Radkin Honzák

28. 02.

Kudy na to?

Radkin Honzák Přečteno 15160 krát

Smrt abstinentům a vegetariánům! Miloš Zeman

Pane prezidente!

Oceňuji Vaši výzvu k vyhubení části občanů, kteří se díky svému životnímu stylu dožívají vyššího věku a tak déle odčerpávají peníze z rozpočtu, jehož propad se ani Vaším velkorysým ekonomickým projektem (http://www.prezidentskyfond.cz/) nepodařilo zastavit. Jako člověk, který nikdy nezapochyboval o pravdivosti Vašich slov a čistotě Vašich úmyslů, se přes poctivou snahu nemohu dobrat obrysů Vašeho chvályhodného úmyslu, a proto bych Vám rád položil několik věcných otázek.

1) Abstinenti jsou celkem přesně definovanou skupinou jako občané odmítající požívat alkohol. Horší je to s vegetariány. Jsou ve Vaší cílové skupině všichni, nebo jen laktovegani? ovovegani? vitariáni? laktoovovegani?

Proč se ptám? Protože při konečném řešení (ten termín ještě pamatuju) je třeba počítat s velkými čísly už na začátku, což jistě jako prognostik víte.

2) Jakým způsobem má podle Vašich představ proběhnout likvidace této skupiny? Půjde o jednorázovou hromadnou nebo longitudinální sekvenční akci?

3) Kdo to bude provádět? Přestože Vaši muži jsou jistě schopní, tohle by nestihli.

4) Jaké náklady na celou akci předpokládáte a z jakých zdrojů budou hrazeny?

5) Nepřinese Váš projekt paradoxně větší daňové zatížení obyvatel?

6) Jak bude naloženo s těly takto zemřelých? Nekoupil by nějaká ten asiat (to je stejně korektní jako „afroameričan“), který těla vystavuje?

Měl bych těch otázek ještě mnoho, ale ctím to, jak jste pracovně vytížen a proto končím tou poslední:

7) Jak jste přišel na tak úžasný nápad???

21. 02.

Tohle přece nemůžu vyhodit!

Radkin Honzák Přečteno 16286 krát

Před půlstoletím jsem měl motocykl z několikáté ruky. Na to, co měl za sebou, sloužil věrně a oddaně, lze říci, že až do roztrhání těla. K tomu došlo v jedné vesnici, kde byla předepsána třicítka, takže jsme to oba (se ženou na tandemu) šťastně přežili. Nevypověděl žádný z jindy běžně selhávajících prvků, ale nečekaně se vysypaly dráty z předního kola. Kniha nazvaná Zen a umění údržby motocyklu, z které bych mohl načerpat rozumy, tehdy ještě neexistovala.

Stáli jsme na malé návsi, kam se bleskurychle dostavilo několik čumilů. Čumilové jsou různí; teorie „pasivního přihlížejícího“ tvrdí, že čím je jich víc, tím menší je naděje na pomoc. Tihle byli naopak užiteční a jeden z nich mě poslal do vedlejší chalupy. Její majitel se pranic nedivil a otevřel stodolu. Tam bylo všechno, tam snad byly i součástky k vesmírné lodi Apollo.

Správce tohoto pokladu sáhl bez rozmýšlení za trám, vyndal přední kolo, vzal si ode mne to, co zůstalo z toho mého a padesátikorunu (víc nechtěl), že si to vyplete a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Na tuhle příhodu vzpomínám, kdykoliv držím v ruce nějaký předmět, o němž moje manželka prohlašuje zřetelně a velmi nahlas, že je postradatelný. Nevládnu sice bohatstvím vesnického kutila, ale například pouzdro na doklady se také může hodit. Je v něm přece moje dvacet let stará fotka, kupon MHD na třetí kvartál z roku 2008 a když už se zkáza nebezpečně blížila, vypadlo z futrálu 10 euro! A máme na rohlíky...

S počítačem jsem nabyl přechodného mylného přesvědčení, že v mé bezprostřední blízkosti ubude papírů. Není tomu tak. Z obrazovky (říká se monitor!!!) se mi čte nedobře, papír je papír. Stalagmity z něj narůstají všude jako důkaz mé aktivity. A to jsem jich plnou dávku musel kvůli stromečku před Vánoci deponovat pod postel. Jsou mezi nimi také dva rukopisy – čistopisy dvou knížek, které mi už sice během posledních tří měsíců stačily vyjít a ta, která oznamuje urbi et orbi: Všichni žijem v blázinci, dokonce v dotisku, ale co kdyby... Také jsem se ve smlouvě zavázal nakladatelům, že odevzdané dílo není jediným exemplářem tohoto. Když jsem se ptal proč, odpověděli mi: „Kdyby třeba hořelo“. Takže moje podpostelní sbírka je vlastně prevencí požáru dvou velkých knižních domů.

Jistým mementem je mi příběh muže, kterého jsme kdysi v léčebně hospitalizovali poté, co se sám vytlačil z bytu. On sbíral papíry. Čisté. Tedy nepošpiněné – noviny, časopisy, letáky, kalendáře, plakáty a jiné tiskoviny. Všechno pečlivě skládal a systematicky postupoval ve své dvougarsonce od oken ke dveřím. Nicméně jenoho dne, stejně jak ten havran co sypal denně jedno zrnko písku do propasti, až ji zarovnal, si svůj byt zcela zaplnil. Nějakou dobu mu zbývala k obývání úzká škvíra v předsíni ústící do záchodu a na druhé straně ke vchodovým dveřím, ale také ta zmizela pod nánosem papírů a on se ocitl přede dveřmi. Tam pár dní bivakoval, než ho nevrlí obyvatelé domu vyštvali. Skončil v kanálu a protože to neuměl, dostal brzy zápal plic a jeho hodní spolukanálníci ho odvedli na internu, odkud putoval už k nám.

Najít kompromis mezi takovýmto koncem a uchováním potřebných věcí je obtížné, zejména nežije-li prozíravý člověk úplně sám. Drobná vítězství spočívající třeba ve vylovení sedmdesát let starého, ale stále funkčního mlýnku na mák, který úspěšně nahradí novodobý šmejd, takže rodina nemusí oželet makové buchty, na které se děti tak těšily, představují sice vyhranou bitvu, ale válka pokračuje.

Přitom řadu věcí nevygůglujeme. Přihodilo se mi, že jsem se zbavil navždy štosu knih a pak jsem pracně dohledával něco, o čem jsem se domníval, že nebudu víckrát potřebovat. Nemůžu bezhlavě vyhazovat – tuhle na mně jeden ze zaměstnavatelů, u nějž pracuji už dost dlouho, měřeno jedním lidským životem, požadoval maturitní vysvědčení. Prý si to přála sama ministerská kontrola. Našli jsme všechna vysvědčení, počínaje tím z první třídy a pro jistotu (čert nikdy nezaspí!) pořídili od všech úředně ověřené kopie.

Kdyby byl před třiceti roky tehdy ještě veřejnosti neznámý Miloš Zeman tiše šlohnul v Klementinu onen časopis, na který si s fotografickou pamětí vzpomíná, nebyl by vzbudil zdaleka takovou světovou pozornost jako jeho prezidiální předchůdce, když čórnul plnící péro, a nemusel dnes na pětadvacet hodin denně zaměstnávat svého tiskového mluvčího marným hledáním důkazů Peroutkových padouštev. Mohl to mít – po vzoru Čochtana – ještě doma schované a mohl mít klid.

Neopouštěj staré věci pro nové...

04. 02.

Naše medicína potřebuje psychosomatický přístup a neví o tom. A navíc neví, že neví

Radkin Honzák Přečteno 9830 krát

Editorial časopisu Psychosom číslo 1, 2015, pod který se také podepisuju.

28. leden tohoto roku by se dal s jistou nadsázkou označit za černou středu české psychosomatické medicíny. Delegáti odborných společností ČLS JEP na svém sjezdu souhlasili jen 34 hlasy s přijetím již existující Společnosti psychosomatické medicíny ČLS mezi ostatní (slušné) lékařské společnosti, což znamenalo její vyřazení ze zapsaného spolku ČLS.

Byl jsem u toho, a proto mohu uvažovat o tom, co se to vlastně stalo. Nebo spíš nestalo. Delegáti neměli ani tu nejmenší informaci o tom, co to je psychosomatická medicína, proč vznikla naše společnost a co by to mohlo českému zdravotnictví přinést. Byl jsem sice předem informován, že mám jako delegát za naši mladou odbornou společnost být připraven na případnou diskusi, ale v té se na žádnou z osmi nových společností, které se ucházely o souhlas delegátů, nikdo neptal.

Kolegové si postěžovali na to, že nemají pro stále rostoucí administrativu na pacienty dost času. Opravdové emoce se strhly kolem paramedicínských praktik s podivnými přístroji, za které pacienti utrácejí nehorázné sumy a přitom je naprosto nepravděpodobné, že by to mohlo fungovat. Zvláštního posměchu se dostalo nějakému biorezonátoru, který by měl léčit všechno, ale vůbec není jasné jak. Jeden kolega se o jeho neúčinnosti přesvědčil tak, že se vydával za ženu, a ukázalo se, že má zánět vaječníků. Spravedlivě rozhořčení delegáti volali po zákonech, které by měly zabránit stále rostoucímu trhu s podvody na lidech mimo medicínský kontext.

Po obědě mělo proběhnout hlasování o nových stanovách a o nových společnostech, o každé zvlášť. Žádné otázky. A tak to vypadalo na formální hlasování. Jenže po úspěšném odsouhlasení stanov, v nichž změny byly skutečně jen formální, se strhlo něco, co by se dalo stěží označit za hlasování po řádné rozpravě, tedy rozhodování o existenci či neexistenci různých odborných skupin, třeba Společnosti rehabilitace ruky, Společnosti regenerační medicíny, Společnost pro gastrointestinální onkologii, nebo specializované společnosti pro ultrazvuk v porodnictví a gynekologii. Na první pohled stále užší specializace, další zužování už tak dost rozdrobené medicíny. Asi to má nějaký důvod, ale žádné vysvětlení.

První dvě společnosti schváleny, třetí se zasekla, protože to bylo 45:45 z devadesáti hlasujících. A odtud to šlo už jen z kopce, stále více delegátů si uvědomovalo, že mají tu moc říci své ne, nebo se zříci hlasování. Skupinová dynamika místo diskuse a zvažování. A tak Společnost psychosomatické medicíny, která nabízela pravý opak- totiž rozšíření pozornosti lékařů a spolupráci nejen napříč lékařskými ale i nelékařskými profesemi ve zdravotnictví, byla hozena přes palubu.

O co tím vlastně naše medicína přichází? Zdravotníci, kteří už vědí, že je třeba se věnovat nejen biologickým aspektům stonání, ale také psychosociální situaci pacientů a práci se vztahem, se mohou samozřejmě úspěšně organizovat i mimo půdu České lékařské společnosti JEP. Dnes jich je 232 a zájemci stále přibývají. Můžeme se opírat o kolegy v Německu nebo Rakousku. Ale jaký je to signál do naší společnosti? Že lékaři odmítají psychosomatickou medicínu, tedy bio-psycho-sociální model nemoci, který světová zdravotnická organizace přijala za svůj už v r. 1977? Nebo že nevědí, co to je? Nebo ji nepotřebují? Že se bez ní české zdravotnictví obejde? Nebo dokonce, že je psychosomatický přístup takovou samozřejmostí, že každý lékař ji bere v úvahu a ve své ordinaci v průměrných 6 minutách, které má podle průzkumů ve skutečnosti na pacienta, ji využívá při léčbě? V době, kdy se odhaduje, že až 40% všech pacientů procházejících ordinacemi českých lékařů má složitější somaticky se projevující onemocnění, ve kterém nezanedbatelnou roli hrají faktory psychické a sociální?

Patří mezi nejnákladnější pacienty právě chronickým průběhem a vytrvalostí. Krátkodobě je určitě zastiňují pacienti, kteří vyžadují transplantace srdce, jater a plic, pacienti s rakovinou, jejichž léčba je také hodně nákladná. Ale málokdy trvá jejich léčba tak dlouho a lékaře tito vážní pacienti nevystavují zdaleka takové bezmoci, jako pacienti psychosomatičtí.

Setkání s nimi je pro lékaře, kteří nemají z doby svých studií prakticky žádné znalosti z rozsáhlé oblasti vědy o psychice a komunikaci, nic nevědí o sociálních systémech a práci s nimi, traumatizující. My lékaři se neučíme, proč v bio-psycho-sociálních systémech vznikají nemoci. Učíme se pouze, JAK to tělo dělá, jakými mechanizmy symptomy tělo vyrábí, a jak se tomu dá co nejúčinněji bránit. Ale vůbec se nezabýváme otázkou, PROČ se v životě pacienta vlastně vina objevila. A protože vůbec nechápeme význam slova, máme dojem, že jen substancí lze někoho vyléčit. Pokud se vyléčil pouhým slovem, byl to podvod.

V každodenní realitě můžeme sledovat stále silnější boj veřejnosti s medicínským systémem. Pro naši neschopnost komunikace stále stoupá nedůvěra lidí k medicíně. Přibývá publikací, které na medicínu doslova útočí. Tato oblast lidské činnosti, která si z veřejných zdrojů bere hodně peněz, se stále více uzavírá, paternalistickým postojem kritiku odmítá a svou bohorovností se stává ještě více nedůvěryhodnou.

Dobře je to vidět u přístupu matek k očkování: množí se zprávy o vedlejších účincích této moderní prevence infekčních chorob a některé matky proto nechtějí vystavovat své děti takovému riziku. Lékaři ale už nedisponují takovou samozřejmou důvěrou, aby veřejnost přesvědčili, i když sami o účinku očkování nepochybují. Bylo nutno sáhnout k represivním opatřením. Zákonem pod hrozbou vysoké pokuty přinutíme matky, aby daly své děti očkovat, protože my víme, že je to dobré. Jaké to bude mít důsledky, si dnes neumí nikdo z lékařů, kteří rozumí jen svému bio-bio-bio, představit. Nemohou vědět, jak dalece jsou děti se svými matkami propojené, a že proto hrozí více komplikací u dětí matek s negativním postojem k očkování, než u dětí pozitivně naladěných matek. Psychosociální faktory jsou prostě stále mimo naše zorné pole.

Boj za navrácení porodu matkám už dávno začal, a podobně jako v jiných zemích se ženy bouří, a chtějí svůj porod zpět, chtějí prožívat svůj porod bezprostředně, v přirozeném prostředí jako hluboký zážitek a ne jako nemoc nebo akutní stav ohrožení. V Německu musely proto vyjít ženy do ulic s válečky na nudle, aby se postavily lékařské lobby. Udělají to také u nás? Nebo by se mohla medicína začít proměňovat bez ztráty důvěry a tím i zhoršených efektech léčby dříve, než bude pozdě?

Bez přijetí bio-psycho-sociálního přístupu ke zdraví a nemoci to půjde těžko. Lékaři se mohou jen divit, proč jim pacienti utíkají jinam, mimo zdravotnictví, kde podstupují podivné léčebné procedury, nejspíš s dobrými efekty, když se tam tak hrnou. Nejspíš se tam zabývají spíše otázkou PROČ, než JAK? Podivné šamanské praktiky nám mohou být směšné, ale měli bychom si uvědomit, že pokud mají lidé důvěru k nedůvěryhodným procedurám, jsou naše vlastní postupy pro ně ještě nedůvěryhodnější.

MUDr. Vladislav Chvála, šéfredaktor Psychosomu
http://www.lirtaps.cz/

Archiv článků: únor 2015

Kudy na to?

Tohle přece nemůžu vyhodit!

Naše medicína potřebuje psychosomatický přístup a neví o tom. A navíc neví, že neví

Blogeři abecedně