Úctu padlým sovětským vojákům? Ano. Vděk sovětskému (ruskému) státu? Ne.

Reaguji na zprávy o záměru připomínat sovětské vojáky padlé v době II. světové válce na území Československa jinak, než bylo dosud obvyklé. Rozpaky nad oslavou sovětských vojáků jsou v této době pochopitelné. Oběti vojáků Rudé armády z let 1944-1945 jsou jistě neoddiskutovatelné. I tato pieta měla svůj vývoj a své zvláštnosti.

Už dlouhé roky mi mimochodem připadá zbytečný spor o počet padlých sovětských vojáků v květnu 1945 v Praze. Tento rozpačitý závěr války nelze přece oddělit od předcházející fáze. Sovětští vojáci umírali na československém území od podzimu 1944, od bojů na Podkarpatské Rusi a na Dukle. Počty padlých sovětských vojáků byly ohromující: 122 tisíc (mimochodem se často zapomíná i na 33 tisíc padlých a nezvěstných rumunských vojáků na našem území). Není tajemstvím, že to byl i důsledek velkorysé sovětské taktiky, která neměla problémy obětovat „lidské zdroje“. S tímto přezíravým postojem k vlastním lidem koresponduje třeba i skutečnost, že drtivá většina vojáků na hromadných pohřebištích byla pohřbena anonymně, protože evidence se prakticky nevedla. Konkrétní jedinec nebyl podstatný. Pražské Olšany jsou v tomto ohledu vlastně výjimka. Ale uznání padlým vojákům nesouvisí třeba se sochou maršála Koněva, vztyčenou za normalizace a představující kult moci a imperialismu.
Člověk neznamenal v Sovětském svazu mnoho. Velení poslalo vojáky osvobozovat a dobývat Evropu. O skrytých sovětských úmyslech s obsazeným územím věděl třeba velitel čs. vojenské mise v SSSR Heliodor Píka. Již v roce 1941 hlásil poznatky z rozhovorů se sovětskými představiteli: „Jaké pak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou hlasovat pro diktaturu proletariátu.“ O samostatnosti: „… tak malý stát nebude moci existovat, ani politicky, ani hospodářsky a předpokládali, že se připojíme jako autonomní republika ke Svazu sovětských republik, aby mohla být zajištěna výměna hospodářských produktů a obrana Svazem.“ Z toho naše země okusila po válce jen trochu. Bezohledné chování sovětských vojáků v roce 1945 v Československu není mimochodem prakticky historicky zpracováno dodnes. Psalo se ale o činnosti sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ a o protiprávně odvlečených československých občanech do gulagů v Sovětském svazu. Přesto chovali obyvatelé této země padlé v upřímné úctě.
Nasazení sovětských vojáků v roce 1968 v Československu opět nezáviselo na vůli vojáků. Byli posláni údajně zachraňovat bratrské Československo, na jehož území se ale chovali jako okupanti v dobyté zemi. Nešlo o nějakou chybu nebo špatný kalkul, jak se současníci domnívali. Byla to chladnokrevně naplánovaná policejní akce k zavedení pořádku ve vazalské zemi. Sovětské politické vedení a vojenské velení takto v roce 1968 zničilo autentickou úctu a vděčnost ke spojeneckému státu za pomoc v době II. světové války. Zůstal hněv, ponížení a strach. Vynucená loajalita po roce 1969 na tom nemohla nic změnit. To se potvrdilo při demonstracích na konci osmdesátých let, podporou odsunu sovětských vojsk na počátku devadesátých let i jednoznačnými reakcemi na ruský imperialismus dnes.
Lítost nad válkou zmařenými životy a úcta k obětem II. světové války samozřejmě zůstává. Je třeba jen apelovat, asi marně, aby památka mrtvých nebyla manipulována v politickém boji.