V záchvatu pragmatismu jsem si loni ve svých 33 letech, po změně životní a rodinné situace, pořídil řidičské oprávnění. Tento pozdní začátek mi pravděpodobně znemožňuje stát se tak dobrým řidičem, jako kdybych s řízením začínal v době před maturitou. Na druhou stranu mi dává možnost prohloubené reflexe toho, jak člověku vstupuje do života řízení osobního automobilu. Filosofickým jazykem by se to dalo nazvat „fenomenologií řidičáku“.

Výchozí okolnost: svěřil jsem se do rukou autoškoly. To je pro nastávající řidiče sice povinnost, jenže leckdo k tomu má navrch ještě neformální rodinnou průpravu na polňačkách a příjezdovkách. Ta v mém případě chyběla; instruktor mé první jízdy dokonce pozdvihl obočí při sdělení, že za volantem sedím skutečně prvně. Nevadí. Víceméně mi to i v mém věku šlo a z výuky jsem měl – až na zcela odfláknutou tzv. zdravotní přípravu – dobrý pocit. Autoškole zjevně šlo nejen o přípravu na konkrétní zákonem vyžadovanou zkoušku, ale taky o výchovu k racionálnímu a bezpečnému řízení.

Je asi samozřejmé, že autoškola za předepsaný počet hodin připraví adepta jen na něco. Zčásti dobrovolně, zčásti vynuceně jsem si těch hodin připlatil skoro jednou tolik. Stejně se ale až v ostrém provozu, pro nějž si půjčuji auto od rodiny, dozvídám, co zůstalo nepokryto, a není to v tu chvíli zrovna příjemné. Trochu to souvisí s tím, že výcvik probíhal mezi jarem a létem, zpravidla za světla, a na některé situace v něm prostě nedošlo.

V běžném životě nevyhledávám fyzické riziko a jedu takříkajíc na dvě pojistky, co kdyby jedna z nich selhala: po neznámém žebříku lezu s třemi končetinami pevně na příčkách (a to každou na jiné z nich); hrnek vřelého čaje přenáším kolem dítěte velkým obloukem (zpravidla čaj nerozlévám, ale když už, tak raději ne vřelý anebo ne na dítě). V posledním roce jsem nicméně za volantem zažil řádku dosud nepoznaných situací, které jako by mezi mnou a neštěstím nechávaly už jen jednu pojistku:

- pokus najít otvírání okénka či klimatizace na úzké silnici ve vysoké rychlosti – ze začátku si jen těžko představíte, jak rychle může být při osmdesátce vůz mimo vozovku

- chybějící návyk přeblikávat v noci dálková světla na potkávací dřív, než bude oslněn protijedoucí řidič

- okénka namražená vlhkostí z dechu cestujících, zrádně se objevující až nějakou dobu po vyjetí, a tedy v plném provozu

- potřeba správného odhadu rychlosti v přípojném pruhu u dálnice (na kterou jsem se v rámci autoškoly vůbec nedostal)

Zkušený řidič si řekne, že jsem v těch chvílích dělal blbosti, a bude mít pravdu. Chci říct jen tolik, že absolvovaný zákonný výcvik mě nenaučil, a myslím ani nenaznačil, jak právě tyto blbosti nedělat. Jistou dobu mě frekvence těchto situací měla k tomu, před každou tréninkovou vyjížďkou se zamýšlet, zda své milé nevidím v tu chvíli naposledy. (Ve svém širším okolí toho mám bohužel z minulosti několik příkladů.) To už přešlo, ale možná by nemělo. Nestačí bezpečně dojet jen někdy, je to potřeba pokaždé.

Dva principy lidského automobilového počínání ve mně vzbuzují velký odstup, ne-li odpor. Zaprvé spojení bezpečnosti s velikostí a hmotností. V okamžiku střetu je vhodné být tím těžším. Ukázka toho, jak racionalita volby z hlediska jednotlivce může vést k řešení nesmyslnému pro celek. Starší drobná auta velikosti Renaultu Twingo, Fordu Ka, Fiatu Punto, vídaná před patnácti dvaceti lety běžně, nám dnes přijdou neuvěřitelně malá. Část obecného vývoje k větším vozům je samozřejmě dána snahou o pasivní bezpečnost posádky, jenže marná sláva – větší a těžší musíte s ohledem na své přežití být už proto, že větší a těžší jsou všichni okolo. Mimochodem – to už se ale trochu odchyluju od fenomenologie svého vlastního řízení – klimatický přínos rozšíření elektromobility za rok 2020 byl prý smazán masivním prodejním nárůstem aut typu SUV. Jezdit po silnicích poloterénním vozidlem je možná pro někoho skutečná potřeba, pro většinu ale jen móda posílená zvýšeným dojmem bezpečnosti posádky – mj. na úkor chodců, kteří mají v případě srážky s vyšším vozidlem menší šanci přežít. Na takových silnicích je hnusno se pohybovat.

Druhým povážlivým principem je nutnost soustavného cviku po léta od nabytí řidičského oprávnění. Dozvíte se to za své přípravy nesčetněkrát: Musíš jezdit. Musíš se vyjezdit. Je na tom mnoho pravdy, a to je problém. Pro generaci mladých dospělých (mezi které se pořád ještě počítám) bude stále větším problémem, že autem „nelze jezdit jen trochu“.

My si totiž ve svém mladistvém idealismu něco takového představujeme: Nechceme v autě každý den trávit hodiny života, je nám protivný svět, kde se tisíce lidí pohybují v zácpách každý den týmiž směry, každý sám ve svém voze. Tušíme, že na planetě není pro tohle dost místa ani zdrojů. Dokud žijeme ve městech s fungující vnitřní hromadnou dopravou a dobrým napojením na tu meziměstskou, je pro nás osobní auto sporadickou potřebou: chceme jím jet tak možná na nákup do Ikey, na koupačku do zatopeného lomu, přestěhovat svých pět švestek z jednoho podnájmu do druhého.

To ale tak úplně nejde. Dostupnost automobilu pro případ potřeby už leckde zajišťuje carsharing – co je ale mnohem hůře přenositelné, je řidičské umění, schopnost přepravit se bezpečně na místo určení za komplexních podmínek dnešního provozu. To je asi jeden z důvodů, proč jsou mnozí už pár let po pořízení auta mentálně neschopni popojít dvě stě metrů pěšky. Pohodlnost se totiž snoubí s racionální potřebou průběžného výcviku. Autem bohužel nelze jezdit bezpečně a přitom jen trochu, aspoň ne v prvních letech.

Osobně mě to dost deptá. Oškliví se mi jezdit a smradit s autem po městě i po krajině jen tak kvůli tréninku, kterého mám ale přitom značně zapotřebí. Nerad vyjíždím s autem za potřebami, které se dají obstarat pomocí rozumnějšího vehiklu nebo prostou pochůzkou. Následkem toho se pohybuju s autem po silnici málo a buď po nacvičených trasách, nebo chaoticky a blbě. Není asi radost mě na silnici potkat, ale bude nás takových čím dál víc, nejspíš tedy na někoho z nás tu a tam narazíte.

Sdílení řidičských schopností, alias skillsharing, přece jen v nějakém smyslu možné je, a já vás o ně prosím. Svoje dovednosti můžete nabídnout ostatním na téže silnici formou předvídání, tolerance, rezerv a pojistek, které budete pro jistotu zachovávat i za ně. Možná že ten nebo ta před vámi jede jako hňup, šine se jako šnek, „plave“ na silnici a bliká na všechny strany. Pravděpodobně ale neukládá o život vám ani vašemu oblíbenému štěňátku – asi to jen aktuálně jinak neumí. Možná ani umět nebude, protože se na silnici vydává jen v případě nezbytí. Jinak ji celou, celičkou nechává opravdovým řidičům...