Čeho bychom si měli povšimnout v kauze "Bureš"
Ještě na okraj zatím posledního soudního výroku ve věci žaloby Andreje Babiše na evidenci v registru svazků Státní bezpečnosti: Poslední výrok soudu v Bratislavě 14. června 2022 pouze odmítl, že by žalovanou stranou měl být slovenský Ústav pamäti národa.
Na nový památný den bychom za rok už rozhodně neměli zapomenout
Celkem mimo naprostou pozornost médií a veřejnosti jsme prožili sobotu 25. června 2022 poprvé jako nový památný den ČR „Den odchodu okupačních vojsk“. Za pozornost nestál ani přesto, že sovětská či dnes ruská vojska zase okupují území svého souseda bez vyhlášení války. Jednou je to bratrská pomoc, podruhé zvláštní vojenská operace.
Úctu padlým sovětským vojákům? Ano. Vděk sovětskému (ruskému) státu? Ne.
Reaguji na zprávy o záměru připomínat sovětské vojáky padlé v době II. světové válce na území Československa jinak, než bylo dosud obvyklé. Rozpaky nad oslavou sovětských vojáků jsou v této době pochopitelné. Oběti vojáků Rudé armády z let 1944-1945 jsou jistě neoddiskutovatelné. I tato pieta měla svůj vývoj a své zvláštnosti.
Už dlouhé roky mi mimochodem připadá zbytečný spor o počet padlých sovětských vojáků v květnu 1945 v Praze. Tento rozpačitý závěr války nelze přece oddělit od předcházející fáze. Sovětští vojáci umírali na československém území od podzimu 1944, od bojů na Podkarpatské Rusi a na Dukle. Počty padlých sovětských vojáků byly ohromující: 122 tisíc (mimochodem se často zapomíná i na 33 tisíc padlých a nezvěstných rumunských vojáků na našem území). Není tajemstvím, že to byl i důsledek velkorysé sovětské taktiky, která neměla problémy obětovat „lidské zdroje“. S tímto přezíravým postojem k vlastním lidem koresponduje třeba i skutečnost, že drtivá většina vojáků na hromadných pohřebištích byla pohřbena anonymně, protože evidence se prakticky nevedla. Konkrétní jedinec nebyl podstatný. Pražské Olšany jsou v tomto ohledu vlastně výjimka. Ale uznání padlým vojákům nesouvisí třeba se sochou maršála Koněva, vztyčenou za normalizace a představující kult moci a imperialismu.
Člověk neznamenal v Sovětském svazu mnoho. Velení poslalo vojáky osvobozovat a dobývat Evropu. O skrytých sovětských úmyslech s obsazeným územím věděl třeba velitel čs. vojenské mise v SSSR Heliodor Píka. Již v roce 1941 hlásil poznatky z rozhovorů se sovětskými představiteli: „Jaké pak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou hlasovat pro diktaturu proletariátu.“ O samostatnosti: „… tak malý stát nebude moci existovat, ani politicky, ani hospodářsky a předpokládali, že se připojíme jako autonomní republika ke Svazu sovětských republik, aby mohla být zajištěna výměna hospodářských produktů a obrana Svazem.“ Z toho naše země okusila po válce jen trochu. Bezohledné chování sovětských vojáků v roce 1945 v Československu není mimochodem prakticky historicky zpracováno dodnes. Psalo se ale o činnosti sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ a o protiprávně odvlečených československých občanech do gulagů v Sovětském svazu. Přesto chovali obyvatelé této země padlé v upřímné úctě.
Nasazení sovětských vojáků v roce 1968 v Československu opět nezáviselo na vůli vojáků. Byli posláni údajně zachraňovat bratrské Československo, na jehož území se ale chovali jako okupanti v dobyté zemi. Nešlo o nějakou chybu nebo špatný kalkul, jak se současníci domnívali. Byla to chladnokrevně naplánovaná policejní akce k zavedení pořádku ve vazalské zemi. Sovětské politické vedení a vojenské velení takto v roce 1968 zničilo autentickou úctu a vděčnost ke spojeneckému státu za pomoc v době II. světové války. Zůstal hněv, ponížení a strach. Vynucená loajalita po roce 1969 na tom nemohla nic změnit. To se potvrdilo při demonstracích na konci osmdesátých let, podporou odsunu sovětských vojsk na počátku devadesátých let i jednoznačnými reakcemi na ruský imperialismus dnes.
Lítost nad válkou zmařenými životy a úcta k obětem II. světové války samozřejmě zůstává. Je třeba jen apelovat, asi marně, aby památka mrtvých nebyla manipulována v politickém boji.
Komentář k diskusi o minulosti nového nejvyššího státního zástupce
Co si myslet o kauze předlistopadové minulosti nového nejvyššího státního zástupce Igora Stříže? Jsou připomínky kádrováním? Jde o vytrhávání z kontextu? (Igor Stříž v interview na ČT 14. 7. 2021)
Počátek devadesátých let a sovětské finanční závazky
Co se týká nově zveřejněných údajů o půjčce Sovětskému svazu na konci roku 1989, je potřeba připomenout tradičně opomíjený historický kontext.
Překvapivá tvrzení o obětech sovětské okupace a historická realita
Před pár dny jsem se dozvěděl, že podle názoru čelného představitele KSČM JUDr. Stanislava Grospiče okupace v srpnu 1968 nebyla okupací a že mrtví byli vesměs oběťmi dopravních nehod. Vyslovovat takto hrubě zjednodušující soudy znamená manipulovat s nezvratně doloženými fakty o vojenské intervenci, následné okupaci i dopouštět se na obětech těch událostí další křivdy.
O autorovi
PhDr. Prokop Tomek, Ph.D. (*1965) V roce 2006 absolvoval studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze. V současnosti samostatný odborný pracovník Vojenského historického ústavu Praha. Zabývá se poválečnými československými dějinami, vztahy občanů a moci v letech 1948-1989, problematikou druhého a třetího odboje, armádou sedmdesátých a osmdesátých let a následky dislokace sovětských vojsk v Československu 1968-1991.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
