Proč (dez)informační kampaně nejsou odstřelovací pušky nebo rakety, ale spíše výstřely z brokovnice?

Jedním (a možná dokonce zásadním) důvodem, proč se (nejen) česká veřejná debata v minulých letech začala věnovat manipulacím v online prostoru, je jejich vnímání v kontextu ruských vlivových operací. To lze ilustrovat již na časové souslednosti debaty o tomto tématu. Dezinformace začaly být v komunitě bezpečnostních expertů intenzivněji diskutovány po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2014 (často v blízké spojitosti s konceptem hybridní války) a veřejného zájmu se jim dostalo zejména po ruském vměšování do demokratických rozhodovacích procesů ve Velké Británii a USA v roce 2016. I v českých médiích je zřetelný podobný trend – mezi lety 2017 a 2019 každý pátý článek zmiňující dezinformace zároveň psal o ruských vlivových operacích.
Autor se v minulosti opakovaně snažil i na stránkách tohoto blogu vysvětlovat, že směšování problematiky informačních operací a samotného jevu manipulací v online prostoru je navýsost problematické. Ryze bezpečnostní pohled limituje aktéry debaty, neumožňuje přemýšlet o řešeních komplexně a vede k zákopové mentalitě. To však neznamená, že nemá v některých případech svou relevanci, a proto by byla též chyba jej zcela odmítat. (Dez)informace jsou totiž skutečně používány jako nástroj uplatňování vlivu řadou státních i nestátních aktérů. A proto stát a jeho příslušné složky musí být připraveny na tuto hrozbu adekvátně reagovat, jelikož v stále nepředvídatelnějším mezinárodním prostředí bude její relevance bezesporu narůstat.
A právě proto, že tuto výzvu je nutné brát vážně, je také třeba ji umět hodnotit střízlivě. Autor má totiž dojem, že excitovaná veřejná debata vedla k mytizaci informačních operací jako ultimativní zbraně, která zlotřilým silám z Moskvy (případně z Pekingu) umožňuje bez větších problémů dosahovat vytyčených cílů. Autor v tomto textu cíleně ponechává stranu netriviální debatu o původu těchto technik. V tomto ohledu však považuje za užitečné odkázat na úvahy Hanse Kundnaniho z think-tanku Chatham House, který připomíná, že současné ruské informační operace nelze vnímat pouze jako recepty z učebnic sovětských tajných služeb. Podle jeho názoru je naopak řada jejich postupů a metod okopírovaná z praxe, kterou západní státy používaly a používají v rámci politik tzv. democracy promotion. Cílem toho textu je zejména zamyšlení na fungování a zejména limity informačních operací. Ty jsou v rámci textu pojímány relativně široce a obsahují jak přiznanou „bílou“ propagandu, tak k zakonspirované mystifikace propagandy „černé“.
Při přemýšlení o informačních operacích autor považuje za klíčové oprostit se od jejich statického chápání vnímajícího (dez)informaci jako raketu vystřelenou z bodu A do bodu B. Tento pohled totiž nebere v potaz dynamickou podobu informační prostředí, která je v dnešní době ještě znásobena jako otevřeností a prostupností. Jinými slovy informace vyslaná z bodu A se k bodu B musí dostat ještě před body A1, A2, A3 atd... Výrazně tak vzrůstá důležitost mezičlánků, které se na šíření informace podílejí. Aktéři A1, A2 nebo A3 mají totiž v určité chvíli významnou kontrolou nad obsahem daného sdělení (zvláště pokud uvážíme, že často slouží i jako překladatel dané informace do místního jazyka a kontextu). Při uplatňování informačního působení tak jeho autor (A) má pouze limitovanou kontrolu nad tím, jak zpráva bude vypadat ve chvíli, kdy se dostane k B. Proto z jeho pohledu nedává moc smysl formulovat konkrétnější sdělení a nutně se musí spokojit s velmi obecnými nebo jednoduchými tvrzeními, u nichž se riziko zkomolení v informačním šumu nižší. Tato vnucená vágnost pak nutně musí promítnout i do obecnosti/jednoduchosti cíle jakékoli informační operace.
Tento problém může být samozřejmě limitován, pokud si architekt operace A, kultivuje vlastní síť šiřitelů. Každopádně vytvoření a zejména udržování podobné sítě vyžaduje netriviální časovou a finanční investici (zejména ve chvíli, kdy se stává závodem se sociálními sítěmi, které se sítě neautentických účtů snaží zneškodnit, nebo investigativci snažícími se tyto sítě rozkrývat). Navíc čím je cílová skupina specifičtější (což mimochodem platí i o Češích jako národě, který mluví nepříliš rozšířeným jazykem), tím jsou vyšší nároky na danou síť, která musí být schopna požadovanou informaci srozumitelně přetlumočit. Pro zvýšení účinnosti operace je tak vhodné propojení s lokálními aktéry (kteří se v určité jazykovém a společenském kontextu budou vždy orientovat lépe, rychleji a budou tedy umět sdělení správně modifikovat). Tento vztah však nelze chápat jako loutku a loutkovodiče, ale spíše přetahovanou o to, kdo bude ze spolupráce více profitovat. Proto je třeba střízlivě hodnotit například prohlášení propagandistů jako například RT nebo Sputnik o vlastní úspěšnosti, jelikož se vždy jedná i o PR akci vůči těm, kteří je financují.
Navíc čím je architekt informační kampaně A (fyzicky, jazykově nebo kulturně) vzdálenější od šiřitele A1, A2 nebo A3, klesají jeho schopnost objektivně zhodnotit dopad dané informační kampaně. Tím pádem se mu může snadno stát, že bude vynakládat značené finance a úsilí na udržování sítě, jejíž vliv je marginální. Tato skutečnost se navíc dobře doplňuje s nedokonalou schopností měřit dopady informačních operací na cílové skupiny. Což umožňuje A1, A2 nebo A3 o to vehementněji šermovat s hausnumery o počtu shlédnutí, sdílení nebo účtů, což jsou sice údaje, které o skutečném vlivu na cílové publikum B řeknou pouze málo, ale poslouží méně důvtipnému chlebodárci A jako důkaz toho, že má smysl je podporovat.
Šermování s vysokými čísly (která je nutná chápat v kontextu obrovského množství dat na internetu) však pouze zakrývá skutečnost, že architekt sdělení A nemá šanci jeho dopad nejen změřit, ale ani odhadnout. Zpráva se totiž od architekta A nedostane pouze ke kýženému publiku B, ale také k publikům C, D nebo E. A tak zatímco publiku B může ruská humanitární pomoc Itálii v souvislosti s pandemií koronaviru potvrdit, že tato země je velkorysá velmoc (což zřejmě byl kýžený účinek ruské informační operace spojené s touto humanitární pomocí), pro publikum C se bude jednat o další potvrzení ruského expanzivní politiky a pro publikum D důvod k výsměchu neužitečnosti dodaných přístrojů. Samozřejmě, že cílem každé informační kampaně je oslovit pouze omezené publikum B, ale to neznamená, že je možné dopady na jiná publika (C,D a E) zcela ignorovat. Jinými slovy, pokud si svou akcí vytvoříte více nepřátel než spojenců, očividně se o velký úspěch nejednalo.
Problém se stane ještě komplikovanějším ve chvíli, kdy daná entita komunikuje určitou zprávu nejen se zahraničním publikem, tak publikem domácím. V případně moderních autoritativních režimů je tato situace relativně častá, jelikož právě jejich schopnost korigovat obsah relativně otevřených informačních prostorů představuje hlavní prostředek k udržení legitimity. Je tedy logické, že snaha formulovat zprávu konvenující publiku domácímu bude pro tyto režimy přednější než vliv na publika za hranicemi. Což snadno může vést ke konfliktu s prioritami v zahraniční politice. V případě Ruska lze tuto skutečnost ilustrovat na interpretaci roku 1968, který musí být tamním režimem nutně chápan v kontextu obecnější politiky přihlášení se k dědictví Sovětského svazu se všemi jeho klady a zápory. To však pochopitelně sotva může rezonovat s většinovou českou zkušeností a přivádí tak do prekérní situace místní šiřitele (A1, A2, A3) proruských narativů. Tato opakující se disonance pak vede k menší efektivitě, udržitelnost a důvěryhodnosti lokálních sítí.
Konsistence je přitom důležitá nejen ve vztahu k publikům, ale i v čase a obsahu. Argumentuje se sice, že ruská propaganda je silná právě díky tomu, že nemá jednotný narativ a pouze se snaží rozvrátit západní státy přiživováním jejich vnitřních neshod a rozvracením veřejné debaty. Pomiňme nyní, že jde o definici značně vágní, která příliš neumožňuje říci, co je tedy konkrétním obsahem ruských informační operací. v návaznosti na to tato definice příliš neumožňuje rozlišit, kde končí informační operace a začíná spontánní projev nespokojenosti obyvatelstva nebo výlevy konspiračního teoretika. Pokud však připustíme, že samotná bezobsažnost a flexibilita je esencí ruských (dez)informační operací, znamená to nutně, že si budou vnitřně protiřečit. Můžou tedy sice fungovat na taktické úrovni, ale je otázka, zda tomu tak bude i ze strategického hlediska. Dezinformační kampaně po sestřelení MH17 mohla sice získat čas pro zametení stop, ale přispěla k vytvoření image Ruska jako hráče, kterému se v mezinárodní politice nedá věřit. Slovy jednoho ruského akademika „v mezinárodní politice každý občas lže, problém současného Ruska je, že lže moc často.“
Inkonsistence sdělení navíc může vést i k limitaci schopnosti prosazovat politiky podporující dlouhodobé priority. Například zatímco se ruské vedení snaží komunikovat úspěchy ve vývoji vakcíny proti koronaviru, zároveň se musí potýkat s konspiracemi o pandemii, která se často mohou šířit těmi samými kanály, které byly dříve používány pro šíření sdělení výhodných pro ruské vedení. Sítě trollů, konspiračních teoretiků totiž nejde vypnout a jejich přiživování se tak zejména v časech krize stává dvojsečnou zbraní.
(Dez)informační kampaně tak nelze chápat jako přesné odstřelovací pušky nebo ničivé rakety. Svým charakterem připomínají spíše výstřel z brokovnice, který se rozletí do všech stran a způsobí (často nezamýšlenou a neodhadovanou) spoušť. Je samozřejmě na místě, aby stát měl tuto zbraň ve svém arzenálu a věděl, jaké jsou funkční způsoby, jak se jí bránit. Právě proto však je třeba rozumět jejímu fungování a umět ji správně používat. Hon s brokovnicí na vrabce totiž zpravidla vede k – jemně řečeno – suboptimálním výsledkům.