Václav Klaus k tomu jasnozřivě prohlásil, že ti, kteří volili Jiřího Drahoše, se s tím nesmíří a já opravdu nerozumím, proč bych se měl s něčím takovým smiřovat. Zejména v době, když už pominul befel, že podle ústavy je tu vláda jedné strany, která byla nejmoudřejší, do níž se – ač se opakovaně snažil – nadšený pionýr, jediný ve škole s hedvábným šátkem, autor uvedené úvahy a také velké amnestie, nedostal.
Vy, kteří opatrujete našeho mladého a zdravého prezidenta, možná by vám neuškodilo přečíst si teď Mňačkovu novelu Jak chutná moc. Zejména tu pasáž, v níž se vypráví o postupech při stanovení konečné diagnózy zesnulého velikána. K tomu se sluší dodat, že v onom památném roce 1953, kdy vzniklo tolik srdcervoucích básní, nás krátce po sobě opustili skvělí mužové, soudruh Stalin a soudruh Gottwald. O diagnóze prvního dělnického prezidenta, jehož dělnická profese se nazývala „placený funkcionář“, měli jasno všichni, kdo měli jen trochu ponětí o medicíně. Ale teprve po mnoha letech se o tom mohlo začít mluvit nahlas. Že soudruh prezident nebyl tak docela zdráv, ani po válce, natož když nás vedl.
Za pár dnů tomu bude 609 let, co čeští mistři shromáždění kolem Jana Husa (ten ale s nimi nejel, zůstával v Praze, neboť měl pracovní neschopnost a obával se, že by přišel o dávky, kdyby ho nachytala soudružská kontrola, že není doma) odcestovali narychlo spíchnout Dekret kutnohorský a protože neměli mapu, buzolu, ani GPS, dojeli s tím nápadem na Točník, kde Václav IV. tento dokument podepsal. (Existuje teorie, že tak vznikla ruská tradice podvojných jmen: když byl Kutnohorský dekret podepsán na Točníku, mohla se Říjnová revoluce klidně odehrát v listopádu a Džugašvili se mohl jmenovat Stalin).