My mileniálové jsme ještě nikdy nic podobného nezažili. Rodičům jsme doteď trochu záviděli porevoluční euforii a hledali smysl ve světě, kde je většiny statků přebytek. Posledních několik let ale něco viselo ve vzduchu. Všichni cítili chvění a tušili, že „něco“ přijde. Společnosti se polarizovaly, stav planety se zhoršoval, moc Číny rostla. Bude to klimatická změna, nekontrolovaná migrace, hluboká recese nebo ozbrojený konflikt?

Čekali jsme na něco, co na čas utne bezstarostné radovánky, přetlak kulturních akcí a pravidelné dovolené v jihovýchodní Asii. Možná jsme to v koutku duše i chtěli. Rozhodně to však přišlo dřív, než si preppeři teoretici stihli nabrousit nože. Místo motýlích křídel svět rozhýbal RNA virus.

Někdo se teď raduje z karantény, ze zpomalení a z času s rodinou. Tenhle nucený globální šábes si užívají spíše zajištění lidé, kteří řeší spirituální přesahy krize a dlouhodobý pohled na směřování lidstva, protože jednoduše můžou. Jiní z téhož šílí, krachují (nebo už zkrachovali), přemýšlejí o přehodnocení života či se děsí zadlužení. Ukazuje se, co je kdo schopný ustát, kdo je pro koho důležitý i bez čeho je možné žít bez problému dál. All you need is less je heslo dneších dnů – platí skoro pro všechno kromě zdravotnických ochranných pomůcek, lásky a sluníčka.

Pocit radosti ze změny a budoucích příležitostí se ale mísí s rozechvěním. Přichází a odchází ve vlnách. Někdy nabývá podoby úzkosti, jindy vzrušení z novosti, strachu z nejasné budoucnosti. Podle psychologa Davida Kesslera v současnosti kolektivně procházíme také různými formami zármutku. Kessler, který pracoval pro losangeleskou policii nebo Červený kříž, se na zármutek specializuje už desítky let. S Elisabeth Kübler-Ross v roce 2007 publikoval knihu On Grief and Grieving: Finding the Meaning of Grief through Five Stages of Loss, která se soustředí na zpracování smrti blízké osoby. Psychologové (kromě Kesslera například i psychoterpeut Andrew Penn nebo Stephen Moffic) ale vidí určité podobnosti mezi ztrátou bližního a tím, jak se vyvíjejí emoce lidí během koronavirové pandemie. Společným jmenovatelem je zármutek ze ztráty.

Zármutek z toho, že svět už nebude jako dřív. Že jsme se nestihli rozloučit, docenit, co bylo samozřejmostí. Zármutek způsobený ztrátou normality, ztrátou pocitu jistoty. Kolektivně pociťovaný zármutek z marného snažení, zrušených zakázek, nezaměstnanosti i ze samotné nemoci. A na to nejsme zvyklí.

Když pocity pojmenujeme, můžeme s nimi začít pracovat. Tenhle „nápěv“ známe z diskuzí o klimatické změně: nejdřív přichází etapa popření, jak nedávno manifestoval sám Donald Trump v New Hampshire, když sdělil svým příznivcům, že „do dubna bude od viru jako zázrakem pokoj“. Popření se ale dotklo většiny společnosti. Globalizace neglobalizace, dál se řešily konference, workshopy, zakázky, jarní dovolené a to, co se dělo v Číně, vypadalo jako závažná ale vzdálená asijská podivnost. Popření zpětně vždycky působí nepochopitelně absurdně. Následuje více či méně adresný vztek („zničí mi to živobytí“), v jehož důsledku z vlastního zmaru obviníme buď vládu, šéfa nebo uprchlíky a vezmeme útokem nejbližší supermarket. Potom přichází fáze vyjednávání („dobře, zůstanu tedy dva týdny doma, ale pak zas půjdu normálně do práce“). Situace se začíná jevit v ostřejších konturách. Následuje smutek („svět už nikdy nebude jaký býval“) a v poslední etapě přichází úlevné přijetí situace („ušiju si roušku a naučím se v tom chodit“). Kessler doplnil cyklus ještě o poslední šestou fázi, která bude teď při „rekonstrukci“ společností a ekonomik hodně potřeba. Ve své nejnovější knize přidává nalézání smyslu v nových podmínkách - Finding Meaning: the Sixth Stage of Grief („musím dělat práci online“ nebo „rekvalifikuji se na instalatérku“).

K zármutku patří někdy i fyzické chřadnutí a těžce kočírovatelná hlava. Představy nemocných nebo umírajících blízkých, exekuce, rozchody. „Když cítíte, že vás ovládá ta nejčernější představa budoucnosti, zkuste se zaměřit na chvíli na tu nejpozitivnější možnou,“ radí David Kessler v rozhovoru pro Harvard Business Review. Pomáhá soustředění se na přítomnost: třeba jen prosté sledování a pojmenovávání předmětů v místnosti, monitorování vlastních nádechů i výdechů. „Deka je měkká, stůl je tvrdý. Mám co jíst. Venku svítí slunce.“ Jakkoli bagatelně to zní, stojí to za pokus. Stejně jako snaha nepřemýšlet o věcech, které nelze ovlivnit. Nevím, jak dlouho potrvá nouzový stav, ani o kolik procent klesne ekonomika a jestli budu mít za pár měsíců práci. Můžu si jít ale umýt ruce, když se vrátím z venku, a udržovat od ostatních lidí vzdálenost dva metry. Můžu chodit pravidelně spát a snažit se každý den trochu pohybovat. Dohnat resty, uklidit a začít zase hrát na ten zaprášený nástroj tamhle v rohu. Rozhodnutí o tom, jak den bude vypadat, zbývá naštěstí ještě dost.