Diskuse, která se rozpoutala kolem problémů našeho zdravotnictví v souvislosti s akcí Lékařského odborového klubu, přerostla, jak to bývá, jakýkoliv přehledný ráměc a skončila u řečnických otázek, kdo krade nejvíc. Trochu mě zamrzelo, že podobná vřava nevznikla kolem SAZKY, která už údajně nemá na výplaty výher a kam občanstvo zcela dobrovolně nacpe takové sumy peněz, že rozum (těch, co ho mají) zůstává stát. Protože tam však nepřispívám, tak mě to zase tolik nebolí.

Nicméně mám za to, že až se někdy v budoucnu povede diskuse skutečně věcná a vášněmi nezmítaná, bylo by dobré, mít jasno také v některých základních věcech. S vědomím, že šťourám do ještě ne zcela zklidněného vosího hnízda, nabízím zde úplnou prvouku. a to pohled na oficiální dokument MZ ČR věnovaný všem, kteří se stanou pacienty.

Zohledňují se práva pacientů, ale v některých případech bez ohledu na skutečnost, že ke každému souboru práv se musí vázat také soubor povinností, jinak systém přerůstá v anarchii. Podívejme se tedy na Kodex práv pacientů, na jehož vypracování jsem měl tu čest se podílet, který u nás platí již téměř 20 roků. Jelikož jsem se v životě nevyhnul ani roli pacienta, myslím, že zkušenosti z obou stran mě kvalifikují k tomu, abych k platnému znění přičinil své komentáře (psané v textu kurzívou). Za všechny připomínky a postřehy předem děkuji.

1/ Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.

Ano, pokud mu skutečně něco chybí. Lékaři dost citlivě vnímají i to, že pacient není zdaleka takový expert, aby rozpoznal, nakolik je jeho stav vážný a přichází se zbytečným poplachem. Pokud však mladá žena vzbudí v půl čtvrté ráno pohotovostního lékaře v porodnici s požadavkem, aby jí předepsal antikoncepci, protože ona právě jede na letiště a včera nechtěla čekat u svého gynekologa, je to na zabití.

2/ Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takového způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.

Ano, pokud vezme v úvahu možnosti pracoviště a nedožaduje se jakéhosi VIP servisu. Vymáhat návštěvy v době, kdy probíhají vizity nebo vyšetření s odkazem na to, že „je to naše nezadatelné právo“, je neurvalost jak ke zdravotníkům, ke spolupacientům, ale nakonec i k pacientovi samotnému.

3/ Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, která se na nich zúčastní.

Ano, a pokud je hospitalizován na výukovém pracovišti (fakultní nemocnice, kliniky IPVZ) musí počítat s tím, že daní za pobyt na špičkovém pracovišti je účast mediků a školenců v celém procesu.

4/ Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.

Ano a je potřeba, aby věděl, že za toto rozhodnutí nese plnou odpovědnost, což se vždy nestává.

5/ V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace vyšetření a léčba jsou věcí důvěrnou a musejí být prováděny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.

Zde se dostáváme na tenký led, pokud jde o postavení studujících medicíny, školenců a stážistů, kteří po dobu svého pobytu na daném pracovišti jsou součástí jeho týmu se všemi závazky, které se týkají jejich mlčenlivosti a odpovědnosti. Školící pracoviště má odpovědnost za pacienta, ale také za výuku.

6/ Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy, týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.

Ano, bez jakýchkoliv dodatků. Zkušenosti však ukazují, že nejvíce uniklých informací poskytne svým bližním pacient sám.

7/ Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které přitom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.

Ano a pacient si nesmí plést služby zdravotnického zařízení s hotelovým servisem, což se velmi často stává. Je jistě výhodnější ležet na akutním lůžku, než na lůžku následné péče, ale hned po problematice závažnosti zdravotního stavu vystupuje do popředí problematika finanční, kterou je nutné respektovat, nemá-li se zdravotní systém zhroutit úplně. Tento argument však někteří odmítají akceptovat.

8/ Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude uvedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.

Ano a vzhledem ke svobodné volbě lékaře si je většinou také zjišťuje a volí sám a rozhoduje o tom, komu má být zaslána podrobná zpráva (předběžnou dostává do ruky při propuštění). Požadavkem na pacienta vyplývajícím z tohoto práva je, aby neputoval jak Bludný Holanďan od jednoho specialisty ke druhému, jen proto, že „tenhle mu nesedí“, nebo že „o tomhle slyšel…“.

9/ Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to i bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.

V tomto bodě bych hájil pacienta ještě víc, než to činí etický kodex doplňkem o tom, že jediným zdravotním důsledkem odstoupení z experimentu je jen a jen návrat k prověřenému systému standardního postupu. Experimentátáři totiž mohou být natolik zaujati myšlenkou svého cíle, že jej považují za jediné možné řešení a při informacích tak nemusí být vždy zcela objektivní.

10/ Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musejí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.

Tohle je jedna z nejbolavějších stránek našeho zdravotnictví a nejen proto, že smrt navždy rozlučuje lidi. Je to téma na slušně a věcně vedenou celospolečenskou diskusi. Připojil bych zde delší text, který se však dané problematiky bytostně dotýká.

V jednom z nejprestižnějších lékařských časopisů - New England Journal of Medicine (NEJM) – vyšla nedávno úvaha lékaře, který za letu konstatoval u spolucestujícího klinickou smrt. Z nejasných důvodů bylo letadlo plné doktorů, navíc kompetentních, takže resuscitace byla prováděna tak odborně, jak se málokdy přihodí i na kvalitním pracovišti. Po půlhodině nesporné klinické smrti, kdy bylo jasné, že nastala i smrt mozku, prohlásili lékaři postiženého za mrtvého a s resuscitací přestali.

V tu chvíli vstoupil do děje kapitán letadla, který ohlásil, že dle instrukcí je nutné v resuscitaci pokračovat až do přistání a po něm předat pacienta zdravotnickému personálu letiště. Marně mu vykládali, že je to skutečně zbytečné. Kapitán povolal posádku, aby v kříšení pokračovala.

Autor příspěvku do NEJM moudře usoudil, že pro všechny bude bezpečnější, když se posádka bude věnovat svým úkolům při přistávání a ujal se (připoután jakýmisi kšandami k sedadlu, aby se vyhovělo dalším bezpečnostním předpisům) zcela zbytečné "resuscitace" sám. Po přistání bylo tělo (ano, už šlo o TĚLO zesnulého) přeloženo do super-vybavené sanitky a převezeno do nemocnice a zde prohlášeno za mrtvé.

Autor se ptá, nakolik my, doktoři, si někdy počínáme obdobně.

Autonomie pacienta je kouzelné zaříkávadlo, které je především sporné, co do právní síly a rozsahu. Zatímco v řadě zemí existuje možnost požadavku DNR (Do Not Resuscitate), tedy v případě klinické smrti NERESUSCITOVAT, u nás – tedy v ČR – to neplatí.

11/ Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient bude mít právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Ano, ano, ano! Pacientova povinnost řídit se nemocničním řádem však bývá časo jen zbožným přáním personálu. Právu kontrolovat svůj účet bych připojil také povinnost, aby každý věděl, kolik jeho péče stojí. Jsou to zajímavé sumy.