„Černá labuť“ je v posledních letech hojně užívaný, původně odborný termín. Označuje událost, která má zásadní systémové důsledky, ale přitom je vzhledem ke své minimální pravděpodobnosti velmi těžko předvídatelná. Motivací názvu má být to, že si za evropské antiky nikdo neuměl představit existenci skutečných černých labutí, jež se ovšem na jiných kontinentech později ukázaly být skutečností.

Jestliže je ale termín z teorie pravděpodobnosti a racionální volby přenesen do běžného a politického úzu, hrozí nadužívání. Tak se nám v mediálním prostoru za poslední roky objevila řádka „černých labutí“: pandemie, tornádo na jižní Moravě, ruská agrese na Ukrajině a následné turbulence na energetickém trhu, růst inflace a úrokových sazeb. Užije-li chytlavý termín „černá labuť" politik nebo politický komentátor (jako třeba David Klimeš), není to nevinné: chce se tím říct, že událost XY poškodila něčí ekonomickou situaci, ten někdo ji nemohl rozumně očekávat, a tak má nárok na kompenzaci z veřejných rozpočtů.

Už rovnítko mezi neočekavatelností situace a nárokem na odškodnění není zcela samozřejmé. Zdá se mi jako laikovi, že se zhruba za poslední dekádu zvýšila všeobecná ochota toto rovnítko klást a tím posouvat stát do role pojišťovny nepříjemností pro soukromé subjekty. (A to i nepříjemností, které jdou nad rámec základních práv a svobod – ty stát soukromníkům samozřejmě garantovat má.) Nemám k tomu ale reprezentativní data, a tak se radši zaměřím na aspekt nepředvídatelnosti, s kterým úvahy o „černých labutích“ pracují. Tedy na to, co je a není možné „rozumně očekávat“.

Je-li zjevení určité události extrémně nepravděpodobné pro každý libovolný moment, nelze dobře posoudit její rizika a nastavit přiměřenou míru zajištění proti ní. Jinými slovy – nelze ji rozumně očekávat. Jenže jsou-li tyto situace extrémně nepravděpodobné, odkud to hejno černých labutí, které od předloňska v médiích pozorujeme? Řešení se zdá být jednoduché – každá jednotlivá z myslitelných vzácných události je (z definice) velmi nepravděpodobná, ale tím se ještě neříká, kolik celkem jich potenciálně ohrožuje všechno to, čeho si na světě ceníme.

Pravděpodobnost, že vám střechu zasáhne meteorit, jakož i toho, že vyhoříte od vadné mobilní nabíječky, je jistě obojí minimální, ale ani jedno z toho není důvod nemít svůj majetek v přiměřené míře pojištěný. Úvaha, že nebylo lze připravit se přesně na míru události, která náhodou nastala, je vadná, neboť to ani nebylo třeba. Mnohem delší řada potencialit se shodovala a bude shodovat v jednom – v ničivosti pro to, na čem vám záleží. V delším časovém období není zas až tak nepravděpodobné, že nastane aspoň nějaká.

Pro příští měsíce a léta stojí před českou společností obtížné vyjasňování toho, kdo co mohl nebo nemohl, měl nebo nemusel předvídat. Bylo možné rozumně očekávat, že po mnoha letech levných fosilních paliv, pocházejících většinově ze zemí mimo náš nejbližší civilizační okruh, dojde na energetickém poli ke zvratu (bez ohledu na konkrétní způsob, jakým to nastane)? A přizpůsobit tomu svou rodinnou nebo výrobní situaci, rodinné nebo výrobní potřeby, zkrátka míru svého odkrytí na zdivočelém trhu? Bylo možné rozumně předvídat, že samo místo k bydlení nebude napořád hlavním rodinným nákladem (například oproti energii na výhřev a oproti potravinám)? Že peníze nebudou stále stejně levné, a že se tedy třicetiletá hypotéka po uplynutí první úrokové fixace může proměnit v dlužnický horor, který si nezadá se spotřebními úvěry minulých dekád?

Na tyto a podobné otázky nepřijde expertní a pro všechny přijatelná odpověď shůry. K jejich zodpovězení se povedou pomyslné zákopové války po obvyklých i méně obvyklých politických osách. Aktuální spory o tom, jakou ekonomickou pomoc potřebuje střední třída a čí že je to vlastně politické téma (aneb kdo by nechtěl zastupovat střední třídu...), jsou toho prvním příkladem.

Komu by se pak snad povedlo uspokojivě určit, zda ten či onen mohl, nebo nemohl předvídat, může navázat pokročilejší otázkou, možná je to ale jen jiná podoba té původní: kolik podpory má v zájmu zachování sociálního a politického smíru směřovat k těm, kteří své „černé labutě“ předvídat mohli, a dokonce měli, ale jednoduše nezvládli?