Říká průvodce turistů: „Kdyby dámy laskavě na chvíli přerušily svou konverzaci, uslyšeli bychom pověstný řev vodopádů...“

Málokdo si uvědomuje, jak cenným smyslem je sluch. Ztráta zraku odděluje postižené od světa věcí, ale ztráta sluchu od světa lidí. Má ještě další nepříznivý dopad. Zatímco nevidomé všichni litují a snaží se jim pomoci, nedoslýchavým se posmívají a neslyšícím vůbec nerozumějí. Tato porucha omezuje i rozsah a možnosti kompenzace, kterou je mozek schopen realizovat například po ztrátě zraku.

U nevidomých se do nepoužívané zrakové kůry „přestěhují“ spoje z jiných senzorických orgánů (=tělesných čidel) a člověk začne „vidět a číst“ prsty, dokonce sem míří signály z konce slepecké hole, zjemní a zostří se sluch a není bez zajímavosti, že mnoho takto postižených osob vynikne na hudební scéně. Ray Charles, Jaroslav Ježek, Stewie Wonder, The Blind Boys of Alabama, úžasné české dívčí trio Makabara a další. U lidí po ztrátě sluchu nic podobného nenastane.

Ucho nás spojuje především s jinými lidmi a stejně, ne-li více také s celou ostatní skutečností. Je nechráněné; oči můžeme přivřít, ale uši nemají žádná víčka. Protože nás mají bezpečněji chránit. Vnímáme jimi pohotověji, protože jsou biologicky důležitější. Jak napsal Tomáš Řiháček z MU v Brně, zrak nás spíše oddaluje, kdežto sluchem se dotýkáme na dálku. Část sluchové dráhy totiž míří přímo do jednoho z emočních center, mozkového jádra amygdaly, kde je zpracováno jako signál rozlišující pohodu nebo nebezpečí.

Světelný smog otravuje především astronomy, nám nepřipadá tak nesnesitelný, přestože spánkoví odborníci tvrdí, že kvalitu spánku zhoršuje. Akustický smog narůstá průběžně – ticho je čím dál tím vzácnější – a škodí, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Poškozuje přímo sluchové ústrojí, vyvolává nepříznivé emoční a fyziologické odpovědi, vede ke spánkovým poruchám a nepříznivě ovlivňuje pracovní výkon.

Je pověrou, že pokud si na hluk zvyknem, že nevadí. Vadí! Ještě více vadí přetěžování sluchu hlukem, který dobrovolně (a někdy vytrvale) nasazujeme nad ten, který pasivně musíme snášet. Především takový, který směřuje prostřednictvím sluchátek a ušních špuntů v intenzitě kolem stovky decibelů přímo na bubínek. Že je to „in“ je sluchovému ústrojí jedno – zpracuje to stejně debaklově jako kravál pneumatické vrtačky. Následující tabulka uvádí přehled zdrojů hluku okolo nás.



Pojďme ale k těm nejhnusnějším zvukům. Nejsou to projevy politiků, jak by se dalo v současné rozčeřené době očekávat, ale univerzálně působící negativní signály. Vědci z Newcastle University jich s láskou a péčí vybrali deset. Aby to vykompenzovali, dodali též některé zvuky milé a jak to tak na světě chodí, v počtu pochopitelně menším. Pojďme se tedy chutě podívat na inventuru nejodpornějších akustických signálů seřazených od toho nejhnusnějšího dále.

1. Skřípání nože o láhev;
2. Skřípání vidličky o sklenici;
3. Skřípání křídy o tabuli;
4. Skřípání pravítka o láhev;
5. Skřípání nehtů o tabuli;
6. Ženský vřískot;
7. Bruska
8. Kvílení brzd;
9. Dětský pláč;
10. Elektrická vrtačka.

Já bych tady za sebe přidal „zubní“. Předložil jsem seznam na terapeutické skupině a dočkal se dalších priorit, s nimiž vědci snad ani pokusy nepodnikali: mrouskání koček a pilování nehtů. Je ale také vidět, jak je věda důkladná; mně by nenapadlo škrábat pravítkem o flašky. A které jsou ty příjemné? Tentokrát seřazené opačně, tedy poslední jako nejpříjemnější.

1. Potlesk;
2. Dětský smích;
3. Hrom;
4. Tekoucí voda.

S výčtem příjemných zvuků bych souhlasil s dodatkem, že tekoucí voda by pro mne nebyla tím posledním. Jistě každý z nás – já také – zná ještě příjemnější, které jsou pro něj víc než rajskou hudbou. Jen by neměly svou intenzitou přehlušit kvákání žáby.