Česko má ze sebou první týden v nouzovém stavu. Bude trvat minimálně dalších dvacet dní, po jejichž uplynutí bude případné prodloužení muset schválit Sněmovna. Hranice jsou zavřené, občanské svobody byly omezeny, život plyne úplně jinak, než jsme zvyklí. Kontury budoucnosti se sice jeví mlhavě, ale občanská společnost musí zůstat orientovaná a bdělá. Nouzové stavy jsou totiž křehká období, při nichž často dochází k nevratným změnám, narušení fungování demokratických institucí a v extrémních případech i rušení ústav a státním převratům.

Náš český nouzový stav může vypadat na první pohled běžně a účelně: tiskové konference probíhají v rouškách, drakonická (a potřebná) opatření jsou přijímána, politici do noci pracují. „Jsme napřed, máme nejpřísnější omezení v Evropě!“ neopomínají zmiňovat ministři.

Nejpřísnější „to“ možná máme. Rozhodně to ale nemáme podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky (110/1998 Sb.), ani podle „krizového zákona“ (240/2000 Sb). Ústřední krizový štáb, který byl ustaven 16. března, měl fungovat již od vyhlášení nouzového stavu o několik dnů dříve. Statut ústředního krizového štábu vláda náhle změnila těsně před jeho svoláním, aby se jeho předsedou mohl stát místo ministra vnitra či obrany schopný náměstek ministra zdravotnictví, profesor Prymula. Expertní pracovní skupiny, které v rámci krizové připravenosti mají řešit jednotlivé problematiky a které má svolávat právě některý z ministrů, dlouho nefungovaly. Starostky a starostové územních samospráv, kteří byli připraveni začít jednat dle jim známých postupů, neměli informace shora. Proč? Protože koordinační roli ústředního krizového štábu několik dnů nikdo neplnil. Stav nouze v ČR probíhá chaoticky, a jak podotkl předseda senátu Vystrčil, vláda zemi žene nouzovým stavem mimo legislativní rámec, zato však pod taktovkou vlastního PR.

Krize, ať už domnělé či skutečné, umožňují porušovat zavedené pořádky. Autokrati a nedemokrati odjakživa využívají stavy nouze k tomu, aby získávali výhody, případně si rozšířili pravomoci. Politiků, kteří využili krizí pro upevnění své moci a rozdrolení demokratických institucí, bylo v historii už desítky: Indíra Ghándí v sedmdesátých letech v Indii, Vladimír Putin ještě coby premiér v Rusku nebo Recep Tayyip Erdogan v Turecku. Ten k ukotvení své pozice využil sérii teroristických útoků a neúspěšný pokus o převrat z roku 2016. Nouzový stav v zemi pak vyhlásil na dva roky. K rozkladu fungování institucí a nadužívání exekutivních pravomocí však za krizí dochází i „v lepších demokraciích“. V USA to v minulosti předvedli Roosevelt, Bush i Trump. Ten před rokem při svých snahách prosadit „zeď“ na mexické hranici, neváhal ochromit fungování země rekordně dlouhým federálním shutdownem, kterým se snažil vydírat demokratickou většinu v kongresu.

Kdo není duší demokrat, ten pod lešením ústavních omezení úpí. Musí se ovládat, přizpůsobovat a „zdržovat“ se jimi. Musí snášet porážky. Zájmy nedemokratů mohou napadat média (tedy, když je již nevlastní), metou se stolů parlamenty i ústavní soudy. A to je otrava. Bill Clinton obětoval prosazení všeobecného zdravotního pojištění první dva roky svého mandátu, jen aby jeho návrh nakonec zadupal do země republikánský kongres. George Bush mladší zase v předvolební kampaní šermoval reformou sociálního sektoru, jíž však nikdy neprosadil. Umět prohrát a snažit se dál k politickému životu patří a vyžaduje to notnou dávku trpělivosti. A kdo ji dneska má?

Autokraty a nedemokraty pravidla frustrují, aniž by je vlastně znali. Nevědí, jaký je postup „lege artis“, protože jsou přesvědčeni, že to vědět nepotřebují. Například netuší, jak správně postupovat ve stavu nouze. Kritiku a kompromisy nesnášejí i v běžném stavu. Vše je „kampaň“ účelově zacílená proti nim. V nouzovém stavu se pak jakákoli kritika jejich počínání stane dokonce podvratnou, nebezpečnou a nevlasteneckou.

Levitsky a Ziblatt citují v knize Jak umírá demokracie (2018) asistenta bývalého peruánského prezidenta Fujimoriho, který vzpomínal: „Fujimori nesnášel představu, že by pokaždé, když chce v kongresu prosadit zákon, musel zvát do prezidentského paláce předsedu senátu.“ Systémy brzd a protivah jsou jako nesnesitelné brnění. Legislativní výbory, kontrolní komise a ústavní soudy se stávají překážkami, které je nutno buď „přeonačit“ dosazením svých lidí, obejít, nebo se jich v posledku zcela zbavit. Právě krize a nouzové stavy nabízejí možnost využít některou z těchto cest. Válečné stavy, teroristické útoky, globální pandemie a přírodní katastrofy tedy někdy přijdou vlastně vhod.

Stav nouze pak nově zamíchá kartami, přerozdělí voličskou přízeň a někdy způsobí i ztrátu paměti („čo bolo, to bolo“). I kontroverzní politici, kteří rozdělují občany na nesmiřitelné tábory, nabývají v době krize na legitimitě. V angličtině se tomuto účinku říká „rally-round-the flag effect“. Hrozby způsobují soudržnost. Lidé zase věří ve své lídry, protože jim v danou chvíli „nic jiného nezbývá“. Když se cítí ohroženi, snáze tolerují či dokonce podporují rozvolňování ústavních pořádků a ukrajovaní svých vlastních osobních svobod. Vzpomeňme si na dobu po 11. září 2001, která dosud přinesla asi největší normativní posun v pohledu na to, co je ještě ve jménu bezpečnosti možné. Bushovi tehdy stoupla podpora veřejnosti na neskutečných 90 %. Tolik americký Gallupův institut nikdy nikomu nenaměřil. Krize zároveň umlčují opozici. Kritika vlády vypadá hyenisticky.

Někdy jsou nouzové stavy tak lákavé, že politici napnou veškerou svou kreativitu, aby takové situace dosáhli. Filipínský prezident Macros na sebe dokonce zinscenoval nepovedený atentát a zosnoval bombové útoky v Manile v roce 1972. Důvod byl nasnadě. O rok později mu měl končit mandát. Podobným příběhem sluje i brazilský prezident Vargas, který v roce 1937 pod tlakem svého končícího mandátu vykonstruoval a odhalil komunistický puč. Takzvaný „Cohenův plán“ sloužil jedinému: byl vyhlášen výjimečný stav, Vargas zůstal u moci coby diktátor, rozpustil kongres a zrušil ústavu. Jihoamerické země mají často střihy demokracií okopírované od USA, je však vidět, že samo institucionální uspořádání k udržení demokracie nestačí. Důležitá je sdílená historická shoda na hodnotách a demokratické praxi kombinovaná s nutností „držet se zpátky“. A to už záleží na jednotlivých politicích.

Koho by před pár lety napadlo, že českým premiérem bude osoba obviněná z dotačních podvodů, opředená balkánsky vyhlížejícími machinacemi uvnitř vlastní rodiny? Že prezident bude poklonkovat Číňanům a Rusům? Ústavu tu máme sice pořád stejnou, ale hranice normality se posunuly. Rok 2020 bude sám o sobě hodně nenormální, proto je důležité dohlédnout na to, aby se hranice neposouvaly dál tam, kde nutně nemusejí. Je zapotřebí pravidelně odhlížet od počtů nakažených, testů a ochranných pomůcek, a bedlivě sledovat legislativní návrhy a všechna přijímaná opatření i optikou možného rizika pro osud relativně mladé demokracie.