Historka o Keystonových policajtech, kteří se z pilnosti učí česky:

Na strážnici luští nadstrážmistr křížovku a hodí do vzduchu otázku: Zvíře na pět, začíná na M a končí na Ň?
Měkoň, vystřelí horlivý spolupracovník.
Měkoň? To není možný!
Ale je. Znáš přece tu písničku: Už měkoně vyvádějí…



Kdykoliv uslyšíme, že někdo nese dvě zprávy, tak víme, že jen jedna bude dobrá. Ve stejném duchu jsem také já učinil dva nálezy: večer poslední parkovací místo v ulici a ráno lísteček za stěračem. Příslušník městské policie mi na něm sděloval, že jsem se dopustil v 0,30 hodin přestupku, který mám dojít projednat na městské velitelství.

Přestože rád vyhovím policejním obsílkám jsa v tom dobře vytrénován již přes půl století, dříve než jsem se rozběhl na Prosek, jsem tam zatelefonoval. Přeříkav změť písmen a číslic jsem se hned dozvěděl, že můj přestupek spočívá v tom, že jsem stál méně než pět metrů od přechodu pro chodce, zvaného zebra.

Asi ze mne vyšel zvuk, který muže na druhé straně přiměl, aby mě chránil před mrtvicí a pomáhal mi; laskavě mi nabídl, že nemusím jezdit celých 22 kilometrů, ale mohu záležitost vyřídit v místní úřadovně. Potěšila mě jak jeho vlídnost, tak přesná znalost vzdálenosti mého auta od jeho úřadu.

Inspirován starými americkými detektivkami, kde se záhady vyřešily díky přesným údajům o počtu ujetých mil zaznamenaných pečlivými garážmistry, opraváři a dalšími osobami, jsem usoudil, že to byl on, kdo mě v noci obšťastnil pozvánkou. Nebylo mi jasné, co tu kolem půlnoci dělal jiného a vymyslel jsem proto příběh.

Odchází od milenky, kde se večer nevydařil, protože kdyby se vydařil, ještě blažen usedne do auta a pojede se vyspat. Nebyl blažen, háček z toho slova se někde ztratil a možná to bylo ještě horší. Jan Vodňanský napsal báseň, která mě okamžitě napadla.



Ale abychom mu nekřivdili, musíme dodat i druhou sloku:



V nočním tichu ho přepadne služební běs a katastrofická vize, že zhasnou lampy a noční ulicí pojedou stovky neosvětlených aut, která budou drtit stovky neosvětlených chodců na neosvětlených zebrách, čemuž je nutné okamžitě učinit přítrž. Což činí.

Jemu se ale nejspíš v našich končinách zalíbilo a cestou do práce jsem nacházel i další dny další auta ozdobena dalšími lístečky. Jezdil sem, jak houbař na svá jistá místa. Ona jsou jistá! V noci i ve dne. Ale že vážil tak dalekou a nebezpečnou cestu…

Až jsem ho potkal. Auto zaparkované uprostřed křižovatky obcházel, či spíše jak fretka oběhával hříšníky zaparkované méně než pět metrů od zebry. Táhlo k polednímu, moje myšlenka o milence se rozplývala jak jarní sníh. I když…

Vrátil se do auta a pilně vyplňoval pokutní blok přehlížeje velkoryse cyklisty uhánějící po chodníku. Když strkal lísteček pod další stěrač, pozdravil jsem ho a slušně se zeptal, zda své počínání – vzhledem k možnostem parkování zkvalitněným ještě skutečností, že paralelní ulice je celá rozkopaná – nepovažuje za šikanu. K jeho odpovědi mi jako harmonický akord zazněla slavná surrealistická věta: růže je růže, je růže, neboť ten malý, ale jinak vkutku velký muž pravil: „Vyhláška je vyhláška.“

„Tady se po dlouhá léta nic nestalo…“ začal jsem.
„Ale může,“ pravil on věštecky.
„Ale támhle necelých sto metrů je křižovatka, kde je každou chvíli vysypané sklo, jak tam piráti otáčejí na zelenou do protisměru…“
„Já dělám tohle,“ vysvětlil mi, kdybych náhodou nevěděl, co dělá.
„A že vám to stojí za to sem jezdit takovou dálku,“ povídám.
Trochu znejistěl.
„Jakou dálku?“
„No až z Proseka, 22 kilometrů…“
„Mám příkaz,“ řekl tónem uzavírajícím další diskusi, odešel k autu, nasedl a odjel.

A tak jsem musel v duchu přepsat svůj příběh jako analogii pověsti o založení Prahy, v níž Libuše stojící na Vyšehradě s hadrem na očích (nevím proč, ale na ilustraci v mé knize pověstí byla tak zobrazena) ukazuje směrem východo-severo-východním a posílá svoje lidi hledat muže, který přitesává práh a pak vidí město veliké…

Náčelník někde na Proseku přikazuje strážníkovi číslo 9x8b*: „Vydej se směrem západním až dorazíš po 22 kilometrech na křižovatku, kde osadíš auta pokutovými lístečky, jinak se nevracej. Tak má vůle!“

To je ale jiná pohádka, nicméně věštění se tam odehrává také. Nebo ten strážník dopadl jak král, co do dneška převáží přes Černé moře? A bude převážet, dokud nepřidá třetí infinitiv ke svému lidumilnému heslu a to bude pak znít: POMÁHAT, CHRÁNIT A MYSLET. Ale to bych asi chtěl moc.

* Číslo strážníka je utajeno. Co kdyby přece jen moje první vize byla pravdivá a on se takto musel vykupovat (protože původně sloužil zde, ale žárlivý nadstrážmistr ho odsunul do takové dálky, z níž není jiného úniku; a zítra je první máj, lásky čas).

PS: V minulém týdnu se ukáznění řidiči, které kontrolovali policisté, mohli těšit z drobného dárku. Dostat mohli například sadu podtácků, kladívko s řezákem či stínítko na boční okénka vozu. (celá zpráva, novinky.cz)