Vzpomeňme na Rudolfa Těsnohlídka

07. 06. 2012 | 08:42
Přečteno 7023 krát
„Když něco vypravoval, nikdy nebylo jasné, zda se to skutečně stalo, nebo zda si to právě vymyslil,“ napsal o Rudolfu Těsnohlídkovi jeho přítel a spolupracovník z redakce Lidových novin, redaktor Bedřich Golombek. Jisté a nepochybné však je, že protagonista této historky se narodil před stotřiceti roky, 7. 6. 1882 v Čáslavi.

Básník, novinář, soudničkář, spisovatel, snílek, umělec celou duší, soucitný a přitom zcela nepraktický člověk, od kolébky stíhaný osudem, byl jistě poznamenán sociálním stigmatem od dětství. Jeho otec byl pohodný a přivydělával si odvážením osob odesílaných „postrkem“, osob, jejichž osudy chlapce dojímaly, jak uvedl ve svých vzpomínkách. Životní podmínky mu zkomplikovalo onemocnění, po kterém zůstala těžká oční vada. Ale dá se říci, že sociální postavení nedeterminovalo jeho profesní kariéru a že již v jinošských letech (mám za to, že tenhle archaický výraz se sem hodí lépe než dnešní termín „adolescentních“ a navíc se mi víc líbí) se z něj zcela vymanil a zařadil se mezi tehdejší nikterak okrajovou intelektuální společnost.

Rudolf Těsnohlídek byl osobnost značně nestandardní; vyplývá to jak z jeho díla, tak především ze vzpomínek jeho nejbližších, navíc lidí, kteří ho měli viditelně rádi se všemi jeho zvláštnostmi. Za našich studií nám byl prezentován na psychiatrii jako typický psychasthenik s depresivními sklony, dnes by nejspíš dostal diagnózu oscilující někde mezi úzkostnou a závislou poruchou osobnosti. Podle všech svědectví byl osobou rozpolcenou, nikoliv ve stylu Jekylla a Hyda, ale podle Wildovy charakteristiky ženy: Neví co chce, nedá pokoj, dokud to nedostane, a když to má, neví co s tím.

Albert Pražák o něm napsal: „...působil dojmem úponkovité rostliny, jež se musí neustále k někomu vinout a vypovídat se z vnitřních strázní. Potřeboval doslovně teplou náruč, v níž by se choval jako robátko a dal si svou novou a novou bolest pofoukat teplým dechem.“ Na druhé straně vyhledával trpící, aby je utěšoval. Jednou z nich byla i jeho první žena Jindra Kopecká, jíž se v literární společnosti říkalo podle iniciál jména Kája, která prohlásila: „Chtěla bych skočit pod led, pod led, když se trhá a plave k moři, aby mě nikdo nenašel.“

Jestliže byl v literární společnosti okouzlující a představoval zde autentické vtělení dekadence fin de siecle a v běžném společenském životě téměř nezpůsobilý (jeho přítel Mahen se vyjádřil, že působí jako někdo, kdo jde zadkem napřed), profesionální kariéru budoval s neobyčejným úspěchem: na studiích se živil kondicemi, pak začaly přicházet první honoráře a po krátkodobém, byť hlubokém finančním propadu získal pevné místo v novinách jako soudničkář placený od řádku a vystoupal tak vysoko, že šéfredaktor Lidových novin mu dal volnou ruku, ať píše, co chce. Tím více zaráží další kontrast jeho povahy, a to že hluboký soucit ho dokázal naprosto zmrazit a znehybnit, takže ochromen hleděl na topícího se kamaráda, kterého neuměl – ač dobrý plavec – zachránit. Není jisté, zda podobné strnutí nezažil v situaci, kdy se jeho mladá žena na svatební cestě po Skandinávii zastřelila před jeho očima, když předtím o této možnosti žertovala.

Nesl v sobě vinu existenciálního rozměru, vypointovanou v dopise zanechaném na redakčním stole v souvislosti se sebevražedným pokusem, kterému podlehl v nemocnici po několika hodinách:

„Nehněvejte se, že to bylo tady.“

Jeho literární dílo bývá členěno na lyrickou i prozaickou dekadentní a symbolismem poznamenanou tvorbu především z časného životního období (ale vrátil se k tomuto stylu i na sklonku života) a na novinářskou práci, která má charakter ostré a přesné drobnokresby spíše postaviček a ušlápnutých lidí než osobností ze soudu na Cejlu a z brněnského předměstí. Větší románová díla (Poseidon, Kolonia Kutejsík, Poťóchlencovi příběhové a sci-fi Vrba zelená) psal na pokračování jako román-fejeton pro noviny, v nichž se těšila velké oblibě a byla vnímána jako nesmírný humor.

Když jsem se jimi snažil prokousat, našel jsem tam určitou spřízněnost a podobnost se stejně neveselým humorem Emila Ajara, který také skončil sebevraždou, v jehož nejslavnějším románu Život s krajtou jsem moc legrace nenašel. Ani humoru, jako vidění světa. Spíš osamělost, opuštěnost, beznaděj. Nicméně čtenáři Lidovek nad tím jásali a náklad novin stoupal.

Golombek k tomu dodává: „Mluvilo se kdysi o tom, že Těsnohlídek tyhle lidi miloval. Nemiloval! Nemohl je milovat. Vidíme to z každé řádky. Jako spisovatel nevyzdvihl žádnou z těch postav. nedal jí rozhřešení, nepomohl jí vybřednout z toho zahmyzeného činžáku, nepovznesl nikoho z nich, by naopak dokazoval, jak to ani za toho stavu věcí není možné... Realista, který si netroufá poodstoupit od svých předloh. Kreslí je do podrobností, do špinavých podrobností. Pro nikoho z nich nevzplane jeho srdce, nevytvoří mezi těmi nesčetnými postavami ani jednoho milého člověka, čímž dosahuje, že se celé jeho vypravování nese v jedné rovině, ty postavy prožívají své životy jako plahočení, které není k ničemu.“ Velmi výstižná charakteristika autora. Možná ty lidi opravdu „miloval jako sebe sama“.

Jestli byl Těsnohlídek „svůj“ v umělecké tvorbě, byl naprosto originální v rukopisu, který byl ukázkou projevu dysgrafika, nad nímž by odpadli snad i grafologové. Mistr však měl jednoho obdivovatele v sazeči brněnské tiskárny, který miloval jeho verše a uměl je přečíst stejně jako celé ostatní dílo. Jednou však onemocněl a nikdo nebyl s to ho nahradit, Rozhlásek spěchal do tisku, každá rada byla drahá. Tehdy kdosi v redakci vymyslel, že lékárníci přečtou každý doktorský škrabopis a poslali sluhu s rukopisem do nejbližší apatyky. Ten se dlouho nevracel, ale nakonec se přece jen objevil s lahví jakéhosi lektvaru a se vzkazem, že se toho mají užívat tři lžíce denně po jídle. Historka je pravdivá, protože ji vyprávěl František Gell, který důsledně trval na tom, že každá zpráva, kterou publikuje, musí být dvakrát ověřená.

Touto cestou přišla ke jménu i liška, která se podle autora měla jmenovat Bystronožka. Marně se vztekal – prý velice – když je objevil zkomolené v ranním vydání, bylo však už pozdě. Liška Bystrouška se úspěšně vydala do světa a byla miláčkem čtenářů, její ohlas byl přímo fantastický a nakonec korunovaný Janáčkovou nabídkou, která vznikla poté, co se skladatel šel zvědavě podívat, čemu se jeho hospodyně tak směje nad přílohou Lidových novin. Premiéru měla v brněnském Národním divadle 6. 1. 1924 a od té doby dodnes běží po triumfální cestě všemi kontinenty.

Přitom na samém začátku to s ní vypadalo dost bledě. Její historie začala tím, že Jaromír John koupil od malíře Stanislava Lolka několik obrázků lišky a hajného. Šéfredaktor Heinrich kvůli tomu nesmírně řádil a Stanislav Markalous (pravé Johnovo jméno) ho uklidňoval, že to noviny oživí, že někdo k tomu něco napíše. Nikdo se však k tomu neměl. Další dějový vývoj ponechávám reportáži, tak, jak ji napsal Bedřich Golombek.

Heinrich vyšel ze svého pokoje, podal Těsnohlídkovi ty kresby a přátelsky mu řekl: „Móric (tak totiž říkali Těsnohlídkovi jeho důvěrní přátelé), k tomu muší bejt nějaký říkání!“

Heinrichovo „muší bejt“ znamenalo oslabený příkaz, proti němuž bylo snad lze něco namítat. Ale Móric neřekl nic, jenom otevřel černou aktovku a kresby do ní nacpal. „Knížka“, píše o tom Těsnohlídek sám, „na kterou jsem měl vztek. Nikdo to nechtěl psát a já to jednou odpoledne vezl do Bílovic. Vlakem se vracel železniční úředník, ...sebral mi kresby a dal se do smíchu a nepřestal, až jsem slíbil, že k tomu něco napíši. Jednou v únoru jsem se do toho dal. První kapitolu jsem ihned zahodil a šel jsem poslouchat dřevaře, jak hovoří. A pak se psalo. Bylo nádherné podjaří 1920, chystal se slet, já si chtěl pořídit kroj a svézti jednoho nebo dva chudé bratříky do Prahy. Škrábal jsem tak divoce, že to v tiskárně nemohli přečísti a hrozili stávkou. Podle rozkazu jsem pak diktoval do stroje. To jsem viděl, jaké je dobrodiní slyšet své vlastní věty. Opravoval jsem, jak se dalo, ale diktováním vznikaly chyby, které už nebyly opraveny. Tak se místo sojky dostal do knihy na nepatřičném místě rorejs. Když vycházela v novinách, byl jsem jako u vidění. Lidé bláznili, dostával jsem hysterické dopisy, a sprosté pohlednice, chvalozpěvy atd. Když mi vyřizoval Veselý první vzkaz Janáčkův, že to bude opera, domníval jsem se, že si ze mne dělá šoufky.“

S Robertem Fulghumem věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. Osud dopřál tuto katarzi i Rudolfu Těsnohlídkovi. Po řadě tragedií mu dal prožít a režírovat také silný biofilní zážitek.

22. prosince 1919 při procházce s přáteli nalezl na sněhu odložené děvčátko. Odnesli je do vesnice (která měla velký zájem, kdo z nich je otcem, že se o holčičku tak starají) a dítě bylo nakonec dáno do Brna k vychování. Těsnohlídek začal uvažovat, co by se dalo udělat pro takové opuštěné děti a dal podnět k postavení dětského domova Dagmar, pojmenovaného podle šlechetné, krásné a lidem milované dánské královny, dcery Přemysla Otakara I. Zdarma ji vyprojektoval architekt Bohuslav Fuchs. Peníze na provoz zajistil její duchovní otec vztyčením prvního vánočního stromu republiky v Brně v roce 1924 a tím založil tradici dobra, která přetrvala všechny režimy.

Bohužel, efekty světla vždycky končí tmami a marno pouta roztlouci, jak napsal kdysi Viktor Dyk. Mollová sonáta nemůže končit durovým akordem. „S kým přijde do bližšího styku, toho to stojí život,“ řekl o Těsnohlídkovi bratr jeho v mládí utonuvšího přítele. Tragická úmrtí se vyskytovala podél Těsnohlídkovy životní cesty častěji, než kolem cest jiných lidí.

V mládí ztratil matku, s níž si rozuměl a ke které lnul. Pak se utopil jeho kamarád. Lze říci, že nikdy nezpracoval smrt své první ženy a neustále se přesvědčoval, že to nebyla sebevražda. Ty mrtva nejsi, ty se jen usmíváš..., napsal ve sbírce z roku 1922, kterou věnoval své poslední lásce a posléze třetí manželce. Druhá žena, kterou si vzal v roce 1909, se po krátkém manželství zamilovala do jeho přítele a odešla k němu i se synkem. V roce 1921 se znovu zamiloval. Jeho vyvolená byla praktická žena, učitelka, která neměla zálibu v utrpení. Patrně na něj měla silný vliv, protože Těsnohlídek o sebe začal více dbát a také literární práce svědčily o tom, že se vrací do života.

Jejich štěstí, a svědectví dotvrzují, že šťastní byli oba, trvalo jen několik let. V roce 1927 jeho žena Olga vážně onemocněla, což Těsnohlídek nedokázal zvládnout. Tu paní prosil jsem by zanechala díla / a život žádal jsem, by nezabíjel zatím... Přátelé se shodují na tom, že trpěl výčitkami, že se v kritických chvílích nedokázal nikdy vzchopit a jednat a že to nedokáže ani nyní. Bojoval o svou ženu a současně prožíval minulostí násobenou bezmoc, neschopnost a vinu.

Onoho kritického dne, byl to čtvrtek 12. ledna 1928, připravoval v redakci poslední Rozhlásek na sobotu. Napsal jej a nechal na stole vedle omluvného vzkazu: Nehněvejte se, že to bylo tady. Text rozhlásku byl následující: Až já někde kosti složím, / s rozhláskem si vzpomenu / na Lidovky v městě božím. / Až dám sbohem životu, / kéž mě rozhlásek můj přečká / aspoň jednu sobotu.

Rozhlásek ho přečkal. Jeho žena Olga ne. Když se dozvěděla tragickou zprávu, zamkla se v bytě a otrávila se svítiplynem. Smrt si vybrala svou daň do posledního groše.

Psáno pro Zdravotnické noviny

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Zdeněk Wachfaitl napsal(a):

Pane Honzáku,

vzpomínám s Vámi. Jeho žena Olga... to je takové posilující k dalšímu boji se životem. Vám pěkný den.
**
07. 06. 2012 | 09:06

Luba napsal(a):

Pane doktore,
velké díky!

Rudolf Těsnohlídek je ve svém díle věčný a nesmrtelný.
07. 06. 2012 | 09:38

Bara napsal(a):

Pane Honzáku, velice Vám děkuji za krásný blog! Lišku Bystróšku jsem vždycky měla ráda a vzpomínám na úžasný přednes Karla Högera.
07. 06. 2012 | 09:48

Luba napsal(a):

My pracujem, snášíme. My pracujem, snášíme.
My snášíme, pracujem! My snášíme, pracujem!

Stále aktuální ... :)

https://salinka.signaly.cz/1102/prihody-lisky-bystrousky-leos-janacek-2

"Kdo snáší ta červená vajíčka?"
ptá zvědavé se děcko.
"Mé dítě, zajisté ňáký Čech:
ten snáší všecko!"

http://texty.citanka.cz/neruda/epig1-1.html
07. 06. 2012 | 10:10

Viola napsal(a):

Tenhle článek je tu jako vlaštovka.
To se mi líbí, když někdo napíše příklad ze svého oboru.
Ale jinak příběh Lišky Bystroušky jsem si nikdy nečetla a operu jsem nebyla schopna poslechnout si celou, Janáčkova hudba se mi nelíbí.

tenhle odstaveček mě pobavil:

"Tehdy kdosi v redakci vymyslel, že lékárníci přečtou každý doktorský škrabopis a poslali sluhu s rukopisem do nejbližší apatyky. Ten se dlouho nevracel, ale nakonec se přece jen objevil s lahví jakéhosi lektvaru a se vzkazem, že se toho mají užívat tři lžíce denně po jídle. Historka je pravdivá, protože ji vyprávěl František Gell, který důsledně trval na tom, že každá zpráva, kterou publikuje, musí být dvakrát ověřená."
07. 06. 2012 | 11:55

dennis napsal(a):

"Verim, ze fantazie, myty a sny jsou silnejsi nez veda a skutecnost. Verim, ze nadeje a smich jsou jedinym lekem na zarmutek. A verim, ze laska je silnejsi nez smrt." Sdilim tuto viru s Fulghumem i s Drem Honzakem. Dekuju autorovi za citat a zvlaste pak za mimoradny blog.

Schopnost konat zlo je prave tak organickou soucasti kazdeho charakteru, jako nedilnou soucasti kazde povahy je schopnost konat nezistne dobro. Po staleti, ba tisicileti mohou filosofove nebo propaganda nejruznejsiho zrna tvrdit, ze hybnou silou vyvoje dejin je egoismus, nakonec je to altruismus, ktery je nadeji a zachranou zivota spolecnosti. Soucit, snasenlivost, odpusteni a smireni, at uz se jevi jako nekonstruktivni, neproduktivni a neuzitecne, jsou vic nez nadeji.

Dnesni blog je mistrovskym dilkem Dra Honzaka. Takove, kdybyste mohl psat kazdy den, bylo by to nejucinnejsi antidepresivum. Takovy blog vyda za celou bichli od pani Priekopove : -)
07. 06. 2012 | 12:02

Admirál napsal(a):

Děkuji za vzpomínku na Těsnohlídka. Snad bych ještě dodal, nemělo by se v souvislosti s Těsnohlídkem zapomenout na Jana Welzla - "Třicet let na zlatém severu". Dodnes se k tomuto zpracování vyprávění (mystifikaci??) s láskou vracím.
07. 06. 2012 | 12:27

Radkin Honzák napsal(a):

Ad dennis:
Děkuji. a udělám vše, aby Vás pevně neobjala!
07. 06. 2012 | 12:29

Hafan napsal(a):

Pane Honzáku, rád Vás čtu... A k tomu Těsnohlídkovi podotýkám (neboť jsem rodem z toho kraje, zvaného Moravské Švýcarsko) - v Bílovicích nechali zbořit dům, kde žil, stalo se to zhruba před deseti lety, prý jej nešlo zrekonstruovat (ono by to šlo, kdyby se chtělo, jenže tady se nechtělo, místní vládnoucí "klika" chtěla pěkné parkoviště ve středu obce, vždyť těch aut je dnes tolik a místa málo). A tak to stavení strhli a suť vyvezli (kamarád si vyprosil krásná a zachovalá dřevěná okna). Místo aby z toho domu obec udělala Těsnohlídkovo muzeum a zvýšila tak svou atraktivitu pro turisty, má nyní na tom místě "krásné" betonové parkoviště. Stalo se v Bílovicích nad Svitavou. A jak píše dobový tisk: "ve fondech Ministerstva kultury se nenašly peníze a také místní podnikatelé o místo neprojevili zájem". Tehdy se halasně říkalo (říkali to zastupitelé a starosta), že tam bude Těsnohlídkovo náměstí s pomníkem, ale je tam parkoviště (možno viděti na vlastní oči, uděláte-li si výlet)a to tam také zůstane až do Soudného dne. Zdraví a vše dobré přeje Hafan.
07. 06. 2012 | 13:33

Luba napsal(a):

Violo,
napište, jaká hudba se Vám líbí ...

Nechápu,
jak se někomu může nelíbit tohle:
https://www.youtube.com/watch?v=M_4dowHwXfw

... nebo toto:
http://www.supraphonline.cz/album/316-janacek-glagolska-mse-amarus

A zajisté:
http://www.supraphonline.cz/album/538-janacek-prihody-lisky-bystrousky-opera-o-3-dejstvich
07. 06. 2012 | 13:57

Zambo napsal(a):

"Liška Bystrouška" (Rudolf Těsnohlídek)
a
"O chytré kmotře lišce" (Josef Lada)

Aháá! Tak to jo.
07. 06. 2012 | 14:00

Radkin Honzák napsal(a):

Ad Hafan:
To svědčí nejen o úpadku mravů, ale také o úpadku fantasie. Myslím, že by se mnohé zachránilo, kdyby místní radní nazvali onen plac Těsnohlídkovo parkoviště. Proč ne, když máme Wilsonovo nádraží, Smetanovo nábřeží, Jiráskovu vyhlídku a další, Možná jim to ještě nikdo nenavrhnul. Pro betonovou loby by se tudy daly odklonit nějaké ty miliony na slušivý kvádr (1x1x0,2 m) s nápisem vyvedeným pozlaceným písmem.
07. 06. 2012 | 14:07

Dáša N. napsal(a):

Je pravda, že poslech Janáčkovy hudby může vyvolat deprese. Je možné, aby se nějak přitahovaly depresivní osobnosti Těsnohlídek a Janáček? Blog pana Komárka "Spolu ke dnu" něco takového naznačuje.
07. 06. 2012 | 14:53

František Adamec napsal(a):

Vloni u Bílovic u řeky Svitavy
V kántry hospodě slavil 60-tiny spolužák Jarda z Gottwaldova, kde právě probíhali kardoroční manévry osvoboditelů Brna z VAAZ, v ruských uniformách, u piva a rumu.

Jarda musel dát udělat Škromachovi na VUT titul inženýra silnoproudého motoru.

Z konečené šaliny sa tam na oslavu u Svitavy dokulhala aj moja manželka, narodila sa v porodnici na Obilném trhu, má dva kovy v noze. Zlomila si nohu v Jeseníkách u Medvědí búdy, dyž nakladala běžky do auta. Zrovna sem sa zakecal s dvěma polkama na polské hranici. Povídali sme si ve stopě, jak sem sem byl v Krakově na podnikové exkurzi u teho jejich draka, krmil jsem ryby dalamankem a rumem z Bohumína, a mel sem draka aj opicu.

Manželka si sedla vedle jednoho osvoboditele, vypočťala si od něho Masarykuv samopal vzor 1924, Jan Žižka na koni ten samopal držal v ruce v Černých baronoch. Namířila tým samopalem mňa a nechala sa sním vyfotit na moju HD kameru...

V udolí Svitavy je pěkně, ale né tak pěkně jak v našem vinohradě.
07. 06. 2012 | 14:59

Radkin Honzák napsal(a):

Ad Dáša N.:
Já bych to tak jednoznačné neviděl. Kvapilovo libreto k Rusalce se žádnou veselostí nevyznačuje, přitom autor (dle současníků) depresemi netrpěl a Dvořák už vůbec ne, přestože osobní život mu k tomu poskytl dostatek důvodů.
Na druhé straně depresemi trpělo mnoho slavných komiků.
07. 06. 2012 | 15:11

Luba napsal(a):

Dášo,
jaké "depresívní osobnosti"?

Vy jste snad nečetla autorův článek?
A Janáčkovi zemřela jediná dcera, kterou velmi miloval.
Olga zemřela ve svých 21 letech. Syn Vladimír jako dvouletý.
Janáček byl člověk velmi temperamentní a emotivní. Žádná "depresívní osobnost". Jen prožil rodinné neštěstí.

Příhody Lišky Bystroušky a Výlety pana Broučka Vám také připadají depresivní? Klasická hudba přece není jen vážná.
Janáček je celosvětově náš nejhranější skladatel.
V jeho hudbě je stále co objevovat.
07. 06. 2012 | 15:17

Luba napsal(a):

Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška

"Drva hlaďúnký, bílúnký, a takovcí kruci lonti mně je u nosa seberou," vrčel revírník Bartoš, když vyšel z četnického stanoviště. Vztek už ho pomalu přecházel, jako přechází bouře, ale hromobití se dosud ozývalo z nejzamračenějšího kouta jeho duše.

"Hlaďúnký, bílúnký, jak ženský kolena!" hřmělo v duši revírníkově dále, "a všecko to sebrali, ani třísečky nenechali. Ale kdybych já některého chytil, lotra, zloděja, grázla nejgrázlovatějšího, já bych si to s ňém vypravil ají bez šandárů á bez všeckých soudů. Beztak včil krom slušného člověka nikoho nezavřou. Setsakrapes!"

Nebylo také divu, že se revírník dozlobil.
Stala se mu nehoda dvojí.

Tož první neděli letos při partii na kuželně, uvědomiv si, že veškeré lidstvo zesláblo podvýživou a starostmi, hodil si do plných důkladně babuškou. Vynaložil na ten hod všecky síly a podařil se mu!

Vandl jak bič, setsakrapes.
Poroučelo se po něm všech devět a levá fanka vyletěla za humna.

Namířila si k sousedovi Švábenskému zrovna tam, kde seděl v klidném zátiší, u kterého za vojny vítr urazil dvéře, kterých dosud řádně neopravil.

Švábenský se v první chvilce domníval, že to hvízdá ruský šrapnel, než však se vzpamatoval, narazila fanka do jeho dýmky, přerazila trysku, zlomila špičku, vylomila mu zub a porcelánová hlavička bůhvíkde byla v prachu. Fanka to odnesla taky. Jen to písklo, jak jí krček odletěl.

Revírník se spravil se Švábenským, koupiv mu ve městě dýmku s dvěma jeleny a sv. Hubertem a s tryskou jalovcovou, která je pevnější než višňová, ale kříž byl s hospodským Páskem.

Slíbil mu sice revírník, že mu dá krásné lipové dřevo na všech devět kuželek a na levou fanku dvojmo a že mu je třeba hajný Blažek, kdysi soustružník, vysoustruhuje jak z alabastru, s tou však podmínkou, že bude mlčet jako hrob.

Hráči slíbili mlčelivost rukoudáním, ale za chvíli vědělo to celé městečko. Již druhého dne říkaly panimámy varovně: "Ty, staré, neopovaž se chodit k Páskom, tam zabíjajou kolkama!"

Revírník Bartoš, aby uzamkl zlolajná ústa, vyhledal krásnou lipku, dal ji porazit a dřevo nechal vyschnout v metru.
Než se uchystal poslat je k Páskovi, zmizelo jako by se pod ním zem slehla.

To již přestávalo všechno a revírník Bartoš odhodlal se, ač nerad, udati smělý ten pych četníkům. Teď šel od nich.

Strážmistr Venclík ho potěšil, že dřevo najde, i kdyby z něho již byla hotová postel. Revírník uchlácholen zvolna nabýval rovnováhy ducha. Takovou však měl žízeň a jelen na štítu Páskovy hospody tolik vábil!
Je možno tam jít, aniž byl splněn slib?
Měl sto chutí zahromovat, než ještě zavčas se vzpamatoval.

Ejhle, důstojný pán batolí se právě taky k Páskům. Již ho spatřil. Ne, nelze se vyhnouti. Ještě by řekli - rechtor je taky z těch rejpalů nepokojných - že se stydí.
"To by tak hrálo, aby si pomyslili, že su špína chlap a že utíkám před lidima," řekl si v duchu. Pokročil hbitě vpřed a pozdravil, až to zahlaholilo.

"Pěkně vítám, že vás konečně zase vidíme. Už jsme si říkali, že vás nespatříme, leda půjdeme-li vás zaopatřovat," usmál se farář. "Ale to by nebylo tak brzy, co?"

"To tak, velebníčku, to tak, setsakrapes!"
"No, no, deo gratias, že jsme tady. Rechtor čeká, a tož bude náš mariášek jednou zas pohromadě."

Síň Páskovy hospody rozléhala se smíchem a za chvilečku trojice starodávných přátel pustila se do bohulibého díla.

Revírníkovi padal dnes list, eso za esem, a pivo bylo jak sirup. Krejcar mohl na pěnu položit. Poslední hromy zmlkly a v jeho duši sklenula se jasná duha.
V hnízdě plotníčka-střízlíčka je prý nejútulněji a nejtepleji že všech míst ptačích. Panská světnička u Pásků překonala toho večera kdekteré hnízdečko, i plotníčkovo. A když pan revírník pyšně hlásil: "Sedmica na zadek" a rechtor prohrál své supra, příťukli si všichni tři poprvé, nikoliv však naposledy.

Sluníčko již vstalo že své měkoučké postele, umývalo se studenou rosou, až zčervenalo, a krášlilo se, aby byl pěkný den, když družná trojice nerada se chystala k návratu domů.

"To bylo posezeníčko!" přichvaloval si rechtor.
"Poslechnite, velebníčku," zahlaholil rozjařeně revírník, když vycházeli od Pásků, "budeme se mít taky tak v nebi, tož co myslíte, vy jste toho přeci znalé."

"Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo," odpověděl farář, ale hned čtverácky šlehl: "Jen kuželky tam nesmíte hrát, rozbil byste svět před posledním soudem."

Pokračování ...
07. 06. 2012 | 15:45

Luba napsal(a):

...

"Nevídáno, jen až dám ty nové kolky vysoustruhovat! Už by to bylo, kdyby ne těch lontů zlodějských. Považte, drva mi kradli. Drva bílúnký, hlaďúnký, jak ženské koleno. A víte, velebníčku, takové kolínko, setsakrapes, no ne?"

"Ignoravi et nescivi corpus tuum, mulier," vázně a kazatelsky pronesl farář.

"Ty, rechtore," revírník začal z překypění citů řídícímu tykat, "řekni mi to česky. Kdyby to aspoň byla myslivecká latina, té bych rozuměl, v této su slabé."

"Nevím a neznám tvého těla, ženo," poslušně přeložil rechtor větu z epištoly svatého Pavla, kterou farář citoval.
"E dite mi, velebníčku! Včíl, tož to ja. To vám věřím, ale tak před dvacetima třicetima lety, to jste, lišáku, taky zpívával jinačí pěsničku."

V tom okamžiku ohnal se farář nevrle, neboť kol uší zazněl mu pronikavý pískot komáří.

"Vša, jedeš, zlosyne," huboval a v hněvu zaklopýtal. Byl by upadl, kdyby ho nebyli oba dva věrní druhové spolehlivě vedli. "Pěkně jste zapackal. ,Nohy naše slabé jsou a ke hříchu běží, tak praví Písmo. Vidíte, taky si z něho ešče ledasco pamatuju. A copak vás tak zlobí?" tázal se soucitně revírník.

"Komár mě obletuje," odpověděl farář.
"Ja, kdyby jen komár," zachechtal se revírník. "Což aby to tak byla hezká harafička. Hlava jde kolem a zní v ušech jak komáří proceství."

Opravdu komár to byl.
Nyní zakrouzil opět k faráři a hnal se mu rovnou po ruce, jako by ji chtěl políbit. Přitom zpíval si tenoučkým hlasem - a krom faráře nikdo mu nerozuměl - starou zbožnou píseň
"Odřeknouc se uřaké zlosti, obžerství, světských, žádostí, bud živ spravedlivě,šlechetně, střízlivě, v naději božské."

"V naději božské," opětoval polohlasně farář a bolestně škytl.
"Pěkně v naději božské. Pro tu byste neščukal. Mně se zdá, že na nás naše ženské spustí, že se budeme vidět kraj pekel.
Však já radši nepudu ani dom," bručel revírník a rechtor jemně přikyvoval.

A komár zpíval a zpíval.
Byl to tvor velmi nábožný. Uzřel světlo světa v kaluži před hospodou Měcháčkovou - tam bylo hnízdo orlí a dětí mariánských -a na světě jeho první cesta byla do světničky za šenkem, kam přiletěl právě v tom okamžiku, když mladý panáček, bojácný, ale nespokojený s dobráckým farářem, zakládal s kravskou dívkou ze dvora a osobami k tomu vhodnými sdružení třetího řádu svatého Františka.

Vroucí výmluvnost nadšeného kněze uchvátila nepatrného komára a získala jeho nepatrnou duši zcela straně nejlepší, i pro zvířata vhodné, straně lidové.

Komár stával se každé hodiny zbožnějším, a nehledal si nakonec jinde místa obživy než v procesích. Vyzpěvoval tu s forpétry, bděl nad mravností mládeže a neostýchal se pronásledovati jí a trestati citelně i v nejodlehlejších koutech, kam uchylovala se před zraky starších, zkušených osob.

Jen to ho mrzívalo, že lidé, které zachránil od hříchu, obyčejně kleli. On však toho nedbal a horlivě proletoval neúnavně poutnické noclehárny jako anděl strážný.

Dnes právě vracel se ze křtin. Byl zemdlen namáhavým dílem, neboť chlapci pronásledovali děvčata hůř než nejhorší mládež komáří, ba víc než pipky před deštěm.

Únava z něho teď spadla, jakmile zahlédl kněžské roucho. Byl okouzlen, vida zvláštní, kolíbavou, velebnou chůzi farářovu a dětinskou pečlivost obou jeho průvodců, a povídal si, že ti lidé stávají se asi tvory vyššími, neboť v leckterou chvilku se vznášeli jako duchové v povětří opouštějíce prach pozemský.

I rozpěl se a rozjásal se znovu, rozpjal nožky a tykadla a letělo se mu tak lehce, tak blaženě. A tu vzcházel již bílý den a slunce, již dostrojeno, jako oslňující krasavice vyskočilo nad vrchol Báby.

Farář byl zřejmě dojat nádherným jitrem. Sklonil se nízko k zemi, a co soudruzi drželi jej jak děcko v náručí, jal se vykonávati jakýsi obřad, jehož významu zbožný komár nechápal. Leč pojednou naplněn byl vnuknutím, a vzpomněv Davida krále, zanotoval žalm.

"Hory poskakovaly jako skopci a pahrbkové jako beránkové ovcí. Co je ti, moře, že jsi utíkalo, a ty, Jordáne, že ses obrátil?"

Než přezpíval, vyjasnila se farářova tvář a lehčeji nyní vykročil kupředu. Na křižovatce rozloučil se revírník s ním a rechtorem a namířil k lesu."

http://uloz.to/xwxvvfK/tesnohlidek-rudolf-liska-bystrouska-zip
07. 06. 2012 | 15:46

Dáša N. napsal(a):

Luba
Vám se zdá veselé, že z Bystroušky měla nakonec jakási ženština štucel? Libreto si napsal Janáček sám. A to nemluvím o horroru Její pastorkyňa. Další Janáčkova díla Z mrtvého domu, Zápisník zmizelého, Po zarostlém chodníčku taky nepůsobí zrovna optimisticky.
Nezlobte se, ale já za to nemohu, pro mně taková hudba není. Já měla deprese už při poslechu lidové písně V Hodoníně za vojáčka mňa vzali. Klidně si o mně myslete, že jsem hudební barbar.
07. 06. 2012 | 16:27

Luba napsal(a):

První Vánoční strom republiky

Z titulní strany pozvánky na slavnost, konanou v Brně 13. prosince 1924:

V pozvánce Rudolf Těsnohlídek píše: „(…) Rozžehujeme světla na zelených větvích těm, kteří trpí, těm, jichž oči tápají dosud ve tmě hrůzy a smrti. (…) Postavme vánoční stromy všech a všem na náměstí velkých měst republiky. Obyvatelstvo jejich neukáže se malým a duch boží nebude se ostýchati jíti po tržištích.”

http://www.mzm.cz/rudolf-tesnohlidek/
07. 06. 2012 | 16:28

Luba napsal(a):

Dášo,
"V Hodoníně za vojáčka mňa vzali" byla skutečná tragédie :)

"Za Rakouska" byla vojenská služba "pro plebs" nejprve doživotní, s výjimkou vykonavetelů některých řemesel, za napoleonských válek se zkrátila na 14 let ostré služby prezenční plus třináct let v zeměbraně, po roce 1845 došlo k dalšímu "krácení" na 8 let + 2 roky rezervní. Po prohrané válce s Pruskem, jehož vojenstvím se K. und K. monarchie inspirovala, trvala vojenská povinnost pouhých 10-12 let. Z toho 3 roky v prezenční službě (u pozemní armády) a 7 let v záloze.

http://www.moje-nazory.estranky.cz/clanky/historie--udalosti/stale-vojsko-zavedla-az-cisarovna-marie-terezie--z-historie-branne-povinnost-nejen-v-ceskych-zemich..html

P.S.: Rudolf Těsnohlídek byl též válečným zpravodajem v Srbsku a v Albánii.
07. 06. 2012 | 16:52

Radkin Honzák napsal(a):

Ze vzpomínek Boženy Neumannové - tehdy ještě nesezdané s S.K.Neumannem:

V nejasnosti myšlenek se jedna objevovala jako nejsilnější: že miluji pořád Bouřliváka a Těsnohlídka že mám ráda jen jako hodného člověka. Nenapadlo mi, že slova láska se ve světě všelijak zneužívá, že zatím co u někoho znamená kořistit z lásky, u druhého obětovat se z lásky.
( ... )
Příští den, před odjezdem do Prahy, sešli jsme se, Těsnohlídek ajá, u Svozilů. Paní Svozilové ná¬hle napadlo, že nejsem dost pěkně oblečena, a vy¬jmula ze skříně nádherné bleděmodré šaty, do nichž mne nutila se obléci. Ač hrobu podobna, najednou v tak krásných šatech se můj celý vzhled změnil. Lhostejně už k čemukoli, musela jsem se smutně zasmát, když mi řekla, že vypadám jako nevěsta.
( ... )
V Kolíně jsme vystoupili. Podrobila jsem se bez¬volně přání Těsnohlídkově, který chtěl v Pátku, obci nedleko Kolína, navštívit svoje přátele. Jeho těkavé oči byly stále naplněny něhou, a jestliže jsem dříve trpěla nevěrou a zradou Bouřlivákovou, tyto oči mi připomínaly mužskou věrnost. Dovedl být úžasně pokorný. V Pátku byli jsme pohoštěni v rodině správce školy,jehož krásná dcera byla přítelkyní zemřelé Těsnohlídkovy ženy. Nemohlajsem pochopit, proč si mne s takovým údivem stále prohlíží. Stála jsem před ní jako hříšnice. Co jen to povídají její oči? ptala jsem se sama sebe a začínala jsem se v duchu zabývat záhadnou smrtíjejí přítelkyně, Těsnohlídkovy ženy. Na zpáteční cestě z Pátku - šli jsme pěšky - jsem už neodolala a otázala se, jak vlastně jeho žena odešla z tohoto světa. Začal mi tedy krátce vypravovat historii nadané a geniální ženy, Jindry Kopecké. Studovala s ním na pražské univerzitě, zamilovali se do sebe a vzali se. Ona psala povídky pod pseudonymem Nikésonté. Na svatební cestu odjeli do Norska. Tam v Lauparandském fjeldu prožívali mezi nebem, zemí a mořem svůj román lásky. Jednoho dne, když seděli po snídaní na balkoně hotelu, vytáhla Jindra malý revolver, který nosila na řetízku za pasem a střelila se přímo do srdce. Sebevražda vyvolala ve Vestnes veliký rozruch, Těsnohlídka vzali do vazby a vyšetřovali jeho účast na ní, ale nic mu nedokázali a po několika měsících vazby ho propustili.
Musela jsem se spokojit s jeho krátkým vysvětlením, příští dny mi však tajemství smrti Jindry Kopecké odhalily v celé její strašidelnosti. Zatím mne nutil věřit svým výmyslům, které mi namlouval jako svoji obhajobu, byť, jak jsem věděla, míněníjeho přátel v Praze nebylo o něm nejlepší. Prozatím se mi jevil jako charakter zakuklený, který v celé jeho plnostijsem našla na konci mé historie. V Kolíně jsme přenocovali a já tu noc, zlaskána pomalu, v stesku a v pláči se stala jeho ženou. Jeho láska se stala pro mne trýzní.
07. 06. 2012 | 17:43

jih napsal(a):

Pane Honzaku potesil jste mne. I ja vas potesim. Upadek mravu je nepochybne dolozen na 6000 let starych hlinenych tabulkach ze Sumeru. "Uz to neni jak to byvalo, mladi nechteji naslouchat starym ..." Tak to snad jeste par tisic let vydrzi.
07. 06. 2012 | 18:10

Luba napsal(a):

Historie Vánočního stromu republiky

"V roce 1919 se dva dny před Štědrým dnem ubírali po cestě Palackého, která vede údolím kolem Kuního potoka, tři přátelé z
Bílovic: Soudní úředník Josef Tesař, student pražské Akademie výtvarných umění František Koudelka a Rudolf Těsnohlídek.

Najednou uslyšeli dětský pláč.
Mezi kořeny vzrostlého smrku spatřili ležet mrazem promodralé nemluvně. Kvapně je přenesli na bílovickou četnickou stanici, kde byla podniknuta opatření pro jeho záchranu.

Teprve po čtyřech dnech byla vypátrána matka dítěte,
pětadvacetiletá svobodná služka Marie Kosourová z Netína. Otcem
byl jeden z ruských zajatců, kteří byli za války využíváni při polních pracích. Svobodná matka musela odejít z domu do služby, ale s malým dítětem práci obtížně hledala. Proto se rozhodla k tomuto neuváženému činu.

Matka dítěte byla odsouzena k těžkému pětiletému vězení. Protože o své dítě neprojevila žádný zájem, adoptovali malou
Lidušku manželé Polákovi z Brna. V roce 1938 se Liduška provdala
za středoškolského profesora Josefa Chybíka a přestěhovala se s ním do Prahy, kde zemřela 9. ledna 1997 ve věku 69 let.

Dodnes stojící vysoký a rozložitý smrk, ono osudné místo, Liduška navštívila v roce 1969 při příležitosti padesátého
výročí svého nalezení. Toto místo nalezení je dnes označeno
pomníčkem.

V době, kdy se příběh odehrál, nebyl ničím neobvyklým.
Na událost bylo brzy zapomenuto, zpráva o nalezení se
nedostala ani do záznamů tamní kroniky. Pouze pro Těsnohlídka byla událost pobídkou k další aktivitě. Osobní účast na příběhu malé Lidušky jej podnítila k hlubšímu zájmu o osudy opuštěných dětí.

Snad právě skutečnost, že k nálezu děvčátka došlo pod smrkem v době vánoční, ho přivedla na myšlenku uskutečnit sbírku pro opuštěné děti, která by se konala vždy o Vánocích pod vánočním
stromem.

Dozvěděl se o konání podobné akce v dánské Kodani a nadchl se myšlenkou prosadit tento obyčej i v tehdejším Československu. Tato myšlenka byla ještě umocněna Těsnohlídkovým cítěním s potřebnými a s touhou pomáhat právě těmto lidem.

6. prosince 1924 byl za účasti Rudolfa Těsnohlídka v bílovických lesích skácen statný smrk, který byl po slavnostním
převezení do Brna vztyčen 13. prosince 1924 na náměstí Svobody
jako první Vánoční strom republiky.

Pojmenování Vánočním strom mu dal sám Těsnohlídek.
Tradice Vánočních stromů se brzy rozšířila i do ostatních moravských a českých měst. Po dvacetileté odmlce po roce 1948 tradice Vánočních stromů republiky nakrátko pokračovala v
roce 1968, poté bohužel následovala další dvacetiletá pauza.
Až roku 1990 byla tradice opět obnovena a Těsnohlídkův humanitní odkaz může pokračovat dál.

Byl to rovněž Těsnohlídek, kdo vybral místo, kde strom bude postaven. Těsnohlídek stanovil i program všech pořádaných akcí
v průběhu vánočních svátků, zavedl výměnu vánočních pozdravů
mezi Brnem a Kodaní a určil poslání Vánočního stromu republiky.

Podle plánu se měl ze shromážděných příspěvků vybudovat domov
pro opuštěné děti. Tento domov měl opuštěným dětem alespoň zčásti nahradit teplo opravdového domova a zajistil jejich přípravu na vlastnísamostatný život.

Již v roce 1929 došlo k naplnění Těsnohlídkova záměru – dosud shromážděné sbírky přispěly k tomu, že 8. prosince byl v Brně-Žabovřeskách otevřen Dětský domov Dagmar.

Budova byla postavena podle projektu, který bez nároku na honorář zpracoval architekt Bohuslav Fuchs."

Zdroj:
http://is.muni.cz/th/109140/ff_b/Bakalarska_prace.pdf
07. 06. 2012 | 19:27

Luba napsal(a):

Rudolf Těsnohlídek: Vrba zelená

Recenze Ivana Adamoviče:
"SF román Vrba zelená (F. Borový 1925) je bezesporu jedno z nejpozoruhod­nějších děl české SF. Hypnotizér vyšle skupinu čtyř mužů (strážníka, malíře, kočího a docenta) do Brna 30. století.

Lidé žijí primitivním pastorálním způsobem a muži si s ženami vyměnili role. Zatímco muži se doma starají o děti, ženy loví, pracují a jsou nositelkami pokroku.

Vyskytují se zde i svérázné vynálezy, například vzdušná pramice poháněná ladičkou, plující vzduchem na zvukových vlnách.
Lidé budoucnosti mluví kuriózním slangem, k jehož pochopení je potřebný slovníček, který autor připojil na závěr knihy.

Těsnohlídek konfrontuje technickou civilizaci s přírodním životem a také se svérázně zapojuje do dobové diskuse o feminismu a právech žen.

http://www.legie.info/kniha/4715-vrba-zelena

Recenze Fr. Oberpfalcera:
"Humoristický román Těsnohlídkův, o němž zde referujeme,
je nezvyklý jak po jazykové stránce, tak i obsahem.

Jsou to příhody malé skupiny brněnských příslušníků, kteří, majíce vědomí poněkud zastřené opojením (po schůzi správní rady obchodní společnosti Senegal), byli přeneseni do 30. století.

Octli se pojednou na rumišti dnešního Brna, uprostřed lidu žijícího téměř bez jakékoli kultury, oddaného jen tělesnému sportu a mluvícího hantýrkou našich zločinců.

Napřed byli potrestáni vězením, protože se provinili proti veřejné mravnosti, majíce na sobě nadbytek šatů. Ale brzy je vyhledaly ženy, jež měly v tom divném světě vládu, přenechavše mužům své funkce v domácnosti i v lásce.

Pro docenta Mikuláška si přiletěla Křepelice-Jízdenka na vzdušné loďce, nesené a hnané tóny ladičky, do které dívka bila paličkou. Svatební obřad se udál oblečením v zelený plášť, jemuž tam říkali ‚vrba‘."

Úryvek z filipiky proti výletníkům ajšna století 30-tého, Papouška:

Náš je svět, náš je spodník, nás, vody spodníkové! Proč hakoval ajš od černé do černé? Proč hakovala jeho ajšin? Protože suchá byla vrba! Vzali jsme balíkům bezdeře, rozbili jsme vohrady, vypálili jsme návesníky, protože bylo v nich jen trápení! Požehnání měl jen ten, kdo nehakoval a vlíkl po žebrotě, kdo vláčnil!

Překlad úhlavní části Papouška do staročeštiny:

Naše je země, nás, lide pozemský! Proč pracoval muž od noci do noci? Proč pracovala jeho žena? Protože zlá byla doba! Vzali jsme sedlákům dvorce, rozbili jsme města, vypálili jsme vesnice…

http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2451

Tu knihu musím mít! :)))
07. 06. 2012 | 19:43

Luba napsal(a):

Rudolf Těsnohlídek: Vrba zelená

„Kde ses tu vyšťáral, křapíku?“ ptala se a úsměv, který jistě považovala za přívětivý, roztáhl se jí od ucha k uchu.

„Hrachovec?“ divil se malíř, rozpomínaje se na zaměstnání ženského hromotluka.

„Ba, už nejsem hrachovec!“ povídala kysele. „Jsem voharkem.“

„Voharkem?“ opakoval, nechápavě.

„Inu, voharkem!“ přisvědčila. „Copak to nevidíš? Pasu na zelený.“

Malíř se zamyslil. Déšť, který mu bubnoval po zádech, donutil ho, aby se rozhodl rychle. Přistoupil k ženě, jež bývala ponocným a jež teď byla pasákem, a zaprosil pokorně:

„Nemáš hakovku pro mne? Nechtěla bys mne za voharče?“

„Mně se zdá, že ti ta hakovka mufuje,“ domlouvala pastýřka mírně
Jarýnovi, starostlivě potřásajíc hlavou.

„Nemufuje, hakovka mi nemufuje,“ ozval se podrážděně a vzdorovitě jak malé děcko. Ohnul se při těch slovech a utíral si hřbetem ruky ubrečený obličej.

„Tak buď klabný a hakuj,“ napomínala ho trpělivě pastýřka a pokusila se nahlédnouti mu do tváře. „Že se nestydíš, chlupačky ti tak hezky drží.“

„Hakovka mi nemufuje,“ opakoval Jarýn s dětskou umíněností,
„ale chlupačky mufují, že je to škandál!“

Překlad:
hrachovec = ponocný
oharek = pastýř
hakovka = práce¨
mufovat = páchnout
klabný = krásný
chlupačka = ovce

http://dobraadresa.cz/2012/DA03_12.pdf
07. 06. 2012 | 20:14

Baba napsal(a):

Laik si bude pamatovat, že Smetanova Má vlast měla premiéru na Žofíně 5. listopadu 1882, Vltava už 4. dubna 1875 a Dvořákova Stabat Mater 23. prosince 1880 v Praze a v Royal Albert Hall v Londýně 10. března 1883.
07. 06. 2012 | 20:55

Baba napsal(a):

A že Ráno z opery Peer Gynt od Edwarda Griega je z roku 1875.
07. 06. 2012 | 21:10

protivný hnidopich napsal(a):

Pane doktore, krásný článek, na důkaz toho, že jsem četl velmi pozorně, maličké "rejpnutí": BOHUMIL Markalous alias Jaromír John
07. 06. 2012 | 21:19

Eva napsal(a):

Krásné, vše krásné.
Ještě jsou jiné kraje, než ten dnešní.
07. 06. 2012 | 22:45

František Adamec napsal(a):

Radkin Honzák napsal(a):

Ze vzpomínek Boženy Neumannové - tehdy ještě nesezdané s S.K.Neumannem:

Nasa bezvadna tridni ucitelka Sona Rambouskova na prumce v Brne, Sokolska 1, drive ucila ucitele na MU, dokud jeji manzel Ota nekolikrat emigroval za komunistama do Moskvy a Pentagonu, za nas cetla povinou cetbu, cetla nam vytahy k maturite a mohli sme se spoluzakem Olinem mluvit narecim ze Straznice na znamky.

Vyvolala mnia na S.K.Neumanna.

V mladi byl anachista, potom socialista a nyni (v roce 1970) je se soudruhem Gottwaldem na Zizkove v Praze.

U maturity sem si vytahl teho komunistu basnika z Prostejova. Naucil sem sa enom Machu, protoze nebyl komunista a rad chodil pesky. Tridni mnia potom dopoucila studovat VUT, bez prijmacich zkousek.

Takove ucitelky, uz neprodukuju pajdaky MU, KU, ...

Konecne prsi aj v nasem vinohrade, mazelka cte bulvar, pes chrape a ja su zasej na internetu.

Kdo neskace, neni Czech 1:4, placeny Abramovicem.

Morava je krasna Zem.
09. 06. 2012 | 17:51

moebius napsal(a):

Bystrouška, vlastně Bystronožka.
Těsnohlídek stojí nejen za připomenutí. Díky.
12. 06. 2012 | 04:00

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy