Třetí díl ze série věnované dopadu pomoci Lend-Lease na válečné úsilí SSSR snažící se zodpovědět základní otázku - "Jak moc kritická byla potravinová pomoc pro SSSR?" Podle většiny názorů by Sovětský svaz Německo porazil i bez této pomoci. Je asi jasné, že tyto informace proudí především z řad komunistických historiků, nicméně jaká je vlastně realita?


Autor Petr von Fenstein

Tato kapitola začíná řekněme praktičtější pojednání a to analýzy jednotlivých sektorů národní ekonomiky. Avšak než začnu rád bych osvětlil, proč teprve až rok 1991 může být počítán za rok, kdy se seriózněji otevřelo studium dopadu pomoci Lend-Lease (a tím pádem i drtivá většina mnou použité literatury byla vydána od roku 1991). Do roku 1991 bylo v podstatě dostupných pouze několik základních zdrojů makroekonomických informací - informace pocházející od útvaru německé rozvědky FHO (Fremde Heer Ost) uložené na mikrosnímcích v Hooverově institutu, informace pocházející z odhadů rozvědky Velké Británie a USA; a od „oficiálních“ sovětských autorů jako Chruščov, Vozněsensky (autor známé mystifikace 4% dopadu LL na HDP SSSR) apod. Problém byl, že „západní“ zdroje se nepotvrzovaly s ruskými - tedy čísla německých a spojeneckých analytiků z období války neodpovídali tomu, co prezentovali Rusové. Na západě se zdály informace rozvědky FHO jaksi podhodnocené, protože pokud by byly pravdivé, situace SSSR byla velmi kritická. Na druhou stranu informace pocházející z per oficiálních ruských „historiků“ bylo potřeba brát s velkým otazníkem a na západě se naopak zdáli nadhodnocené. Z tohoto důvodu šlo pouze odhadovat, které ze souborů dat jsou věrohodné či méně chybové, a interpretace těchto dat byla spíše založena na politickém názoru (viz. práce britských marxistů) než na vědecké objektivní analýze.

Avšak roku 1991 dochází k tomu, že ruské archivy jsou otevřeny a do rukou západních a ruských ekonomů se dostanou statistické ročenky TsSU (Tsentralnoe statisticheskoe upravlenie, Centrální úřad pro statistiku) v archivech GOSKOMSTATu (Gosudarstvennyi komitet po statistike, tedy Centrální statistický výbor) za jednotlivé roky 1941 - 1945. Jedná se o statistické buletiny nazvané "Statistické ročenky - Národní ekonomika SSSR v průběhu Velké vlastenecké války, 1941-1945", od roku svého vzniku označené jako přísně tajné. Po srovnání s údaji z analýz FHO dochází ekonomové a historici celkem k překvapivému zjištění, že německá rozvědka měla mezi roky 1941-1942 až nezvykle přesné informace ohledně ekonomického potenciálu SSSR a pomoci Lend-Lease (kvartilová odchylka se nepohybovala nad více než 5%, maximální odchylka byla kolem 20%).

Navíc jsou také v roce 1991 otevřeny archivy Státního výboru obrany, v rámci Ustředních stranických archivů. K tomu se ještě přidávají objevené statistiky celkového počtu bojových vozidel, počtu vojáků; a dále se upřesňují statistická data ohledně dodávek zejména díky „objevení“ zápisníků a deníků N. I. Biriukova, což byl logistický důstojník DRRA zodpovědný od srpna 1941 za přebírání dodávek od USA a UK (zejména válečných dodávek). Do určité míry se tak jedná o protipól amerického majora Jordana, jehož deníky vyšly zhruba v 50. letech. Je nanejvýš zajímavé, že deníky Biriukova v dosti ohledech kopírují pohled Jordana.
Nicméně věnujme se již plně zemědělství a produkci potravin.

Kapitola 3. - Zemědělství a produkce potravin

Možná pro někoho překvapivě, nicméně rozhodl jsem se začít své pojednání nejdříve kapitolami, které jsou řekněme nezbrojního charakteru. Je to dáno zejména tím, že po dlouhou dobu byly tyto dodávky v podstatě ignorovány a veškeré knihy týkající se tématu LL se věnovaly plně pouze zbraním, munici a logistickým prostředkům. Nicméně je potřeba si uvědomit, že 51 procent celkových dodávek LL (v peněžním vyjádření) bylo „nezbrojního“ charakteru. Tedy přesněji celková cena dodávek do SSSR ze strany USA byla buď v hodnotě 9,5 mld. (data z 50.let), 11,3 mld. (první úpravy podle ruských statistik) nebo případně 11,5 miliardy amerických dolarů (rozdíly v datech vysvětlím později). Nicméně je otázkou, jak moc přesné jsou jakékoliv statistiky, protože dodávkové listy nebyly vedeny přesně a velká část zboží dorazila do SSSR přímo z továren bez evidence přes centrální úřad - pro USA např. major G. R. Jordan odhadoval před kongresovým slyšením v roce 1949 a 1950, že mimo centrální evidenci mohlo jít až 20 procent amerického zboží (včetně zboží účelově mimo oficiální statistiky - např. forma na tisk německých marek či menší pozornosti pro sovětské představitele), plně abstrahuji od dalších jeho nepodložených tvrzení. Asi nejznámějším případem tohoto druhu je dodávka Hurricanů do SSSR ze strany UK - zatímco Angličané uvádí ve svých dokumentech, že odeslali do SSSR 2952 letadel (z nichž zhruba kolem 100 bylo potopeno), Rusové uvádí, že přebrali přesně 3063 letadel! Snaha byla vysvětlit tento rozdíl díky darům od soukromých sdružení, jedinců, apod., protože toto Britové neevidovali, avšak tyto dodávky rozhodně nebyly ve výši 211 letadel, jak ukazují výzkumy. Naopak logičtější vysvětlení je, že rozdíl je tvořen kanadskými dodávkami přes Aljašku, které byly Brity těžko evidovatelné.

Avšak nespekulujme a podržme se oficiálních statistik, která uvádí dvě čísla - prezident H. Truman ve své 21. zprávě Kongresu, 31. ledna 1946, udával zboží a služby za 9,5 miliardy. Další údaje pocházející zejména z let po roce 1991 (autoři jako Simonov, Dunn, Harrison) udávají zhruba 11,3 či případně 11,5 miliardy dolarů - jedná se o upravená data podle údajů ze sovětských statistických archivů. Z celkové ceny dodávek pak bylo pro nezbrojní dodávky (pokud budu operovat s údaji od Trumana) určeno 4 826 084 000 dolarů, tedy 51%. A z těchto 51% pak dále byly další skoro 2 mld. dolarů, přesněji 1 674 586 000, zaměřené na dodávky potravin a zemědělských produktů - tedy z celkového finančního ocenění dodávek z USA tvořily potraviny kolem 18%. To se na první pohled nezdá příliš ohromující číslo, jenže je potřeba si uvědomit jednu skutečnost - 1 tuna např. pšenice bude stát minimálně 10x méně než 1 tuna lodě Liberty či tanku. A pokud vezmeme do úvahy jaké obrovské množství vojenské techniky byli Spojenci schopni dodat do SSSR včetně např. 581 námořních lodí, tak pak se teprve projeví skutečná hodnota těchto dodávek. Mimochodem po přepočtu na cenu roku 2008 byla hodnota těchto dodávek potravin zhruba 26 mld. USD - pro zajímavost porovnejte tento údaj s celkovým údajem důchodu České republiky vyprodukované zemědělstvím. Jinak, co se týče tonáže, tak pro roky 1941 a 1942 činily dodávky potravin zhruba 10-14% lodní tonáže USA (pro Kanadu a UK bohužel nedisponuji s přesnými statistikami).

Samozřejmě spojenecké dodávky neproudili pouze z USA, ale také z Kanady a Velké Británie - bohužel mně chybí bližší detailnější statistiky ohledně potravin a zemědělských produktů, nicméně lze říci, že dodávky Kanady a UK měly naprosto podobné statistiky jako USA, tedy podle procentního zastoupení to bylo kolem 20% z celkové sumy. Dodávky potravin tak ve finančním ohodnocení tvořily další zhruba 0,2 mld. USD.

Pojďme si však rekonstruovat celkovou potravinovou situaci v rámci bojů mezi oběma velmocemi. SSSR se v průběhu německé operace dostal do velmi významného potravního deficitu, který však již byl také umocněn historicky kolektivizací vesnic a zavražděním kulaků, zemědělských inženýrů apod. V průběhu této kapitoly se proto pokusím nejdříve rekonstruovat potravinovou situaci v rámci SSSR mezi lety 1941-42 a pak následně bych se pokusil demonstrovat dopady pomoci Lend-Lease. Nebude se jednat již o teoretické „filosofování“, ale spíše o výčet reálných dat. Nebudu předbíhat, když prozradím, že se rozhodně nejedná o příjemné počtení, když si uvědomíme, že se jednalo o reálné lidi, kteří tuto situaci prožívali.

Od roku 1928, kdy začalo intenzivní kolektivizování zemědělství, se snižoval celkový objem vyprodukovaného obilí. V roce 1928 činil celkový objem zhruba kolem 71,6 milionu tun obilí. Avšak v roce 1934 se jednalo již pouze o 69,7 milionu tun při rostoucí populaci. Avšak nejnižší hodnota byla kolem roku 1932, kdy SSSR vyprodukoval 66,1 milionu tun. V některých oblastech SSSR probíhaly lokální hladomory a navíc s tím SSSR velkou část obilí zabavil pro vojenské účely, část obilí tak padla na platbu za zprůmyslnění a dodržení 2. a 3. pětiletky. V průměru tak vláda SSSR zabavila ročně kolem 30% celkové produkce obilí zejména pro svojí armádu a částečně také za platby Německu, ČSR, Británii a USA, které stavěly v SSSR masivně moderní továrny, prodávali strojní zařízení či poskytovali licence. Pro zemědělství je důležité zmínit, že Američané a Němci dovezli stroje a prodali licence na výrobu traktorů a kombajnů, které pak Rusové začali vyrábět v obrovských sériích tak, jak je naučili Američané – jedná se o traktory Caterpillar 15/30, traktor International Harvester Corporation, Farmall traktor od Fordu, Holtův kombajn, nákladní vůz Ford Model A, německý zemědělský soustruh DIN, a navíc s tím dieselové motory od Sulzeru, Deutze a MANu.

Tato opatření měla za následek, že došlo ke zvýšení produkce do roku 1940 zhruba na 89,5 milionu tun obilí, nejvyšší sklizeň byla díky mimořádné úrodě v roce 1937 96,3 milionu tun. V roce 1940 tak vláda zabavila kolem 36,4% obilí pro platby do zahraničí, pro vojenské účely (zejména strategická rezerva), pro městské obyvatele, atd. Proto byl příděl na jednoho občana SSSR následující – městský obyvatel, zejména dělník, měl na rok 621 kg obilí, zatímco farmář na vesnici pouze 462 kg na rok. Navíc s tím tyto podíly na obilí vychází z předpokladu, že by se nekrmila žádná hospodářská zvířata, popř. že nedošlo k žádným ztrátám v průběhu převozu, znehodnocení atd. To se však dělo a je velmi těžké odhadnout, kolik procent z podílu na obilí spotřebovala zvířata a kolik se znehodnotilo. Co je však možné odhadnout je poměr ve srovnání např. s Německem – tento podíl na obyvatele je zhruba na 55% procentech toho, co bylo běžné v Německu. Navíc Němci měli tu výhodu, že ještě disponovali dalšími výrobky, které v Rusku v podstatě nebyly k dostání - jako mléko, cukr, ryby apod. V SSSR však díky kolektivizaci a neefiktivní zemědělské politice docházelo k nedostatku těchto ostatních surovin, tabulka ukazuje vývoj v průběhu let 1928 až 1940:



Proto asi nepřekvapí, že v roce 1940 měl průměrný občan k dispozici velmi omezené množství potravin. Proto také se - již v letech 1939-40 před útokem Němců – rozmáhaly krádeže, lupičské bandy a také tvrdý boj o potraviny. Docházelo také k určitému nepřátelství mezi rolníky a dělníky z měst, neboť ti dostávali většinu potravin přednostně. A lidé na vesnicích, kteří potraviny produkovali, naopak viděli, jak většina potravin mizí.

V letech 1941-1944 se však situace ještě několikanásobně zhoršila. V průběhu operace Barbarossa se Německu podařilo obsadit ornou půdu, zabavit část zemědělského vozového parku a navíc také velkou část zemědělské populace. Do konce roku 1942 tak SSSR ztratilo kolem 40% pracovních sil, 47% sklizně a orné půdy. Co se týče vozového parku v roce 1941 tak SSSR zůstalo pouze 5% celkového počtu kombajnů z roku 1940, podobně s nákladními vozy a traktory, které buď obsadili Němci či je zabavila Rudá armáda! V roce 1941 tak sovětští farmáři měli pouze 2% vozového parku z roku 1940.

Další data vlivu Německa na potravinovou produkci SSSR – procentní poklesy:

- Cukrové plochy o 84%
- Samotná ztráta produkce cukru byla velmi kritická - na počátku roku 1942 mělo SSSR pouze 5% produkce z roku 1940
- Obilné plochy o 38%
- Samotná ztráta produkce obilí do roku 1942 činila 65.7 milion tun obilí. SSSR tedy na počátku roku 1943 měl pouze úrodu o 29.7 milonách tun - tedy zhruba 30% původní produkce za rok 1940. Vzhledem k tomu, že už v té době (1940) většina lidí v SSSR netrpěla přebytkem, na rok 1943 je nečekali pěkné vyhlídky.
- Produkční zařízení na mléko a pastvu krav (zejména louky a pastviny a kravíny) o 38%.
- Celková ztráta produkce mléka a mléčných produktů činila na počátku roku 1943 méně než 50% produkce roku 1940, což však při celkové produkci roku 1940 6,5 milionu tun není vůbec závratné číslo
- Celková ztráta produkce hovězích a koňských produktů byla zhruba o 50%
- Celková ztráta produkce farem byla na počátku roku 1943 kolem 62%, Rusové tak disponovali pouze s 38% procenty
- Produkce ploch určených pro chov prasat, např. prasečáků o 60%
- Celková zbývající produkce vepřových produktů byla zhruba na 1/5 původní produkce roku 1940.
- 60% produkce slunečnic a zhruba stejné množství polí určených na osázení slunečnicemi.

Nebudu již dále dělat rozsáhlejší výčet dalších dat, neboť tyto statistiky jsou dostupné i na internetu v rámci již zmíněných Statistických buletinů. Pokusím se pouze o agregovaný údaj úbytku zemědělské produkce v další části tohoto pojednání.
Díky armádním operacím a obsazením části území se změnily počty pracovníků v armádním a civilním sektoru:



Jak je vidět, tak počet lidí v zemědělství zhruba poklesl na polovinu bez rozdílu pro obě klasifikace. Nicméně abychom vše nesváděli pouze na Němce, tak je nutné přiznat, že od roku 1938 SSSR pravidelně zvyšovalo investice do vojenského průmyslu (z původních 11% na konečných 46,5%) a úmyslně snižovalo investice do zemědělství a produkce potravin – např. mezi roky 1938 a 1941 obdrželo zemědělství pouze 10% traktorů a 1% kombajnů ve srovnání s předchozím obdobím.

Navíc s tím v důsledku odlivu mužů na frontu a do těžkého průmyslu, došlo ke změně struktury pracovních sil v zemědělství – muže nahrazovaly ženy, které však neměly žádné mašiny a dopravní prostředky. Tudíž došlo i k drastickému snížení produktivity v zemědělství.



Výsledek všech těchto faktorů – pokles produktivity o zhruba 20%, ženy v zemědělství, ztráta orné půdy, ztráta zemědělských strojů, pokles absolutního počtu lidí v zemědělství - se projevil opravdu drasticky. Jedním z ještě nezmíněných faktorů je také obrovský úbytek hospodářských zvířat v důsledku bojů, ale také hladu – spousta zvířat byla zabita, aby se lidé nasytili. Koně pak byly použity pro armádu do logistiky či kavalerie.



Jako důsledek všech těchto propojených faktorů je tak obrovský propad HNP zemědělského sektoru a distribuce potravin o hrozivých 60%.



Abych ještě více dokreslil tuto hrozivou situaci, přidávám pár doplňujících údajů - index zemědělské produkce se základem v roce 1940 (=100) se propadl v roce 1941 na 38, v roce 1942 na 37 a teprve poté se do roku 1945 dostal zpět na 60! Je však třeba si uvědomit, že jako základ byl brán rok 1940, který však v období 1931-1940 byl jeden z nejslabších, tudíž předchozí čísla byla tímto zvýhodněná. Naum Jasny ve své práci dále uvádí, že reálné příjmy městského obyvatelstva byly zhruba na 15% roku 1937. Podobně tomu bylo se mzdami zemědělců, z toho je vidět velmi kritická situace již v roce 1940.

Podívejme se však blíže na určité kategorie v rámci zemědělství, ať si příblížíme doopravdy tragickou situaci běžného občana SSSR.



Z těchto milionů tun potravin však ještě stát zabavil zhruba kolem 40% pro své potřeby: většina šla na armádu a do strategických rezerv, ale také velká část šla do Německa jako součást plateb za služby v rámci hospodářské spolupráce v roce 1941. Došlo tak k poklesu přídělu potravin zejména pro malé děti a staré obyvatelstvo. Nicméně ani zbytek populace nebyl ušetřen, neboť průměrná denní dávka potravin roku 1942 klesla pouze na 52,5% úrovně roku 1940, která, jak jsem již zmínil, nebyla nijak oslnivá ve srovnání s Německem, potažmo Británií, ČSR a USA roku 1940!



Kategorie I – dělníci v těžkém průmyslu (zejména vojenský sektor)
Kategorie II – normální dělnící
Kategorie III – úředníci a pracovníci v kanceláři (inženýři, designéři, apod.)
Kategorie IV – závislé osoby, zejména děti
Kategorie V – děti pod 12 let

Po pozorném přečtení je asi jasné, že situace v zásobování potravin byla tragická a většina populace žila na přídělech, které rozhodně energeticky nevyhovovaly. Docházelo k drastickému zvýšení úmrtnosti a snížení střední délky života v důsledku úmrtí na podvýživu – bohužel pro SSSR došlo zejména k nesymetrickému zvýšení úmrtí na straně malých dětí, což mělo důsledky po válce.
Co tedy říci závěrem: Sovětský svaz se nacházel ve velmi kritickém potravním deficitu a nabízeli se mu tak pouze dvě možnosti řešení - jedno řešení spočívalo ve zvýšení a opětovném nastartování produkce zemědělství. Bohužel však toto řešení znamenalo, že sovětská produkce se musela zvýšit minimálně o 60%, aby došlo přinejmenším k návratu na úroveň roku 1940. Nicméně ani tato úroveň nebyla dostatečná pro potřeby krajiny a zejména pro vedení útočných a obranných operací. Sovětský svaz však ztratil v průměru kolem 40% svých zemědělských ploch a k tomu obrovské množství hospodářských zvířat. Navíc s tím poklesla produktivita v zemědělství o zhruba 20% a došlo k masivnímu poklesu zemědělského vozového parku a poklesu logistické propustnosti v důsledku problémů na železnici a nákladní dopravě. Sovětský svaz tak tuto situaci mohl řešit pouze přesunem části obyvatel z průmyslu do zemědělství a zároveň s tím kultivováním nové zemědělské půdy zejména kolem Uralu, v Kazachstánu (brambory a zelenina) a západní Sibiři pro obilí a zeleninu. Nová půda však nebyla využita dříve než v roce 1944 v důsledku dlouhého procesu přípravy. Navíc s tím díky maximálnímu důrazu na válečnou výrobu v podstatě nebyl dostatek lidí a nových strojů pro práci v zemědělství. Tedy řešení jedna se ukázalo jako neefektivní a v ekonomické realitě války jako nesplnitelné.

Druhé řešení spočívalo v naprostém omezení výroby spotřebního zboží, produkovat pro válečné potřeby a nejzákladnější potravinové doplňky; a ve vysoce kalorické stravě spoléhat na pomoc Spojenců. Nemusím asi zdůrazňovat, které řešení nakonec převládlo - byť ne centrálně direktivou, ale spíše ekonomickou nutností. V této souvislosti se velmi často objevují data vycházející zejména z knihy Rogera Muntinga (vydané roku 1983) odkazující se na jeho tabulku ohledně průměrné gramáže potravin - Munting spočetl, že v průměru za celou válku Spojenci dodali zhruba kolem 19,74 gramů na 1 obyvatele SSSR na 1 den. Z toho pak dovozují nedůležitost spojenecké pomoci. Muntingova kniha vydaná 1983 však vycházela za špatných statistických dat - v roce 1991 byla zjištěna týmem ruských statistiků chyba v demografických položkách, což ve výsledku snížilo populaci SSSR o 10milionů a zejména z neúplného přehledu zemědělských dodávek. I přesto však Munting zmiňoval dosti důležité dopady LL, které však autoři snižující význam LL dále necitují a už vůbec nezmiňují kritickou situaci, ve které se SSSR nacházel - tedy disponování se zhruba 40 procenty potravin, většina z nich projektuje data za předpokladu stejného zemědělského produktu, což je evidetní nesmysl. Společně s Muntingem i např. Hubert P. Van Tuyll či Naum Jasny poukazují, že spojenecká pomoc šla především do armády. Na druhou stranu však také dokazují, že spojenecká pomoc byla především koncentrovaná a sušená, proto gramáž rozhodně narostla po přidání vody a dalších příměsí. Avšak nejdůležitějším rysem je vysoká energetická výživnost - jak velmi vtipně poznamenali autoři spojenecká pomoc dodala „především kalorie do populace a ne gramy“. V této souvislosti např. Munting udává, že těch 18 každodenních vysocekalorických gramů je z lékařského hlediska naprosto klíčových pro každého člověka a to tak, že bez nich by došlo k „nastartování“ tzv. vyhladověcího procesu končícího smrtí.

Za této situace je asi jasné, jaké dopady měla jakákoli pomoc od Spojenců. Vzhledem k tomu, že celá ekonomika SSSR byla zaměřená na válečnou výrobu a také díky spojenecké pomoci z let dvacatých, třicátých a pomoci Lend-Lease se jednalo o jedny z nejmodernějších továren na světě vedle USA (nicméně o tomto technologickém efektu v další kapitole), pomoc pro SSSR spočívala jednoznačně v civilních dodávkách – jídlo, boty, ošacení, zemědělské stroje, apod. Toto potvrdil i Stalin v rámci protokolů 2 a více, kdy od Spojenců nepožadoval zbraně, ale především jídlo, ošacení, komunikační a dopravní prostředky.

Pojďme se tedy podívat na dopad pomoci Spojenců na ekonomiku zemědělství – třebaže např. každý rok Spojenci dodávali pouze 3% celkové sovětské spotřeby obilí toho určitého roku, musíme si uvědomit, jak vlastně potraviny byly do SSSR dováženy – v drtivé většině se jednalo o konzervy, tudíž Spojenci nedováželi pouze suroviny, ale spíše již rovnou zpracované produkty, což dále Sovětům šetřilo počet lidí, kteří by měli tyto primární suroviny dále zpracovávat. Nebudu zmiňovat kolik milionů tun Spojenci dodali, ale pokusím se spíše uvést data týkající se podílu na celkové roční spotřebě v SSSR.

Za roky 1941 a 1942 Spojenci dodali zhruba každý rok:

- 50% roční spotřeby cukru
- 50% roční spotřeby zeleniny (včetně fazolí, hrášků, salátů, apod.)
- 20% roční spotřeby masa
- 100% roční spotřeby masných produktů!
- 40% roční spotřeby sádla
- 3% roční spotřeby obilí (nicméně Spojenci dodávali zejména velmi kvalitní pšenici, která nebyla v SSSR významně pěstována)
za rok 1942 Spojenci dodali tolik potravinových konzerv, že byli schopní živit přes 1 milion vojáků po celý 1 následující rok – díky této „konzervové“ pomoci se v roce 1944 zvýšil denní příděl jídla sovětského vojáka na srovnatelný denní příděl s vojákem USA a dokonce převyšoval příděl německého a britského vojáka!
- 100% roční spotřeby koncentrovaných, sušených potravin – sušená vajíčka, vitaminová směs, které se samozřejmě v SSSR naprosto nevyráběly (celkově 252 tisíc tun za rok 1942).
- 100% roční spotřeby čokolády, žvýkaček, ananasových pudinkových konzerv, ovocných sirupů, džusů, konzervovaného ovoce, čerstvých banánů, apod. za rok 1941 a 1942 se jednalo celkem o 500 tisíc tun.
- 70% roční spotřeby sojového a rostlinného oleje (zejména slunečnicového)

Díky americké pomoci v roce 1942 se podařilo zvýšit příjem kalorií průměrného občana SSSR o 50%!

Nebudu zde uvádět plný výčet všech potravin a zemědělských produktů, protože si myslím, že již uvedená data jsou dostatečná pro představu o rozsahu spojenecké pomoci SSSR. Toto jsou pouze přímé dodávky potravin, nicméně je také nutné započítat další dodávky za rok 1941-1942, které zvyšovaly celkovou produkci potravin či efektivitu jejich distribuce, a jejich dopad na zemědělství je obrovský, avšak těžko vyčíslitelný:

- zhruba 2176 zemědělských traktorů doručených každý rok (sovětská produkce v roce 1941-1945 v podstatě neexistovala, neboť byla převedena na výrobu tanků a nákladních vozidel)
- 2789 železničních vagonů pro převoz potravin a obilí doručených každý rok, podobná situace jako u 1.
- zhruba kolem 35 tisíc náklaďáků doručených za rok 1941 a 1942 – osamoceně za rok 1942 se jednalo o 127% produkce SSSR za rok 1942!
- zhruba kolem 400 lokomotiv za rok 1941 (britské dodávky) a dalších zhruba 400 za rok 1942 (americké dodávky), které nahradily ty vyřazené, zničené či zabavené Němci – celková ztráta lokomotiv činila kolem 2 000 - tedy UK a USA byly během dvou let schopni nahradit skoro 40% ztrát (bez ohledu na to, že většina britských a amerických lokomotiv byla mnohem těžších a tedy schopných přepravit zhruba dvojnásobný náklad než zastaralé ruské lokomotivy).
- nejdůležitější položkou byly náhradní díly – v SSSR se produkce náhradních dílů naprosto zastavila a vzhledem k tomu, že ruská produkce vyráběla v podstatě americké zemědělské stroje, byly náhradní díly dodávány USA – jednalo se o takové věci jako nové motory pro kombajny a traktory, převodovky, šasi, elektromotory, nové baterie, žárovky, kabely, kola, a různé další díly. Bohužel přesné počty těchto dodávek je hodně těžké odhadnout, protože se jednalo o tak malé díly, že jejich evidence v podstatě nebyla nikdy přesná. Navíc s tím každá továrna často posílala lodě s vlastními výrobními přebytky.

Z tohoto ekonomického pohledu se tak útok na Moskvu a vůbec celkové vedení války Němci (např. populační a rasová politika) jeví jako jedna velká strategická chyba. Pokud by Němci např. místo Moskvy pokračovali dále do obilných oblastí Ruska a směrem na jižní Ural či přímo na Kavkaz do ropných polí již v roce 1941, ekonomika SSSR by zřejmě již neměla kapacity na to, aby uživila vlastní populaci, a ani mnohem rozsáhlejší program Lend-Lease by ji nezachránil. Nicméně v historii žádné kdyby a pokud neplatí, tudíž je irrelevantní se tímto nějak hlouběji zabývat.

Závěrem lze však říci, že, jak je již vidět z nárysu základních dat, bez spojenecké pomoci by rozhodně situace byla mnohem nepříznivější a pro Rusy extrémně nepříjemná. Avšak je ahistorické snažit se dovodit, zda by Rusové v roce 1941-1942 Němce bez potravinové pomoci udolali - tedy určit zda by bez LL Rusové porazili Němce. Nicméně jako subjektivní ohodnocení situace však uvedu zajímavou poznámku učiněnou N. Chruščovem, který řekl, že „bez SPAMu bychom naší armádu nikdy neuživili.“

U dopadu potravinové pomoci však dochází k další komunistické manipulaci, neboť většina pomoci Spojenců přišla až po roce 1943. Proto komunističtí historici tvrdí, že v podstatě pomoc přišla pozdě. Nicméně opak je pravdou - situace se po roce 1943 ještě zhoršovala, neboť jak Sověti osvobozovali území od Němců a tím pádem osvobozovali další obyvatele, „hladové krky“, tak se ještě více rozmělňovaly podíly jídla (průměrná civilní spotřeba se ve srovnání s rokem 1940 ještě více snížila na úroveň zhruba 30%!). Tato krize v roce 1943 dosáhla obrovských rozměrů a spojenecká pomoc rozhodně přišla v ještě větším množství než za rok 1942 a 1941. Nicméně o této pomoci někdy v dalších článcích, neboť toto již jde za rámec současné témy, tedy roky 1941-42.