V ulici Gorochové… ležel ráno ve svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov. Byl to dvaatřicetiletý nebo třiatřicetiletý muž střední postavy, příjemného zevnějšku, s tmavošedýma očima, jeho rysům však chyběla jakákoliv určitá myšlenka, jakákoliv soustředěnost. Jeho myšlenky mu těkaly po obličeji svobodně jako pták…

Ilja Iljič byl pro nás a několik dalších generací „лишний человек“, dnes by možná dostal diagnózu únavového syndromu. Vlastně nedostal, protože po své přechodné krátké existenci byla tato diagnóza zrušena, navzdory tomu, že patologickou a nevysvětlenou únavou trpí kolem 0,2-0,4 % našich bližních.

Jejich okolí na ně pohlíží vesměs nevraživě a domnívá se, že „kdyby chtěli“, mohli by se sebrat, mobilizovat silnou vůli, vzmužit se (včetně žen, jež jsou zastoupeny v této skupině dvakrát častěji než muži; vzmužené ženy mě zvlášť fascinují), nasednout do MHD a jít zvyšovat HDP a pak řádně platit DPH, místo aby se dožadovali PID nebo alespoň DIČ. Ty zkratky jsou tu jako příprava na skutečnost, že únavový syndrom je pro únavu pisatelů uváděn jen ve zkratkách; ale zato je jich několik. Také lékaři pacienty vnímají jako frustrující přítěž, s níž si nevědí rady, protože v nejvyšších etážích medicíny si jejich problémy přehazují psychiatři s imunology bez jakéhokoliv viditelného výsledku.

Fyziologická únava – ať tělesná nebo psychická – je snížená schopnost vykonávat činnost, je důsledkem předchozí námahy a slouží k regeneraci systémů, které se na aktivitě podílely. Patologická únava je důsledek nějakého chorobného procesu oslabujícího organismus, ať již je to akutní onemocnění, chronický nedostatek některé nezbytné látky, nebo metabolická porucha omezující optimální výkon. Chronický únavový syndrom (zkratka CHUS, též FM = fibromyalgie, nebo ME = myalgiecká encefalomyelitida, CFS = chronic fatigue syndrome) můžeme popsat jako všeobecnou tělesnou i psychickou bolestivou únavu, pro niž však nižádný chorobný podklad nenajdeme.

Ponecháme-li Oblomova v oblasti literatury, najdeme první podrobný popis této obtíže ve zdravotní dokumentaci britské armády z předminulého a minulého století, kterou lze vysledovat až do Krymské války. Ta se vyznačuje několika pozoruhodnostmi. Jednak v ní křesťanská Evropa pomáhala machometánskému Turecku bránit rozpínavosti pravoslavné Rusi, což by mohlo být zpětně hodnoceno jako první pozvání Turecka do EU. Byla také dějištěm nejméně dvou premiér: první zde slavili regulérní váleční dopisovatelé, druhou si dopřály námořní miny – vynález Nobela Seniora. Za skutečný zisk je však třeba považovat základy moderního ošetřovatelství, které se zde zrodilo.

Seržant Charles Dawes, příslušník Eight King´s Royal Hussars jako osmnáctiletý narukoval v říjnu 1854 na Krym, kde strávil šest měsíců. Pak byl převelen do Indie, kde se podílel na potlačení vzpoury a dále sloužil v armádě až do roku 1864. Po návratu do Anglie začal trpět nezvládnutelnou a nepřekonatelnou únavou a problémy s levým okem. Stěžoval si na: vyčerpanost, slabost, třes, bolesti nohou při chůzi, bolesti kloubů, zejména kolenních, loketních a ramenních. Měl přetrvávající kašel a poruchu zraku na levém oku.

Dawes byl i objektivně tak unavený, že byl nakonec propuštěn z armády v únoru 1872 s diagnózou „celkové neschopnosti, zhoršeného vidění a revmatismu“ s invalidní penzí 12d (5p) týdně. Opakované prohlídky konstatovaly zhoršující se celkový funkční stav bez většího objektivního nálezu s výjimkou zánětu duhovky levého oka, na které v roce 1923 zcela oslepl. V 85 letech byl hodnocen komisí, která ho kontrolovala, zda penzi pobírá oprávněně, jako „velmi zachovalý na svůj věk“. Dožil se 96 let a zemřel 1932 na srdeční selhání.

Další obětí této podivuhodné choroby, která rovněž prodělala Krymskou válku, byla Florence Nightingalová, na jejíž paměť byl den jejích narozenin, 12. květen, vyhlášen Mezinárodním dnem připomínky únavového sysnromu.

Chronický únavový syndrom je soubor příznaků a stesků, u nichž zatím nebyla jednoznačně určena příčina. Je to onemocnění, o jehož existenci se dlouho svádějí boje, onemocnění, jehož zařazení, byť je uznáno takovými autoritami jako je Světová zdravotnická organizace nebo Centrum pro kontrolu nemocí v USA, je stále ještě předmětem diskusí a tahanic a ve většině klasifikačních systémů není zařazeno.

První vymezení syndromu nabídla Fukudova kriteria, která uvádějí, že jde o:

1) únavu trvající více než 6 měsíců;

2) další symptomy, mezi něž patří zhoršení paměti nebo koncentrace, bolestivé lymfatické uzliny, bolesti v krku, svalů, kloubů, hlavy, neosvežující spánek, různé neurologické a psychické obtíže a zhoršení únavy po námaze. Několik dalších popisů tyto symptomy více či méně kopíruje. CHUS je považován za „civilizační nemoc 20. století“
a velký zájem vědy a medicíny vyvolal poprvé až v průběhu 80. let, lidé jím však trpěli už v minulosti. Je k dispozici řada popisů obdobných stavů z 19. století, kdy tyto byly označovány jako
neurastenie, a existují zprávy ješte starší.

Rozpaky medicíny nádherně ilustruje čerstvá analýza, která zjistila, že ve 119 lékařských učebnicích nejrůznějších oborů jich 48 (40.3%) obsahovalo informaci o CHUS. Nicméně z celkových 129 527 stran CHUS byl zmíněn jen na 116.3 (0.09%).

Jako příčiny jsou uváděny hypotetické, ale neprokázané poruchy prakticky všech chemických systémů v mozku, genetické vlivy, nadměrná psychická zátěž v předchorobí (dokazovaná vysokým zastoupením vojáků mezi nemocnými), prodělané infekce, nesprávné složení bakterií ve střevech a naposledy myší retrovirus svou aktivitou podobný HIV, což bylo minulý měsíc přesvědčivě vyvráceno zjištěním, že šlo o kontaminaci celého pracoviště a tedy i části pacientských vzorků.

Bez znalosti původce obtíží se léčba zastřeluje naslepo, čemuž pak odpovídají její zcela ničemné výsledky, které zatím vyprávějí o tom, co všechno NEFUNGUJE a je spíše na škodu: antibiotika, léky proti virům, léky ovlivňující imunitu, včetně steroidů i potravní doplňky. Přechodný efekt mají stimulancia (mezi něž by se dala zařadit také některými propagovaná čokoláda) a trochu pomáhají antidepresiva. Psychoterapie šitá na míru každému zvlášť a detektivní pátrání po možných příčinách a spouštěčích je to jediné, co má k dispozici lékař, který chce těmto nemocným pomoci.

Chronický únavový syndrom je tak výzvou vědecké medicíně, je nemocí, která má zatraceně výrazné příznaky, ale postrádá jakékoliv objektivní nálezy, čímž se vymyká pravidlům. Jediné, co s ní zatím medicína dokázala udělat, je, že ji vyloučila ze seznamu chorob. To opravdu není moc.

Ilja Iljič zemřel podle všeho bez bolesti a bez utrpení, jako když se zastaví hodiny, které člověk zapomněl natáhnout.