Pátý díl ze série věnované dopadu pomoci Lend-Lease na válečné úsilí SSSR snažící se zodpovědět základní otázku: „Jak moc kritická byla technologická pomoc pro SSSR?“ Velmi málo zmiňovaná součást pomoci Lend-Lease, která však dle mého názoru byla jednou z velmi důležitých, avšak přesto ne moc viditelných částí programu!
... Pokračování ...

Pokračování kapitoly 4

Úspory z rozsahu

Tento koncept je znám asi každému ze základního kurzu mikroekonomie a jako takový byl znám po dlouhou dobu, nicméně základní otázka spočívala v tom, jak jej realizovat. Pro ty neekonomicky vzdělané jenom uvedu, že základním principem je to, že čím více určitého zboží vyrobím, tím se mi jeho výroba zlevňuje – ve smyslu snižují se mi průměrné náklady na výrobek. Toto je důsledek jak „rozpouštění“ fixních nákladů, efektivnější dělby práce, specializace, tak také zlevnění surovin (různé množstevní slevy), zefektivnění výroby díky lepšímu rozložení zdrojů a plánování apod. Nicméně právě zde leží základní problém – aby bylo možno tyto úspory z rozsahu realizovat, je nutné znát koncept masové výroby (tedy předchozí bod). Bez tohoto principu je v podstatě nemožné realizovat tyto úspory – tudíž Sovětům s růstem výroby tanků náklady na výrobu jednoho tanku silně klesaly, což jim opět umožnilo vyrobit jich za stejné množství nákladů více než Němci či Britové. Opět v době totální války velmi důležitý faktor.

Definice továren a nových procesů

Další z těch na první pohled neviditelných „triků“, které posunuly výrobu SSSR do efektivnějšího bodu. USA zhruba ve 20. letech vyvinuly tzv. vertikální koncept výroby, což neznamenalo nic jiného než shromáždění celkového výrobního procesu, z pohledu vertikálního, do jedné obrovské továrny – na jednom místě tudíž soustředit všechny výrobní procesy potřebné k výrobě jednoho výrobku (jedná se o tzv. integraci Value System). Ukažme si to tedy na příkladu tanku – koncentrace zpracování surovin, výroba motorů, pancíř, pojezdového systému, děl, optických zaměřovačů apod. Na druhou stranu Britové a Němci ještě stále používali tzv. horizontální koncept výroby – tedy soustředění výroby z pohledu jednoho komponentu – tedy na jednom místě soustředili vše, co je potřebné k jeho výrobě, např. německá továrna Mann dodávala motory pro různé továrny na výrobu tanků, polopásů, a nákladních vozidel. Problém však s tímto přístupem je, že na jednom místě vyráběli dost často jak motory do tanků, tak nákladních vozidel apod., ale také zejména v minimálních synergiích, specializaci a časovým/procesním úsporám - konkrétním případem je nutnost duplikace procesů logistiky jak ve výrobní továrně, tak v montážní (balení a rozbalování jednotlivých komponent a jejich převoz apod.).

Americký přístup tak vedl k vytvoření obrovských průmyslových konceptů, „Ocelových měst“. SSSR tuto metodu nakoupilo v druhé polovině své 1. pětiletky – do konce komunismu tuto metodu pak dále rigidně aplikovalo na vše, včetně např. zemědělství – proto zvýšená snaha o kolektivizaci vesnic. Později v rámci Lend-Lease Američané ještě zefektivnili tento přístup - je např. málo známým faktem, že v rámci Lend-Lease Američané stále dodávali „továrny na klíč“ - tedy od jejich vybudování, přes zařízení, až po školení – v roce 1941 tak začali budovat dvě továrny za Uralem, plus v dalších letech ještě další 4. Dokončeny sice byly až v roce 1946, nicméně nákresy a technické řešení Rusové okopírovali již při rekonstrukci osvobozených továren. Je paradoxem, že produkty těchto továren vybudovaných Američany pak Rusové „použili“ proti jejich tvůrcům ve válkách v Koreji a Vietnamu. Co se týče procesů, tak šlo především o zjednodušení různých výrobních procesů – např. výroba ručních zbraní z lisovaných dílů, odlévání věží či celých šasi apod.

Nejdůležitějším bodem je možná také specializace jak továren, tak jedinců – tedy v rámci jednoho procesu měl každý dělník či továrna přiřazen pouze jeden díl či pracovní postup a opakoval ho tak, že se v něm stal velmi efektivní. Naproti tomu Němci používali např. při výrobě motorů týmy, kdy v podstatě každý člen věděl, jak složit celý motor od počátku do konce – specializace tak byla velmi malá.

Školení a rozvoj nakoupených technologií

Sověti již od 30. let dováželi velmi masivně zařízení a technologie z USA – např. v roce 1932 šlo do SSSR až 64 % celkového exportu USA – jednalo se o položky zařízení pro zpracování oceli apod. Díky tomu se jim podařilo, jak to nadneseně pojmenoval John Calder (hlavní z amerických návrhářů ruských továren, elektráren atd.), „během 3 let přeskočit 30 let vývoje“. Avšak problém byl v tom, že se Rusové s těmito technologiemi ještě museli naučit pracovat, což jim trvalo dalších 10 let. Konečným krokem v této transformaci tak byla pomoc Lend-Lease, která poskytla většinu dodatečných postupů a školení zdarma. Je málo známým faktem, že po dobu Druhé světové války pokračovala spolupráce USA-SSSR, která umožňovala Rusům se volně pohybovat po území USA a učit se novým technologiím (z retrospektivy se tento krok jeví jako silně naivní a idealistický). V rámci této spolupráce tak v roce 1941 bylo na území USA až zhruba kolem 1200 ruských inženýrů, kteří se školili moderním technologiím a postupům, k tomu je nutné připočíst zhruba několik stovek dalších tzv. OJT (On -The-Job-Training), tedy Rusů na stáži či na praxi v amerických továrnách. A to dokonce i z oblastí, kde Rusové žádnou smlouvu či dlouhodobější spolupráci s USA nikdy neměli - např. podle knihy Dark Sun: The Making of The Hydrogen Bomb od Richarda Rhodese (potvrzeno i výstupy z projektu Venona či deníkem majora Jordana) se jednalo i o oblasti raketového či rozvíjejícího se jaderného průmyslu (včetně dodávek jaderných komponentů apod.). Samozřejmě není také divu, že Rusové tuto spolupráci zneužili a v USA si rozšířili již bez tak širokou základnu špionů a agentů, kteří jim pak po válce prozradili spoustu amerických vojenských tajemství a technologií. Rusové díky této velmi „nezištné“ pomoci ušetřili obrovské finanční prostředky na vývoj a výzkum či nákup těchto technologií – tato částka by se pohybovala v desítkách miliard rublů za každý rok pomoci! Navíc s tím se dostali i k technologiím, které by normální cestou jistě nezískali. Obecně tak můžeme zakončit asi tak, že díky této části Lend-Lease se Rusům podařilo získat takové technologie, které jim umožnily stát se jednou ze dvou velmocí 20. století.

Technologie v logistice

Jednou z vojensky podceňovaných oblastí je bezesporu logistika. Logistice věnuji jednu samostatnou kapitolu, nicméně zde bych se zmínil o dvou technologiích, se kterými se setkáváme každý den a každý je s nimi velmi dobře obeznámen, nicméně již si plně neuvědomujeme jejich historii a dopady na válečné tažení. Rusům umožnili velmi zvýšit využití kapacity jejich železnic, lodí apod. První z nich je na první pohled celkem bezvýznamná - určitě asi každý z nás zná obyčejnou dřevěnou paletu? Paleta jako taková byla vymyšlena v průběhu dvacátých let a průběžně pak byla dále zlepšována - nejdůležitějším je patent ze 21. února roku 1939, s číslem 2 148 150, autora Carla L. Clarka, který v podstatě již zakončil proces vylepšování palety, takže byla skoro identická s moderní paletou, kterou používáme dnes. Nicméně asi každý si říká, jak může takový obyčejný kus dřevěných fošen mít vliv na válečné operace? Jako odpověď uvedu reálná data z roku 1931 – bez palet trvalo přesně 3 dny vyložit z jednoho uzavřeného vagonu vlaku 13 000 krabic s konzervami potravin. S paletami naprosto stejná aktivita trvala pouze 4 hodiny! Navíc s tím paleta nejenže zrychlovala distribuci, ale také jí zefektivňovala – např. lodní či železniční prostor je v podstatě kvádr, díky paletizaci tak došlo ke skoro 90% využití tohoto prostoru. Pro srovnání, paletizace již v roce 1940 umožnila při stejném lodním prostoru přepravit Američanům o 30% zboží více než byli schopni přepravit Němci – těm nebyla paleta vůbec známá, tudíž ji nepoužívali a místo ní používali zastaralou metodu sítí, která byla velmi neefektivní a časově náročná. Američané však neskončili pouze paletou, ale pokračovali celým logistickým systémem – tedy přizpůsobili jeřáby, vlaky, lodě, nákladní auta a vytvořili nejefektivnější logistický systém tehdejšího světa, který jim umožnil vést obrovské operace jak v Pacifiku, Itálii, Normandii, tak ještě zásobovat SSSR, Británii a další státy - zejména v Latinské Americe. Samozřejmě, že tento vynález byl Rusům předán také, což umožnilo obrovským způsobem zefektivnit ruskou logistiku do té doby extrémně napjatou ztrátami lokomotiv a vagonů. Není divu, že někteří historici-ekonomové považují paletu za nejvýznamnější vynález, který umožnil Spojencům vyhrát válku – osobně s nimi v určitém smyslu souhlasím.

Druhou technologií, kterou bych zde rád v tomto krátkém shrnutí zmínil, je obyčejný signální systém pro železnici. Ruská železnice jako taková byla od carských dob velmi zastaralá a neefektivní (jedním z velmi významných rysů byla ještě v roce 1941 např. jednokolejná železnice na většině hlavních ruských tratích, v západní Evropě a USA tehdy již nepředstavitelné). Proto se představitelé SSSR již v letech 1926 a 1930 obrátili na americké inženýry, aby provedli analýzu a doporučili nějaké řešení pro zlepšení logistické propustnosti tratí. Ralph Budd, president společnosti the Great Northern Railroad (i se zkušenostmi s budováním železnice na Aljašce) doporučil několik základních zlepšení stavu ruské železnice (mimo jiné zvýšit hmotnost kolejí na standardních 55kg/m, SSSR měl převážnou většinu kolejí - 82% - s hmotností pod 38kg/m ještě v roce 1941!). Jedním z jeho dalších návrhů bylo použít signalizační systém. Rusové do té doby používali pouze muže s praporky či pouze delší rozestupy mezi vlaky, což v celkovém efektu vedlo k malé logistické propustnosti - pro ukázku Sověti ještě v době bitvy u Stalingradu v roce 1942 používali muže s praporky jako signalizační systém. Budd tak navrhl, aby SSSR začalo používat nejnovější generaci signálních systémů. Vzhledem k velmi omezeným prostředkům a jiným prioritám (industrializace a militarizace SSSR) byla tato realizace posunuta na dobu pozdější. Po útoku na SSSR Američané nabídli vybudování této signalizační sítě za velmi nízkou cenu (či spíše, jak to nazval jeden z amerických autorů, jako altruistické gesto), proto v roce 1941 do SSSR přijíždí tým techniků a do konce války toto zařízení vybudují na více jak 10 000 km hlavních tratí, což umožnilo Sovětům zejména v době, kdy držely strategickou iniciativu, vést útočné operace po celém území SSSR a převážet dodávky ze Sibiře do kontinentální části.

Další údaje ohledně logistiky a zlepšování sovětské železnice bych uvedl v kapitole tomuto tématu věnované.

Závěrem bych tak rád shrnul tuto kapitolu tak, že technologická pomoc v rámci LL byla pro SSSR více než důležitá i z dlouhodobého horizontu, který překračuje dobu Druhé světové války. Sovětský ekonomický systém, centrálně plánovaná ekonomika, byl vždy ve srovnání s kapitalistickým systémem extrémně limitován v podstatě mizivým inovačním procesem. Jak uvádí L. Noting ve své knize The Planning of Research, Development, and Innovation in U.S.S.R. prostředky investované do vývoje a výzkumu byly ve srovnání s demokratickými zeměmi velmi malé dlouhodobě. Kapitalistický systém však také disponuje výhodou, že většinu investic do výzkumu a vývoje přináší soukromé subjekty díky snaze po maximální ziskovosti. V komunistickém systému však státní podniky nemají nejmenší důvod investovat do nových technologií a i kdyby existovala nějaká motivace - vzhledem ke „škodlivosti“ zisku v pojetí komunistů - státní podniky nedisponují žádnými volnými prostředky, které by mohly uvolnit (navíc s tím plánování produkce vedlo spíše k fenoménu „skrytého cenového růstu“ a potažmo pak i inflace než innovací, více mezi jinými např. práce „Soviet Industrial Production, 1928 to 1955: Real Growth and Hidden Inflation“ od Marka Harrisona). Navíc s tím v SSSR však kvůli potřebě válečné dominance drtivá většina volných prostředků směřovala do výzkumu a vývoje pro ozbrojené síly. Jak zajímavě analyzuje B. K. Beare ve své stati „The Soviet Economic Decline Revisited“, v průběhu 50 let od konce Druhé světové války ztráceli komunistické státy postupně kontakt se západním světem a jeho technologiemi (díky dlouhodobé nízké elasticitě substituce mezi kapitálem a prací), díky čemuž jejich výrobní procesy extrémně zastarávaly - což se samozřejmě projevilo úzkým a drahým sortimentem s velmi nízkou kvalitou. Ropné šoky ještě více umocnily potřebu inovací a snížení nákladovosti výroby - SSSR se však rozhodl snížit dopad ropných šoků zejména těžbou vlastní ropy. Komunistický systém tak nebyl tlačen vysokými cenami ropy k inovacím a zefektivňování, což nakonec vedlo k příslovečné „poslední kapce“ k ekonomickému kolapsu celého komunistického systému.

V době Druhé světové války nebyla situace vůbec jiná - díky znárodnění v podstatě většina podniků pracovala s technologiemi z konce 19. století. Teprve až díky nákupu (a znárodnění) technologií v průběhu 20. a 30. let došlo ke skutečné modernizaci sovětské ekonomiky. V průběhu války pak v rámci Lend-Lease Sověti obdrželi velké množství nově se rozvíjejících technologií zdarma. To jim umožnilo zejména po válce realizovat obrovský relativní rozvoj hospodářství - např. v průběhu 50. let tempa růstu HDP komunistických zemí překonávala tempa růstu HDP západních demokracií. Díky tomu došlo k rozšíření komunismu do velkého počtu zemí světa (zde však plně abstrahuji od klasických výzev tzv. komparativní ekonomie ekonomiky SSSR zejména fenoménu skryté inflace, Gerschenkronova efektu a nevhodného oceňování nových technologií díky čemuž došlo k nadhodnocení HDP SSSR o zřejmě až 300% a tím pádem i následného nadhodnocení růstu HDP).

Proto nebude tak od věci uzavřít tuto kapitolu mým subjektivním názorem, že 20let americké a evropské hospodářské pomoci umožnilo Rusům rozšířit komunismus do světa a vytvořit v rámci střední a východní Evropy mocenský blok, který vytrval zhruba po dobu 50 let. Jak je vidět, v této kapitole jsem neuváděl žádná čísla, protože dopady těchto technologií je velmi těžké kvantifikovat (avšak každý si určitě uvědomil, že díky této pomoci SSSR uspořil obrovské částky, které by jinak musel investovat do nákupu či vlastního vývoje). Nicméně v dalších kapitolách se budeme zaobírat průmyslem, logistikou apod., a proto bude lehké si „zkontrolovat“, jak moc tato pomoc změnila poměr produkce na stranu SSSR.