Progresivistická část společnosti, kulturní levice, nebo jak to chceme nazvat, má nové oblíbené slovo. Přistihl jsem se při jeho použití taky. To slovo zní „toxický“.

Samo o sobě je samozřejmě staré, o toxičnosti se odedávna mluví ve smyslu škodlivosti chemické látky pro daný organismus nebo biologický druh, a to od určitého množstevního limitu. Neberte mě za slovo, možná to není úplně přesné, ale pokud jsou s tímto odborným pojmem nějaké potíže, jistě je chemikové s bioložkami dokážou společně řešit.

V nedávné době se použití tohoto slova metaforicky přeneslo mimo chemicko-biologickou sféru, do oblasti společnosti a kultury. Toxické mohou být vztahy na pracovišti, toxické je v některých podáních české školství, sám kapitalismus, typickým slovním spojením je „toxická maskulinita“. Právě od ní se nejspíš nové použití starého slova šíří a v některých kruzích je velmi populární. Nazvat něco toxickým zní odborně a velmi vážně. Vybízí to k zaujetí postoje a k jednání.

Kritéria použití tohoto výrazu jsou ovšem dosti volná. Asi proto je tak lákavý. Nejde o to, že by školství spolu s kapitalismem a maskulinitou neměly své stinné stránky, které stojí za rozbor. Jde o to, zda nám nový pojem v tomto rozboru nějak pomáhá. „Kulturní“ toxičnost odhlédla od biologické vázanosti původního pojmu. Potud v pořádku, to je sama podstata metaforického přenosu, jaký se v jazyce odehrává na každém kroku. Odhlédla však také od pojmu limitního množství, ve kterém teprve je daná substance škodlivá. Pominula i upřesnění subjektu, pro nějž takové podmínky škodlivosti platí. Co „kulturní“ pojem toxičnosti z toho původního podržel, je zlověstnost a jakási plíživost, nepozorovanost toxických efektů, chybějící kontrola nad jejich šířením do okolí, pro kterou je žádoucí utínat příslušné působení hned v zárodku.

Filosofové jazyka Michael Dummett a Robert Brandom mluví o jistém druhu logicky vadných termínů, jejichž příkladem má být anglické „Boche“, pejorativní válečné označení pro Němce (přibližným českým ekvivalentem by mohl být „Skopčák“). Zavedení podobného pojmu podle nich mění, respektive kazí racionalitu jazyka tím, že umožňuje vyvození, která by bez tohoto pojmu nebyla možná. Kupříkladu Günther je rodem i výchovou Němec, je to tedy Boche. Zároveň je-li někdo Boche, je to bídný, násilnický tvor inklinující k zupáckému militarismu. I když tedy Günther pochází z národa Goethova, víme o něm svoje: vyvodit nám to umožnila právě existence pojmu Boche. Naopak odmítnutí používat tento termín je rovněž odmítnutím automaticky usuzovat z němectví na tupé militantní násilnictví atd.

Tato analýza podle mého soudu výborně postihuje duševní nevolnost, kterou vzdělanějším lidem působily populistické výrazy z doby takzvané migrační krize, všichni ti „sluníčkáři“, „vítači“ a spol. „Vítač“ není popisný termín, za jehož použití bychom se s odpůrcem mohli přít o povaze skutečnosti. Tento výraz byl ražen (i organizovaně, ale to je jiné téma), aby rozumnou debatu rozvrátil, a nezasloužil si nic jiného než chladné ignorování. Kdo totiž apeloval na přijetí omezeného počtu blízkovýchodních uprchlíků v ČR (později, v roce 2018, už jen několika desítek syrských dětí), byl exemplární vítač. A kdo byl vítač, toužil do naší krásné vlasti přivést miliony migrantů s mešitami a minarety. Basta fidli, konec diskuse.

Zatímco „vítači“ a „sluníčkáři“ už v našich luzích, hájích a médiích naštěstí moc nerezonují (ještě tak snad nějací ti ekofanatikové), pojem toxičnosti je na postupu, byť v úplně jiných společenských kruzích. Pokud si v „kulturním“ užití chytlavého termínu „toxický“ dobrovolně nestanovíme určité meze, kritéria adekvátnosti, zkazíme si debatu. Budeme si pohazovat dalším z gumových pojmů, které nám umožní zdánlivě korektně vyvodit, co už předem hodláme říci. Kulturně chápaná toxičnost je totiž logicky vadným pojmem podle uvedené definice, nakolik umožňuje z prostého pocitu nelibosti nad tím nebo oním vyvodit, že je třeba proti tomu bojovat, aniž bychom si dávali práci s dalším zdůvodněním. Pozor – platí to bez ohledu na to, zda je vposledku daný boj oprávněný, respektive co je třeba dělat se školstvím, kapitalismem a maskulinitou.