Co si myslet o kauze předlistopadové minulosti nového nejvyššího státního zástupce Igora Stříže? Jsou připomínky kádrováním? Jde o vytrhávání z kontextu? (Igor Stříž v interview na ČT 14. 7. 2021)


Jednou možností je, že jde o opozicí a médii nafouknutý a tendenčně vykládaný případ. Pravda je, že nový nejvyšší státní zástupce za třicet let existence demokratickému státu dobře sloužil a to i na vysokém místě, aniž by někomu jeho minulost vadila. Nová funkce je ale více na očích a je i určitým symbolem.
Jako vojenský prokurátor dělal to, co mu ukládal zákon. Mohlo by se říci, že se tehdy ocitl ve funkci, která byla považována za společensky důležité a potřebné poslání. Skutečně on sám nemohl za to, že v legislativě neexistovala možnost odpírat vojenskou službu z důvodu svědomí. V roce 1989 se o takové možnosti jen diskutovalo. Vedení FMNO to ale odmítalo, protože by prý bylo třeba změnit ústavu a odpíračům by prý vznikla neoprávněná výhoda. To je ale vedlejší.
Vojenský prokurátor sice obecně jednal v rámci zákonů, ale byl kolečkem v mechanismu donucování k vojenské službě. O jejích stinných stránkách by mohly mluvit statisíce svědků – bývalých vojáků základní služby. Ta služba skutečně nebyla jako v jiné demokratické zemi. V principu se podobala vyprázdněnému životu celé společnosti, předstíráním vysoké socialistické morálky a na druhé straně skutečným cynismem i obyčejným realismem, který se v tom případě točil kolem jediného: dočkat se bez nesnází civilu.
Druhou možností, je, že pozornost případu nepřímo dokládá trvající obecné povědomí o zavrženíhodnosti předlistopadového režimu. Členství v KSČ i dobrovolná účast v mocenském aparátu pak byla jeho podporou. Přes dnešní snahy mnohých rozostřit původní smysl listopadu 1989 minulost nenechává mnoho lidí stále chladnými. Což je dobrá zpráva.
Na místě je jistě sebereflexe, lítost. Sám Igor Stříž (v interview na ČT 14. 7. 2021) vyjadřuje politování nad tím, že ti lidé tehdy neměli volbu náhradní vojenské služby. Vysvětluje, že jako vysokoškolák a právník vykonával již základní službu na vojenské prokuratuře a po vojně tam zůstal. Považoval to za zajímavou a potřebnou práci. On sám se choval tak, jako ostatní. O skutečné povaze režimu prý nevěděl, nestaral se o to. Až posléze prohlédl. Jako právník odmítá odpovědnost, protože žádná soudní instance neprohlásila nezákonnost předmětného trestního stíhání. Přesto se podle svých slov během posledních třiceti let snažil odpracovat cokoliv, co by bylo možno považovat za morální selhání.
Trvalým problémem (jen předlistopadového režimu?) byla zjevná absence na osobní odpovědnost. Aktéři se spoléhali na to, že plní dané požadavky a pohybují se v zákonném rámci. Politickou odpovědnost přenechali jiným. Fráze „taková byla doba“ bývá nejčastější reakcí těch, kdo se dopouštěli křivd.
Historik minulost nesoudí, ale vykládá. Přesto musí mít i jako občan názor. Není snadné se rozhodnout, zda je v tomto případě minulost fatální překážkou. Jak poměřit dobrovolný podíl na činnosti mocenského aparátu s následky pro konkrétní jedince versus dlouholeté dobré služby demokratickému státu? Přijde někdy čas na tlustou čáru za minulostí? V tomto případě ale snad přece jen najdeme opatrné přiznání jisté viny a určitou lítost.