„Mám rád jazzovou hudbu, ale dobrou jazzovou hudbu. Například takového Dunajevského.“ To, mimo jiné perly týkající se zejména kultury, pronesl v posledním nádherném projevu z Kremlu na podzim roku 1964 těsně před svým pádem Nikita Sergejevič Chruščov. Proč ta vzpomínka? Protože podle mého soudu má Mistrovství světa ve fotbalu ke sportu stejný vztah, jako Dunajevskij k jazzu, tedy žádný. Pokud zde nějaké vztahy existují, tak nesporně pouze k penězům.

Přesto je toto dění za sport vydáváno a těší se celosvětové pozornosti od bezdomovců po nejmocnější muže planety. Summit G8 počkal, než se dohrál druhý poločas. Francie může být vyřazena z reprezentačních i klubových soutěží, pokud se tamní politici v čele s prezidentem Sarkozym nepřestanou vměšovat do fotbalových záležitostí, pohrozil dnes předseda FIFA. Diplomatická válka je na obzoru. Věřme, že pouze diplomatická.

Našince u nás doma zdaleka tolik nevzrušuje skutečnost, že pátý týden po volbách nemáme vládu, zato máme dva premiéry (už sama tato skutečnost je jazykovým protimluvem), jednoho, který už nevládne a druhého, který ještě nevládne, jako neuznání regulérní branky Angličanů. Novináře také, alespoň podle proporcionality věnované těmto dvěma událostem v mediích.

Věcní, střízliví, ale hlavně šetrní Holanďané prošustrují neskutečné sumy za cokoliv oranžového, zfanatizovaní Němci uctívají věštícího hlavonožce jménem Paul (není jasné, zda dneska něco dostal k svátku) a ruinují sázkové kanceláře na základě jeho neomylného verdiktu, proti pravidlům FIFA zakazujícím náboženskou symboliku na hřištích protestuje dva tisíce evangelických kněží z Paraguaye a nakonec – finis coronat opus – skutečně chlapské prohlášení Téveze: „Je to sobecké, ale já věděl, že jsem v ofsajdu.“ Tak tomu já říkám čestné sportovní jednání!

Národy nejsou hrdé na své padlé či živé hrdiny, umělce, vědce, vynálezce, kulturní úroveň, HDP (nebo DPH?), finančníky, politiky, ale na jedenáct novodobých gladiátorů poskládaných z nejrůznějších koutů světa (někteří získali jejich občanství dokonce už na jaře tohoto roku), kteří, pravda v potu tváře, pod jejich prápory vydělávají těžké peníze. Nic víc a nic méně. Až tento cirkus skončí, nechají se najmout jiným impresáriem a budou účinkovat v jiných představeních s jinými kamarády.

A nikde už nejsou ti vesničtí kluci, kteří odmítli zahrát si fotbal s Klabzubovou jedenáctkou slovy: „My hrajeme pro čest, vy hrajete pro peníze.“ Místo aby kopali na plácku (plácky nejsou, stojí tam supermarkety), sedí u počítačů, pojídají hamburgery a hrajou střílečky, čímž si bystří zrak, křiví páteř a zakládají na panděra. Ti, co neztratili zájem o pohyb, se musí probojovat do sportovních škol, což chce protekci a peníze. Tam jsou roztříděni podle vědeckých kriterií a z těch nadějných se posléze stanou noví gladiátoři...