Americká meteorologická společnost (AMS) je ctihodná organizace sdružující profesionální i amatérské zájemce o meteorologii a klimatologii založená v roce 1919. Pořádá semináře, konference a výstavy, podporuje studenty, vydává několik odborných časopisů a v nepravidelných intervalech vydává různá prohlášení. Minulý týden vydala AMS prohlášení Změna klimatu.
Úvodem je vhodné podotknout, že od prohlášení nikdo neočekává přinášení vědeckých důkazů a poznatků, ale pouze shrnutí postojů a názorů AMS k aktuálnímu stavu vědeckého poznání. Prohlášení schvaluje Council (21 členů Rady AMS) a každé prohlášení je před schválením a publikováním otevřeno členům k diskusi. Nejsem členem AMS, takže nemohu posoudit hloubku a úroveň takové diskuse, ale jak znám některé členy je jistě obsažná. Tento úvod je určen těm, kdo by mohli prohlášení považovat za stanovisko jednotlivců nebo zmanipulovaného davu, jak bývá v českých skeptických končinách zvykem.
Výročí povodní nutí vzpomínat. Je zajímavé, jak to všichni tehdy uměli a všechno věděli. Nechci se tvářit jako vševěd a všeuměl. Byl jsem v době povodní 1997 i 2002 "obyčejným" klimatologem a jsem jím i teď.
Ale kdo si vzpomene na primátora Prahy, který "měřil Vltavu" a prohlašoval, že nic nehrozí ještě v době, kdy se mu zaplavovalo metro? Kdo si vzpomene, jak se na lehkou váhu brala varování meteorologů a hydrologů s tím, že jsou málo konkrétní a nevěrohodná? Předpovědní a výstražná služba se zlepšuje, nikdy však nebude 100% a nikdy na ni nebude dost peněz. Vždycky budeme mít pocit, že je třeba něco někdo zlepšit. Ale vždy je třeba na informace reagovat a nikdy je nezlehčovat.
V srpnu 2002 všichni věděli, že přijde do Prahy velká voda a vyhlíželi ji z mostů a přilehlých svahů (věřili předpovědím). Ale nikdo nevystěhoval vzácné archivy a sklady v Modřanech, Bráníce, Karlíně a jinde (nevěřili předpovědím). I na to je třeba si vzpomenout.
Jezdívám do práce po silnici č. 11 z Havířova do Ostravy. Pokud je pěkné počasí, jasno a krásně modrá obloha, tak si připadám jako legendární doktor z filmu „Vesničko má středisková“. Kochám se. Kdybych uměl zpívat, tak by to bylo „Morava, je krásná zem, na její slávu připijem“. Zpívat neumím a jako řidič si připíjet nemůžu.
Tato idylka zpravidla skončí po průjezdu kolem Košťálovického rybníka na okraji Šenova. Panorama ostravské „Nové huti Klementa Gottwalda“ mě provázelo celým dětstvím. Vyrůstal jsem v době, kdy byl těžký průmysl na Ostravsku oslavován a využíván (zneužíván). Lanovky dopravující uhlí do koksovny skoro přes městské centrum a kouřící komíny jsme kreslili ve výtvarné výchově a považovali to za normální. Dnes mě však při pohledu na „Mittal Steel Ostrava“ nebere žádná nostalgie. Myslím, že na těžký průmysl tento kraj hodně doplatil a doplácí (bohužel) dodnes. Ovšem tento pohled,