Druhý díl ze série věnované dopadu pomoci Lend-Lease na válečné úsilí SSSR snažící se zodpovědět základní otázku - "Jaká byla nálada mezi obyvatelstvem?" Byla populace nakloněna vládnoucímu režimu a všichni tak v roce 1941 a 1942 bojovali "zuřivě" za Matku vlast, nebo byla nálada mnohem více komplikovaná s pluralitou názorů?

Autor Petr von Fenstein

Tento díl bude poslední vysoce teoretickou částí mého pojednání. Snahou bude spíše ze širšího pohledu demonstrovat, tak jako předchozí kapitola, situaci, ve které se nacházel SSSR - díky tomu pak v dalších kapitolách budeme moci zohlednit tuto situaci a pochopit tak dosah pomoci Lend-Lease. Rád bych pouze graficky zachytil komplikovanou vnitropolitickou situaci, kdy ne všichni občané se ztotožňovali se stalinistickou politikou SSSR (toto se projevilo např. i masivními dezercemi z DRRA). Myslím, že je stejně tak dobré poukázat na kritickou situaci obyvatel Sovětského svazu, kdy měli volit mezi starostí o svojí rodinu a starostí o svoji zemi. Asi málo z nás tuto situaci zažilo nebo si jí dokáže představit, proto jsem spíše zvolil hodně zjednodušující výklad, nicméně stále vysoce demonstrativní a vypovídající.

Kapitola 2. - Model myší a krys a vliv na produkci

Tento model je do určité míry zjednodušením reality populace na pouze dvě možné názorové skupiny - pro a proti. Nicméně nejdříve bych rád vysvětlil tento model, který se často používá zejména v historické ekonomii a pak bych závěry tohoto modelu podpořil reálnými údaji týkajícími se obyvatelstva a vůbec sovětských nařízeních, které měly podpořit výrobu.

Tedy co to jsou vlastně ty myši? Jedná se o obyvatelstvo, kterému vyhovuje do určité míry státní zřízení, které panuje v zemi. Tito lidé většinou reprezentují tzv. pasivní většinu, pokud se ekonomicko-politická situace nějak netýká jejich rodiny apod., spíše se vždy podvolí. Tato skupina je také ta, která se lehce nechá zastrašit represivním aparátem země. Do této skupiny však také patří nadšení komunisté, mladé idealistické obyvatelstvo, atd. Stručně řečeno tak myši představují populaci, která plní rozkazy a své pracovní dávky. Mezi nimi se nevyskytují krádeže, apod. Tito lidé prostě představují základní stavební kámen každého politického systému. Tito lidé, ekonomicky řečeno, budou podporovat stát tak dlouho, dokud jsou výnosy z tohoto státu vyšší než výnosy z aktivit proti tomuto státu – nazvěme je proto patrioty a bojovníky za vlast. Je asi jasné, že výnosy těchto myší jsou v totalitním státě mnohem nižší než v demokracii a proto zastoupení těchto myší je nižší v SSSR než např. v USA. Navíc s tím výnosy nejsou pouze finanční částky, ale jde o různé faktory jako bezpečí, zdravotní služba, politická svoboda atd. Proto každý totalitní stát má problém s tím, že výnosy myší jsou nebezpečně blízko výnosům krys. Mimochodem až budete číst tento model, zkuste si to srovnat např. se situací v ČSSR.

A teď ke krysám – tady se jedná naopak o lidi, kteří pracují proti státu. Přirozeně sem patří různé asociální skupiny jako zloději, vrazi, apod., nicméně do této skupiny spadají i političtí odpůrci – např. přívrženci demokracie, trockisté, dále jsou tam také potenciální kolaboranti apod. Výnosy této skupiny z působení proti státnímu řízení jsou pro ně vyšší než kdyby pracovali jako myši – jde tedy o lidi pro něž individuální (rodinný, klanový, národnostní, zájem jedince apod.) zájem je vyšší než zájem státu – nazvěme je individualisty. Celkem logicky pokud by např. v SSSR byla demokracie, zřejmě by se lidé měli podstatně lépe než za komunismu, proto boji proti totalitě přikládala část lidí větší výnos než práci pro totalitu. Tedy krysy zahrnují vždy určité přirozené procento lidí chtějících změnu. Nicméně na tuto stranu se přidává podstatné procento myší v době, kdy najednou jsou ohroženy jejich základní potřeby či potřeby rodiny apod.

Pokud se však v populaci zvyšuje počet krys a naopak upadá počet myší, kam tato sitauce vlastně povede? Teoreticky existují dvě možnosti - buď dojde ke změne politického zřízení (např. Sametová revoluce), nebo dojde k ekonomickému kolapsu. Bohužel v případě SSSR v době války s Německem mohlo dojít pouze k jedné možnosti a tou byl ekonomický kolaps. SSSR zavedlo poměrně drastické metody, kterými chtělo zabránit kolapsu politickému a proto jedinou možností byl kolaps hospodářství. Tento bod je v podstatě bod, kdy se většina lidí rozhodne hájit své individuální zájmy (rodinné, klanové, zájmy etnických minorit apod.) nad zájmy státu. Asi nejlepší ukázkou z dnešní doby je Somálsko.

Podívejme se tedy na tento model graficky

Křivka nazvaná m je křivkou výnosu pro myši – jak je vidět její sklon je strmě klesající. Důvod je jasný, v případě, že se zvyšuje počet krys a snižuje počet myší, individuální výnosy člověka, který je myš, klesají. Např. velké procento krys ukradne obilí, tudíž já v rámci přídělu dostanu méně a ohrožuji svoji rodinu, atd.

Křivka pro krysy zde označená r+r' - je v podstatě součtem dvou křivek r a r'. Křivka r má klesající průběh, mnohem více než m, protože s klesajícím počtem myší se samozřejmě individuální výnosy krys snižují. Když méně myší vyrábí méně potravin, tak pak každá krysa může ukradnout méně. Tudíž i v zájmu krys je, aby byl velký počet myší. Navíc s tím se zvyšujícím se počtem krys dochází nevyhnutelně ke zvvýšení bezpečnostních opatření a represe.

Druhou křivkou je tzv. r' což je křivka výnosu z ukradených kapitálových statků – toto jsme za naší historie zažili také – jedná se o situaci, kdy si např. nějaký podnikový funkcionář zabere část produkce podniku pro sebe – tedy uzme výnosy státu na státním kapitálu. Tyto výnosy jsou konstatně rostoucí, protože i v případě kolapsu státu patří tyto statky mě. Abych uvedl reálný případ, ve velkých oblastech Ruska došlo před příchodem Němců k rozpadu kolchozů a rozdělení půdy mezi zemědělce. Jedná se tedy o případ krys, které uzmuly půdu od státu. V případě, že by SSSR zkolaboval a Němci převzali vládu, tyto krysy doufaly, že jim Němci již tento majetek nezabaví. Opět po revoluci v roce 1989 máme dost případů, kdy k těmto věcem došlo i v naší zemi.

Vzhledem k tomu, že obě křivky, jak m tak i křivka pro krysy, se protínají, existuje několik rovnovážných přirozených bodů. Pro USA samozřejmě rovnovážný bod je, kdy počet myší je obrovský a naopak počet krys malý. V SSSR je tento poměr mnohem více vyrovnaný – oni i političtí funkcionáři KSSS, kteří kradli část majetku státu, jsou také krysy. Tedy jinak řečeno, čím více je křivka krys výše nad křivkou m (tedy individuální výnos je vyšší než patriotický výnos), tím více je možnost kolapsu nevyhnutelná. Dva grafy demonstrují tuto situaci.


Graf 2: Situace, kdy ekonomický kolaps je nevyhnutelný


Graf 3: Situace, kdy je velmi velké riziko kolapsu

První graf zobrazuje situaci, kdy je kolaps nevyhnutelný, protože výnos krys je vždy vyšší než myší; a druhá naopak, kdy kolaps je velmi blízko, tedy kritická situace, a v této situaci se SSSR nacházel.

Pojďme tedy na SSSR - na křivkách tak vidíme dva body rovnováhy e1 a e2 a jeden bod kolapsu tedy e3. E1 tak představuje bod, ve kterém je ekonomika v přirozené rovnováze, část majetku státu je rozkradena, část majetku je rozdělena mezi myši, které z toho mají užitek. Nicméně v případě jakékoli nerovnováhy se tato rovnováha bude přesunovat směrem do bodu e2 – část myší se stane krysami. Tento bod e2 reprezentuje bod odkud není návratu. Tento bod nastává pouze krátce, protože krysy vědí, že z kolapsu státu budou mít větší užitek. Proto okamžitě po této rovnováze následuje kolaps e3 – v tomto bodě tak v podstatě neexistují žádné myši.


Graf 4: Situace Sovětského svazu zhruba mezi roky 1941-42

Uveďme si tyto věci na situaci roku 1941 a 1942 – s obsazováním území SSSR docházelo k posunu směrem k bodu e2. Dost lidí se přiklánělo na stranu Němců, či se začali starat sami o sebe. SSSR se tak ocitl velmi blízko ekonomického kolapsu a bodu e2. V této době bylo politikou SSSR převést všechny možné zdroje na výrobu zbraní a na válečné úsilí. Došlo k tomu, že, jak jsem již zmiňoval, propadla se zemědělská produkce, propadla se produkce civilních potřeb jako boty, ošacení apod. Komunističtí představitelé se snažili najít rovnováhu mezi tím, kdy populace ještě nezemře hlady, a mezi tím vyrobit maximum zbraní. Výnosy krys se tak zvyšovaly, hladoví a neošacení lidé se snažili pro sebe získat potraviny krádeží, přestávali chodit do práce, olupovali logistické kolony apod. Navíc s tím etnické skupiny a po dlouhou dobu potírané národy se snažily práci bojkotovat, prováděly sabotáže apod.

Nejdůležitější projevy rozpadu státu SSSR:

1. Na Kavkaze v roce 1941 jednotky odřízlé od zásobování potravinami a ošacením si začaly zabavovat potraviny z místní populace či dezertovaly ze služby a přidávaly se na stranu loupežných band.
2. V Leningradě diky tomu, že političtí komisaři nenařídili evakuaci, docházelo v podstatě k rozpadu státního zřízení – loupeže se staly běžné, velké části města byly ovládané různými skupinami, apod.
3. Válečná produkce se extrémně snižovala a produktivita klesala díky zvýšenému počtu absencí, krádežím apod.
4. Docházelo k rozpadu kolchozů, farmáři začali shromažďovat vlastní úrodu, docházelo tak ke snížení oběhu potravin.
5. Rozšířily se krádeže, některé části měst byly spíše pod vládou loupežných band než státních orgánů – nejkřiklavější epizodou je tak v podstatě rebelie v Moskvě, kdy několik tisíc hladových a promrzlých dělníků ovládalo některé čtvrtě Moskvy a rabovalo v době, kdy Němci stáli před Moskvou v říjnu 1941. Tato rebelie byla brutálně potlačena, nicméně odčerpala velké množství vojáků.
6. Po celé zemi docházelo do určité míry k otočení nálad a očekávání směrem k Německu
7. Masivně se začínala rozmáhat dezerce, popř. snaha vyhnout se službě v DRRA a místo toho, se např. postarat o své rodiče či příbuzné. Jak velké bylo toto procento lidí? Určitě ne malé, jak se snažila sovětská historiografie po dlouhou dobu ukázat, avšak ani to nebylo 90 procent. Naštěstí se však DRRA navzdory katastrofální porážce a obrovským ztrátám nerozpadla. Z toho vyplývá, že velká část rudoarmějců opravdu bojovala. Dnes už nezjistíme, kdo z nich byl motivován obranou „strany a vlády“ (Партия и Правительство) a kdo z nich byl motivován již v roce 1941 obranou „Matky vlasti“ (Родина-Мать). Vedle nich tu však bylo „kritické množství“ vojáků Rudé armády, kteří v roce 1941 „stranu a vládu“ považovali za největšího nepřítele „Matky vlasti“ a proto masově dezertovalo nebo se hromadně vzdávali do německého zajetí.

Kolik jich bylo? To už nikdo přesně nespočítá, ale kvalifikovaný odhad zde uvést mohu. Pojďme se však podívat nejdříve na současné ruské zdroje. První odhad vychází z analýzy výsledků práce oficiální komise pod vedením zástupce náčelníka Generálního štábu Ruské federace generálplukovníka G. F. Krivosheeva, která byla poprvé publikována v knize „Гриф секретности снят“ (Pečeť utajení odstraněna, Moskva 1993). Další statistické údaje se nacházejí v oficiální monografii Ministerstva obrany Ruské federace, kterou sestavil autorský kolektiv pod vedením generálmajora V.P. Nelasova „1941 г.: Уроки и выводы“ (Rok 1941: zkušenosti a závěry, Moskva 1992). V den vypuknutí sovětsko-německé války sloužilo v Rudé armádě 5 670 000 vojáků (3 334 000 v polních vojsk (действующая армия) a 2 336 000 v záložním vojsku (síťové služby, logistika, výcvik, atd.)) Po vyhlášení otevřené mobilizace tzv. Dekretem Presidia nejvyššího sovětu SSSR mezi 22. červnem, 1941 a 23. červnem 1941 byly do armády povoláni reservisté ročníků narození 1905 až 1918 ve 14. hlavních odvodních okresech z celkového počtu 17. Ve třech dalších okresech zejména Transbajkalský, Střední Asie a Dálný Východa mobilizace byla vyhlášena zhruba o měsíc později. Do konce roku 1941 bylo do Rudé armády povolaných cca 14 000 000 vojáků. Spolu to představuje 19 670 000 vojáků.

K 31.12.1941 disponovala Rudá armáda na frontě 2 818 000 vojáky (polní vojska) a přibližně 4 000 000 vojáků se nacházelo v týlu, respektive na přesunu k frontě (záložní vojska). Nyní si stačí vzít kalkulačku a počítat:
19 670 000 - (2 818 000 + 4 000 000) = 12 852 00

Cifra 12 852 000 představuje počet vojáků, jež Rudá armáda ztratila během prvních 6 měsíců války od 22.6 do 31.12.1941. Co je v této cifře zahrnuté?

Padlí a zemřelí v důsledku zranění: 567 000
Zemřelí v důsledku nehod a nemocí: 235 000 (v tomto počtu jsou zahrnuti i popravení vojáci)
Ranění vojáci: 1 314 000
Ztracení: 10 736 000

Cifra 10 736 000 představuje počet pohřešovaných příslušníků Rudé armády, kteří zmizeli během prvních 6 měsíců války. Toto představuje klíč k pochopení toho, co se stalo v Sovětském svazu v létě a na podzim roku 1941. Tato cifra je tvořena třemi kategoriemi vojáků:

Vojáci zajatí Němci: cca 3 800 000
Mobilizování vojáci, kteří nenastoupili ke svým útvarům a dezertéři: cca 5 600 000
V podmínkách ústupu a obklíčení nezapočitatelní padlí, zemřelo a ranění vojáci: cca 1 300 000

Potenciálně můžeme od čísla 5 600 000 odečíst ještě určitou část mužů, kteří mobilizační rozkaz neobdrželi, popř. se nestačili dostavit do středisek v důsledku rapidního německého postupu - z celkového počtu dezertétů a těch, co nenastoupili, se však nebude jednat o více než 20%, tedy 1 120 000. Proto nám zbývají zhruba 4 480 000 mužů, kteří se rozhodli více ohodnotit svůj individuální zájem nad zájem státu či strany.

Z uvedených údajů jednoznačně vyplývá, jak velký byl rozsah útěku v Rudé armádě a jak malá byla ochota řadových rudoarmějců bojovat v roce 1941 za stalinský režim. Když se vrátím na začátek této kapitoly a pokusím se tato data vyjádřit procentuálně, tak v roce 1941 přibližně 28% - 29% všech rudoarmějců dezertovalo, nebo předešlo mobilizaci a dalších cca 19% rudoarmějců se vzdalo do zajetí. Představuje to skoro polovinu všech vojáků, kterými v roce 1941 disponovala Rudá armáda. Jednalo se o takovou kritickou masu, která zásadním způsobem oslabila její bojeschopnost av počáteční fázi války způsobila katastrofální porážky Sovětského svazu.

Pojďme se však podívat i na západní zdroje - ty nabízí v podstatě zhruba podobnou intepretaci dat. Podobně jako např. Krivosheev jako čísla používají také data z ruských archivů. Nicméně detailnější rozbor jako u oficiálních ruských prací zde nenajdeme. Existuje pouze rozbor za přelom roku 1941-1942. Nicméně Harrison či Dean ve svých publikacích uvádí, že do konce roku 1942 se navýšil počet vojáků DRRA zhruba o 6,2 milionu vojáků bez započtení vojsk NKVD. Čísla zraněných, zajatých, apod. jsou velmi podobná jakýmkoli ruským zdrojům za rok 1941 a 1942, proto je nebudu opakovat. Nicméně pokud tedy od celkového počtu mobilizovaných odečtu ztráty a zajaté, dojdu zhruba k počtu 4 500 000 vojáků, kteří nenastoupili ke svým oddílům.

Myslím, že na základě těchto údajů si už každý udělá vlastní závěry o ochotě a připravenosti rudoarmějců bojovat a nasazovat životy za stalinský režim. Podotýkám však, že se jedná pouze o rok 1941/1942. Na přelomu let 1942/1943 se situace změnila a většina rudoarmějců tehdy již byla motivována obranou vlasti a národa v důsledku změny propagandy, činů Němců a dalších faktorů, které jdou nad rámec této práce.

Co se týče bodů ohledně zásobování, blížeji se jimi budu zabývat v dalších kapitolách - zemědělství a logistika. Nicméně to, jak byla situace vážná, dokládají opatření Stalina – východiskem všech opatření bylo to, že už nebylo možno nasadit do výroby více lidí (extensivní růst), bylo nutné tedy jít cestou intenzivního růstu, zvýšení produktivity:

1. 1940 - zavedení pokut na časté změny práce a absenci v práci – pokutou bylo zabavení bydlení a zrušení pojištění (myslí se tím zdravotní a důchodová služba zdarma).
2. 26. června 1940 byl vydán dekret, kterým se práce stávala vojenskou, tedy platily zde stejné zákony jako pro vojsko. Došlo tedy k přechodu na válečnou ekonomiku.
3. V říjnu 1940 došlo ke zvýšení pracovních hodin každého dělníka, absence v práci byla zločinem proti státu, došlo k branné povinnosti pro dělníky – tedy především velmi mladé obyvatelstvo.
4. Předešlé nařízení kumulovalo 26. června 1941, kdy se jakákoli absence delší než 20 minut považovala za dezerci. Pracovní týden se zvýšil na 6 dní za týden. Navíc s tím každý dělník musel pracovat povinně 3 hodiny přesčas – tedy 11 hodinová pracovní doba. Práce v továrně se mohla změnit pouze „převelením“, každý člověk v SSSR měl tak přidělenu pozici (včetně žen a dětí!). Došlo ke zrušení svátků a prázdnin. Dělník tak měl pouze 52 dnů volna v roce ! Byly sníženy potravinové příděly. Dále byly zvýšeny postihy pro komisaře, manažery a vedoucí týmů, pokud by nenahlásili krádeže a absenci – jednalo se o zločin kolaborace.
5. Pro snížení výnosu krys byly tvrdé dekrety proti kolaboraci, veškeré loupeže a nepokoje byly trestány popravou.
6. Stalinův příkaz č. 270 z 16. srpna 1941, kterým každý zajatý voják měl ztratit občanství a nároky na pojištění, apod. - tento příkaz měl dvojí účinek – bojovat proti defetanství, ale hlavně snížit dezerce z armády, které se silně rozmáhaly.
7. 26. prosince 1941 došlo k vydání dekretu, kterým se i absence či opuštění prací na opevněních a defenzivních pozicích trestalo jako dezerce. To vedlo k dalším ztrátám na životech, neboť tito lidé dostávali rozkaz k odchodu (z obav o nařčení z poraženectví) v podstatě pozdě, za německého útoku.
8. 13. února 1942 došlo k vydání dekretu tzv. „Mobilizace práceschopných městských obyvatel pro práci v průmyslu a stavbách po dobu války“ , kterým došlo k přesunu velkých částí městské populace do továren a průmyslu. V podstatě celková městská populace, včetně žen a dětí byla nahnána do průmyslu nebo na stavbu na opevněních či protitankových přikopech, apod.
9. Stalinův příkaz č. 227 z 28. července 1942 zvaný „Zpátky ani krok!“, který mimo jiné přesunul jednotky NKVD do frontové oblasti. Cílem bylo jednak zamezit ústupům, nicméně druhým - vojenskou historiografií dosti opomíjeným - cílem bylo zamezit kradení potravin, ošacení, přepadávání továren; zvýšit chranu logistických kolon, ochranu kolon evakujících továrny apod - v této době se již plně naakumulovali problémy s dodávkami potravin a spotřebního zboží, proto docházelo k častějším incidentům s kradením potravin přímo od bojových jednotek.

A v této celkem chaotické době začínají přicházet první spojenecké dodávky, nejdříve od Britů a poté od Američanů. Ekonomové se shodují, že z pohledu našeho modelu došlo k tomu, že došlo ke stabilizaci ekonomiky – Britové a Američané poslali jak tanky a letadla, tak také zejména potraviny, boty a ošacení, což umožnilo stabilizovat situaci tím, že ještě více lidí nebylo převedeno na válečnou produkci a tím pádem další snížení civilních výdajů, které by už znamenalo to, že by lidé stát dále nepodporovali v důsledku velmi silných potravinových deficitů (tedy ty byly, ale mnohem nižší intenzity). Ekonomika se tak nepřelila do bodu e2, ale balancovala těsně před ním. Navíc s tím USA a Británie do určité míry suplovaly výpadek produkce, u některých položek v této kritické chvíli, jako např. letadel, Britové v podstatě suplovali měsíční produkci letadel a tanků; podobně u bot a ošacení (málo známým faktem je, že Rusové použivali v zimě britské overaly a bundy), u cukru Britové (první malá dodávka) nahrazovali několik měsíčních produkcí, atd.

Toto byla poslední dosti teoretická kapitola, v následujících kapitolách se již budu věnovat plně situaci v jednotlivých oblastech ekonomiky - začal bych s produkcí potravin a zemědělským sektorem.

Rád bych poděkoval za cenné připomínky, údaje, data, zajímavé zdroje a rady kolegovi Viktorovi, jehož příspěvek ohledně dezercí jsem si po menších úpravách dovolil citovat - http://forum.valka.cz/profil.php/u/8930.