Vyspělý svět vyspěl a zbohatl na levné energii. Na fosilní energii. Pocházím z hornického regionu a dokonce i z hornické rodiny (táta, děda, tchán, strýcové, ...). Dalo by se říct, že jsem vyrostl na černém uhlí. A vždy když se chci chlubit, tak neopomenu zdůraznit, že jsem jako student brigádničil na šachtě. Fáral jsem. Jedny prázdniny dokonce u plenění, což dodnes považuji za neuvěřitelný zážitek. V té době jsme doma topili uhlím a někdy koksem. Bylo to levné (protože deputát), ale neuvěřitelně špinavé. Ale doba se změnila. Ve stejném domku se už dlouhé roky topí plynem. Je to dražší, ale čisté a pohodlné. A vidím kolem sebe mladší a novější stavby, kde se k topení využívají automaty na peletky, tepelná čerpadla nebo soláry. Takový je vývoj a nikoho to snad nepřekvapuje.

Stejným vývojem prochází i velká ekonomika. U nás, v Evropě, v USA, dokonce i v Číně. Tyto změny jsou však pomalejší, než celkový rozvoj. Dílem proto, že nás na planetě docela rychle přibývá, dílem proto, že všichni chceme být bohatší, abychom si taky mohli vyměnit špinavé topení za čistší.

Proč nám to špinavé topení doma tak vadilo? Vidíme ten prach, cítíme ten smrad a s věkem hraje roli i to nepohodlí a fyzická náročnost. Fosilní paliva (i ten relativně čistý plyn) doprovází nejen ta špína, co je vidět, ale při hoření hlavně SO2, CO2, NOx a další. My starší si pamatujeme diskuse o přeměně SO2 na H2SO4 a následné kyselé deště, které u nás zapříčinily odumření značné části pohraničních lesů v SZ části Česka. Proto byly velké zdroje nuceny své procesy odsířit. Nebylo to jednoduché, ale našla se na tom globální shoda, protože si všichni ze školy pamatují pokusy s kyselinou sírovou. CO2 má v tomto případě velkou nevýhodu, protože si všichni ze školy pamatujeme, že je nutnou součástí fotosyntézy (hodně zjednodušeně přeměna CO2 na monosacharidy). Někteří z nás si pamatují i vliv tzv. skleníkových plynů (vodní páry, CO2 a dalších) na ohřívání atmosféry. Ze školních let máme zafixováno, že je přítomnost CO2 v atmosféře nejen vhodná, ale dokonce i nutná pro udržení života na Zemi v podobě jak ho známe.

CO2 v atmosféře tedy nelze chápat stejně jako SO2. Není to škodlivina, která by se snadno měnila na kyselinu. Paleoklimatologie nám však říká, že po dobu 650000 let množství CO2 v atmosféře kolísalo v intervalu od 180 do 290 ppm. Problém dnešního světa je rychlý vzestup a už 200 let nejen žádný pokles, ale dokonce neustálý růst koncentrací tohoto skleníkového plynu. Dnes je koncentrace CO2 o 50 % vyšší než ona dlouhodobá, chtělo by se říct normální, hodnota. Ročně dnes vypouštíme do atmosféry 41 Gt CO2 a pokud započteme skleníkový efekt i dalších antropogenně přidávaných plynů do atmosféry (CH4, N2O, F plyny, ...) přepočtený na CO2, tak jsme na 53 Gt tzv. CO2eqvivalentu ročně.

Uhlíková neutralita znamená, že budeme snižovat emise skleníkových plynů až na tzv. čistou nulu. Tím bychom umožnili klimatickému systému se zotavit a ustálit množství skleníkových plynů opět v přírodní rovnováze, což znamená jejich přirozené kolísání a tomu odpovídající i trendy globální teploty, které se opět přiblíží solárnímu cyklu. Často slýchávám, že klima se mění právě podle solárních cyklů, což ale už nějakou dobu není pravda (viz obr. 1).


Obr. 1: Vývoj odchylek globální teploty (červená), ročních koncentrací CO2 (zelená) a počtu slunečních skvrn (fialová) od roku 1880

Bylo by to pěkné, tak to klimatickému systému dopřejme. Ale jak?

Klimatické modely ukazují (viz zpráva IPCC Global warming of 1.5 °C), že rychlé snižování emisí skleníkových plynů by znamenalo zastavení růstu globální teploty na průměrech vyšších „jen“ o 1,5 až 2,0 °C nad období 1850-1900. Rychlým snižováním je míněno dosažení již zmíněné čisté nuly kolem roku 2050. Globálně. A to je ten největší zádrhel. Může se zdát, že je to hodně daleko, až za 31 let. Ale opatření, která jsou pro tento cíl nutná, nelze zavádět ze dne na den. O co jde?

Je nutné změnit směrování ekonomik a spotřeby. Stejně, jako přecházíme od špinavých na čisté technologie v domácnostech, uděláme to i v celé ekonomice. To je jen konstatování holé skutečnosti. Obnovitelné zdroje, čistá doprava, udržitelné zemědělství a další obory se budou rozvíjet rychleji než těžba uhlí nebo těžký průmysl. Proč? Protože to tak společnost, každý z nás, bude považovat za správné. A nebude to dlouho trvat.

Je však velkou neznámou, kdy a jak se tato změna myšlení stane běžnou součástí i v dnes chudých oblastech. Tam, kde sehnat čistou vodu a alespoň nějaké jídlo je důležitější, než změna klimatu. Tam, kde ani dnes nevidí problém v hromadění odpadků a v ničení životního prostředí a už vůbec ne v neviditelných emisích skleníkových plynů. Za 10 let? Za 20? Za jednu generaci? Za dvě?