Čtvrtý díl ze série věnované dopadu pomoci Lend-Lease na válečné úsilí SSSR snažící se zodpovědět základní otázku: "Jak moc kritická byla technologická pomoc pro SSSR?" Velmi málo zmiňovaná součást pomoci Lend-Lease, která však dle mého názoru byla jednou z velmi důležitých, avšak přesto ne moc viditelných částí programu!


Kapitola 4. - Technologie a ekonomické zefektivňování

Dříve, než bych se pustil do rozboru dalších témat našeho pojednání, tedy zejména průmyslu, logistiky a výzbroje, rád bych se nejdříve pokusil vysvětlit pár základních informací, týkajících se technologií a zefektivňování výroby. Tyto tvoří základní informace, které je nutné pochopit pro další kapitoly, zejména s ohledem na vývoj produktivity ruského průmyslu v letech 1941-1943. Položky technologické pomoci v podstatě nenajdete v žádných seznamech týkajících se pomoci Lend-Lease. Stejně tak ve velmi málo historických knihách je o této, podle mě jedné z nejdůležitějších kapitol Protokolů 1-5, zmínka. Na druhou stranu je také nutné si uvědomit, že tato technologická pomoc byla v podstatě dlouhodobá spolupráce a proto dosti velké části byli již realizovány ve 30. letech mimo LL. V LL pak byl realizován v podstatě spíše transfer nejmodernějších technologií z konce 30. let a počátku 40.let a zejména proces modernizace a zefektivňování. Nicméně celkové zpracování tohoto tématu by vydalo na samostatnou práci, proto bych se v rámci této kapitoly dopustil určitých zjednodušení a zkrácení.

Technologická spolupráce byla v podstatě to, co my dnes nazýváme transfer know-how, nákup licencí či přenos/nákup technologií. Pojďme se však podívat na to z pohledu historického – většina podniků v prvních letech po bolševické revoluci byla velmi špatně řízena, což se, společně se zastaralými technologiemi, procesy a přístupy k výrobě, projevovalo negativně na objemu výroby a celkové kvalitě výrobků. Již od prvních počátků bolševické ekonomiky si její lídři uvědomovali, že nevládnou znalostmi, které jsou potřeba pro vedení společností a efektivní ekonomiku země. Proto se již od samého počátku 2. pětiletky obraceli zejména na Američany a Němce, aby jim s výrobou pomáhali. Část příkladů jsem dal již v kapitole věnované zemědělství, nicméně zde budu pokračovat. Jen tak na okraj, spolupráce se západními státy byla dlouhodobější, např. velmi málo známým faktem je, že tzv. NEP a jeho relativní úspěch byl způsoben tím, že Lenin opět dovolil zahraniční investice a zahraniční management v SSSR, společně s udělením tzv. koncesí na provoz dolů, lomů a průmyslových podniků. Toto opatření mělo za následek, že do SSSR se začalo dovážet velké množství nových technologií a nového know-how (strojní zařízení, výrobní procesy, a postupy apod.), což se pozitivně projevilo na ekonomice země. Nicméně v době, kdy „kapitalisté“ začali zisk stahovat ze země, Lenin učinil zásadní rozhodnutí a došlo ke znovuznárodnění (a ukončení všech koncesí) všech podniků – Sověti tak v podstatě podruhé během posledních 20. let zabavili zahraniční technologie!

Naneštěstí pro ně, v průběhu let 20. a 30. došlo ke spoustě významných objevů na poli řízení společností a optimalizace výroby (masová výroba, snižování nákladů, zefektivňování procesů, redefinice layoutu továren apod., vše samozřejmě v USA, které zažívalo jeden z nejvýznamnějších pokroků za svoji historii). Proto Sovětský svaz již v průběhu 30. let platil svým zlatem a obilím, za – podle dnešní terminologie - dovoz investičních celků a technologií. Tedy stručně řečeno Američané a Němci vybudovali v SSSR stovky továren podle nejmodernějších postupů, včetně strojů, školení managementu, atd., zatímco Češi a Britové prodávali masivně licence a dodávali kvalitní strojírenské zařízení (v roce 1932 90% britského exportu strojírenských zařízení šlo do SSSR!). Např. jenom v roce 1938 bylo v Rusku 8 000 německých inženýrů, kteří zde budovali lomy a továrny na zpracování černého uhlí. Rusové pak tyto továrny, doly, zařízení okopírovaly u svých dalších projektů. Blížeji o této historické epizodě bych se pokusil napsat v jednom z dalších mých článků. Jako zajímavost uvedu i fakt, že spolupráce mezi Československem a SSSR pokračovala i po okupaci a rozpadu RČS - mezi zářím 1939 a srpnem 1940 představovala strojírenská zařízení 85% československého exportu do SSSR.

Je jasné, že v průběhu 40. let došlo k dalším celosvětově významným objevům na poli managementu – tyto „objevy“ pak byly předány v rámci Lend-Lease Rusům. Na druhou stranu však také Lend-Lease byl řekněme poslední fází zprůmyslnění SSSR, neboť dovoz technologií je jedna věc, nicméně naučit se je používat a dále rozvíjet je věc druhá. A právě v této poslední fázi hrál pro některé technologie LL velmi důležitou roli - v rámci LL tak Rusové zdarma obdrželi kvalitní školení, výrobní postupy atd..

Proto bych se teď některé z dovezených technologií a manažerských technik pokusil popsat blížeji:

1. Plánované zastarávání a nákladově efektivní design
2. Masová výroba
3. Úspory z rozsahu
4. Definice továren a nových procesů
5. Školení a rozvoj nakoupených technologií
6. Technologie v logistice

Plánované zastarávání a nákladově efektivní design

Jedna z nejdůležitějších inovací USA, které začali využívat Rusové a která zároveň položila základ ekonomické dominance USA ve 20. století. Ještě před vysvětlením podstaty je důležité upozornit, že tyto metody v době 1941-1942 nepoužívali ani Britové, ani Němci, tudíž šlo o velmi velkou výrobní výhodu. Nákladově efektivní design je metoda výroby, kdy se vše více podřizuje funkci než absolutní kvalitě. V podstatě to znamená asi to, že se v designu hledí především na zlevnění a zefektivnění výroby (především rychlosti) – tzn. dochází ke zvýšení tolerancí v kontrole kvality, snižuje se kvalita závěrečného (zejména vnějšího) opracování, používají se levnější výrobní postupy (např. lisování místo obrábění, odlévání místo sváření atd.), levnější materiály. Vše je tak podřízeno jednomu cíli a tím je funkčnost. Tedy např. pokud je funkcí tanku poskytnout palebnou podporu pěchotě tak vzhled tanku, vnější vzhled pancíře je naprosto irelevantní – proto např. ruské opracovaní je takové masivní, nedokonalé.

Důležitým aspektem v této efektivní výrobě je také přístup tzv. plánovaného zastarávání. Jedná se o manažerskou a výrobní techniku, kdy je předem nadefinována životnost celku a od toho je pak odvozen design, materiály apod. V naší době se nám to zdá jako samozřejmost, nicméně ve 40. letech většina firem na kontinentu a britských ostrovech vyráběla věci s maximální precizností, nulovou tolerancí v kvalitě a také s co nejdelší životností (tedy velmi komplexní a složité výrobky) – to však na jedné straně jak zvyšovalo náklady, potřebu pracovních sil, tak také prodlužovalo výrobu. Nejlepší bude demonstrovat tuto zásadní myšlenkovou změnu na reálném příkladu – Američané počítali při výrobě svých tanků se 40 hodinami bojů a životností 1 roku. Rusové však v tomto konceptu zašli ještě dále, na základě analýz z bojů počítali při výrobě s 18 hodinami boje a 6 měsíci životnosti – realita bojů jim však dávala za pravdu. Proto bylo možno snížit ergonomii vnitřního uspořádání, pohodlí posádky na minimum. Na druhou stranu Britové a Němci navrhovali svoje tanky s maximální precizností s co nejdelší životností – tudíž britský či německý tank byl schopen fungovat bez problémů třeba dva roky, nicméně na frontě teoreticky přežil pouze 6 měsíců. Z pohledu výrobních a nerostných zdrojů to tak bylo zbytečné plýtvání, nicméně např. britské tanky byly, díky své životnosti, vynikající jako školní tanky pro Rusy či byly výborné v průběhu dlouhých přesunů a bojů, kdy jejich nebojové ztráty byly naprosto minimální (zatímco sovětské T-34 trpěly extrémními nebojovými ztrátami v průběhu přesunů). Tento americký pragmatismus se projevil i v dalších oblastech vojenských operací a plánování – např. výroba ručních zbraní. Výsledkem těchto výrobních inovací je efektivnější výroba – podívejme se na základní poměry např. počet vyrobených tanků na milion tun oceli – SSSR mělo zhruba 10x větší poměr než Německo, což jsou obrovská čísla v hospodářských relacích. Byla snaha tyto rozdíly vysvětlit námořní výrobou, zejména U-booty, nicméně i přes tyto úpravy koeficientů, stále SSSR bylo schopno vyrobit až 6x více tanků ze stejného množství oceli (kvalita rozhodně nahrávala i v tomto případě Rusům – viz. kvalita oceli na konci války a na začátku).

Další z důležitých částí tohoto přístupu je i zjednodušování výroby - tedy zejména s ohledem na výrobu zbraní - radikální snižování počtu součástek a komponentů, které jsou potřeba. V průběhu Druhé světové války samozřejmě američtí inženýři velmi spolupracovali s ruskými a díky tomu tak Rusové realizovali velmi silné snížení počtu součástek u většiny masově vyráběných strojů. Uvedu reálné příklady ať vidíme, jak důležitý je tento proces pro válečnou výrobu - ukázka zjednodušování produkce děl (část tohoto efektu však samozřejmě jde také "na vrub" dodaným strojírenským zařízením, která Rusům umožnila zefektivnit výrobu jednotlivých dílů, stejně tak jako fakt, že některé díly by bez strojů, dodaných v rámci LL, prostě nebyli schopni vyrobit). Stejně tak je možno připsat část tohoto efektu na účet tzv. Learning Curve, tedy Křivky učení.
Model děla
Rok Člověkohodiny Počet částí
M1939 (USV) v roce 1939 1300 1057
ZiS-3 v roce 1942 1029 719
ZiS-3 v roce 1943 909 700
ZiS-3 v roce 1944 475 500

Tabulka 9: Zefektivňování produkce děl z pohledu člověkohodin a počtu jednotlivých dílů

Jak vyplývá z tabulky tak proces zefektivňování výroby snížil dobu produkce děl ZiS-3 za zhruba 3 roky o 54% a počet částí o zhruba 30%. Vzhledem k tomu, že tento proces v podstatě v Německu neprobíhal tak efektivně jako v SSSR a navíc Němcům většina strojních technik a manažerských přístupů byla neznámá, jedná se pro SSSR o velmi silnou výhodu, která Rusům umožnila "uzbrojit" Němce.

Masová výroba

Tento koncept se dostal do SSSR již ve 30. letech a v průběhu 40. let byl díky Lend-Lease pouze dále zefektivněn. Podstata masové výroby a celkového výrobního konceptu spočívá v tom, že každý vyráběný statek/zboží se rozdělí na tak malé výrobní procesy, které vyžadují minimální znalosti a zkušenosti (tedy na minimální úkony, např. přišroubování matice, svar atd.) - tudíž výsledkem je pak to, že mohu vzít technicky nevzdělaného mužika ze stepi a naučit jej pouze jeden jednoduchý úkon, který pak donekonečna opakuje. Takovýto přístup má obrovskou výhodu v tom, že tyto jednotlivé kroky výrobního procesu nevyžadují jak kvalifikované, tak také fyzicky disponované síly, což zejména v případě války znamená to, že je můžou provádět ženy, váleční invalidé a děti. Naproti tomu VB a Německo vyráběly tanky a jiné statky tzv. manufakturním či řemeslným procesem (v angličtině označovaným jako artisan production).

V podstatě se jedná o zefektivněný koncept, který byl vynalezen již v době průmyslové revoluce v 18. století – tedy opět výrobek je rozdělen na podprocesy, řekněme moderní mluvou komponenty, nicméně tyto stále vyžadují technickou znalost – tedy tank není z pohledu výroby rozdělen na „poslední šroubek“ (jako u SSSR a USA), ale pouze na menší celky (např. dělová věž, motor, dělo, podvozek). Tyto celky je tak nutné v nějaké menší továrně vyrobit, převést do velké montážní továrny a zde je smontovat dohromady. Proto tedy mají Britové a Němci několik továren, které vyrábí tyto jednotlivé součásti a ty pak dopraví do montážní konečné továrny. SSSR a USA na druhou stranu mají jednu obrovskou továrnu s hlavní montážní linkou a vedlejšími linkami, vše umístěno na jednom místě. Tedy rozpracovaný polotovar se posunuje od jedné části k druhé a na konci tohoto procesu odjíždí hotový tank. Opět demonstruji – USA v SSSR vybudovali např. v tankové továrně v Čeljabinsku 820 metrů dlouhou linku a 150 metrů širokou. Pro srovnání na americkém kontinentu např. Ford River Rouge měla něco kolem 1,6 km na šířku a kolem 2 km na délku. Důležité je i, že britský či německý koncept vyžaduje dlouhou dobu zaučování pracovních sil – v angličtině zvaných apprenticeship, tedy učednictví. Aby člověk mohl např. vyrobit motor, je nutný několikaletý cyklus učení a zkoušek. V USA a SSSR naopak díky vyšší toleranci v kvalitě a maximálnímu rozložení na minimální úkony vezmu člověka, který je za několik hodin schopen produkovat v maximální tempu.

Samozřejmě tento americký přístup má obrovskou výhodu v tom, že mohu muže uvolnit do armády a ženy pak budou pracovat v továrnách – pro srovnání ukázka jedné z továren SSSR. Většinu dělníků tvořily z 60% ženy (nicméně v ostatních továrnách nikdy ne méně než 50%!), 30% váleční invalidé a zbytek pak děti – muži byli zastoupeni pouze v některých továrnách, kde výrobní procesy vyžadovaly fyzickou sílu či jiné znalosti (maximálně však ne více než 30% všech dělníků!). V německých továrnách byl skoro 100% podíl mužů – v době totální války s masivními ztrátami je to velký luxus ponechat miliony mužů v továrnách a ne na frontě. Nicméně na obranu Britů a Němců je také nutné přiznat, že jejich výroba měla jednu obrovskou výhodu – pokud došlo k vybombardování továrny šlo pouze o jeden komponent, nicméně pokud by byla vybombardována továrna v SSSR tak zde skončila výroba tanků jako celek. Na druhou stranu německý a britský přístup byl zase velmi náchylný k rozbití logistiky – tedy nebylo možno převážet polotovary z jedné továrny do druhé a při vybombardování jedné továrny se zastavila produkce komponentu, což se stejně dále projevilo v celkovém produktu. Buď jak buď americký přístup umožnil Rusům výrazně uzbrojit Němce – Rusům se podařilo vyrobit každý rok minimálně 3x více tanků než Němcům (a to za situace, kdy jim zbylo pouze 40% průmyslové kapacity!), v kanonech, minometech, letadlech jsou tyto poměry ještě větší. Vzhledem k tomu, že Rusové disponovali podstatně menšími zdroji než Němci, tento rozdíl nejde jinak než připsat na účet zefektivnění masové výroby (tyto hospodářské výsledky byly dosaženy i v době, kdy ještě neexistovalo nějaké podstatnější denní a noční bombardování Německa Američany a Brity).

1940 1941 1942
Produktivita na jednoho dělníka ve zbrojařském průmyslu 6019 8939 14108

Tabulka 10: Produktivita ve zbrojařství SSSR - v rublech, odvozeno od faktoru nákladů roku 1937

Jak vidíte v průběhu tří let došlo ke zvýšení produktivity ve zbrojařském průmyslu jako celku skoro o 134% - to jsou obrovská čísla v měřítkách SSSR a Německa. Pokud se nemýlím, tak v tomto ukazateli předběhly SSSR i samotné USA, což je však dáno i odlišnými základnami, ze kterých se tato čísla odvozují.

Kapitola bude pokračovat v dalším díle.