Co se týká nově zveřejněných údajů o půjčce Sovětskému svazu na konci roku 1989, je potřeba připomenout tradičně opomíjený historický kontext.

Sovětský svaz jsme na přelomu let 1989-1990 viděli ve zcela jiném světle, než dnes Ruskou federaci. SSSR se tehdy nacházel v hluboké hospodářské i mocenské krizi. Svědčí o tom i tato půjčka od malé země, kterou schválila komunistická vláda Ladislava Adamce. Poté končila studená válka. Sovětský svaz ji prohrál a zdálo se, že již nepředstavuje hrozbu. Evropa stála na novém počátku. Všichni měli mít šanci začít znovu a my jsme „nebyli jako oni“. Vzhledem k předcházející etapě „glasnosti“ se zdálo být reálné, že se SSSR stane demokratickým státem, že nastoupí cestu do nové společné Evropy. Proto by tehdy zveřejnění půjčky možná nevyvolalo takové pobouření. Jenže jednání o vzniklém ruském dluhu se pak táhla dlouho a jeho skandální osud je zase jiný příběh.
Že nová československá politická reprezentace chtěla cestu SSSR (RF) do Evropy podpořit, svědčí vznik Severoatlantické Rady pro spolupráci (NACC). Poprvé v radě zasedli v Bruselu 20. prosince 1991 ministři zahraničních věci šestnácti členských zemí NATO a devíti zemí střední a východní Evropy. Rada měla pomoci v intenzifikaci a prohloubení vztahu NATO ke státům střední a východní Evropy. Nepředstavovala formální bezpečnostní záruku. Na schůzce byl tehdy zastoupen i Sovětský svaz, jehož dny byly doslova sečteny. 25. prosince se SSSR rozpadl a vznikla Ruská federace. Československá diplomacie vnímala účast SSSR jako pozitivní jev, protože tato integrace mohla vyvolat pozitivní vazbu mezi postupem SSSR ve střední Evropě a působením NATO v oblasti.
Ale zpátky k velkým penězům. Právě na začátku devadesátých let se jednalo i o vyrovnání škod způsobených více než dvaadvacetiletým „dočasným“ pobytem sovětských vojsk v Československu. Československá vláda zvažovala variantu dlouhodobého vymáhání náhrad s velmi nejistým koncem (značnou část ruská strana navíc zpochybňovala) a nebo tzv. nulovou variantu, tedy definitivní okamžité odepsání mnohamiliardové škody. V Moskvě byla 1. dubna 1992 podepsána dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání majetkových a finančních otázek spojených s odsunem sovětských vojsk z území ČSFR. Vstupem této dohody v platnost obě smluvní strany prohlásily všechny případné vzájemné nároky za vyrovnané. Škody (ekologické, na majetku atd.) odhadovala československá strana na zhruba patnáct miliard československých korun.
ČSFR navíc v dodatku ke smlouvě slíbila dodat Ruské federaci montované domky a stavební materiál formou humanitární pomoci v hodnotě 300 milionů korun. To byla určitá daň za hladký odsun vnucených vojsk. Platili i jiní. Škody způsobené více než 45letým pobytem vojsk odpustili tehdy Ruské federaci Němci i Poláci. U Němců to byl i poplatek za sovětský souhlas s historickým sjednocením. Budeme si zanedlouho připomínat významné výročí, třicet let od odjezdu sovětských vojsk. Byl to upokojující závěr drahé a bolestné historické lekce, na kterou lidé bohužel rychle zapomněli.
Ovšem utekla řada let a hodně se změnilo. I mě popuzovala dlouholetá nepochopitelná nerovnoměrnost diplomatického zastoupení ČR – RF, která dobře ilustrovala ruský velmocenský postoj k nám. A proto jsem s radostí sledoval poslední odlety ruských diplomatů a dalších osob s diplomatickou imunitou. Ale není třeba si dělat iluze. Svoje zájmy před odjezdem u nás jistě dobře zajistili.