British Medical Journal (BMJ) má také diskusní stránku, na které probírá prosté lidské problémy, s nimiž se setkávají všichni, kdo se nějak dostanou do množiny označené jako „medicína“. Například: mají být příbuzní přítomni u resuscitace, je poctivé používat placebo, mohou lékařky nosit v ordinaci vysoké podpatky, co jsem měl vědět, když jsem se hlásil ke studiu medicíny, věříte, že peníze zdravotního systému jsou pojištěné, je možné oznámit policii, že jsem ošetřil člověka, který se (prokazatelně, podle sděleného popisu a současně nyní zjištěného typu poranění) pokusil znásilnit pacientku ošetřenou zde před hodinou, nebo to ve shodě s pravidly lékařské mlčenlivosti musím zatajit, je vhodné, aby si medičky přivydělávaly na studium prostitucí, nakolik mám agresivního pacienta zvládnout sám a kdy musím již přivolat policejní asistenci, atd.

Poslední diskusní téma je také zajímavé. Proč lidé věří některým opakovaně vyvráceným nesmyslům, jakými jsou třeba:

- člověk by měl vypít osm sklenic vody denně;
- využíváme jen deseti procent veškeré mozkové kapacity;
- krůtí maso obsahuje tryptofan a proto vyvolává u člověka ospalost;
- ostříhané vlasy rostou rychleji, jsou pevnější a tmavší, atd.

Bohatá diskuse pod úvodním textem přináší řadu idiotismů, které panují především mezi profesionály a ovlivňují tak jejich myšlení a počínání. Třeba: preventivně podaná antibiotika před operací nikdy nemohou uškodit, každý člověk by měl užívat statiny (= léky na snížení hladiny tuků v krvi), schizofrenici jsou nebezpeční, statistika nám poskytuje naprosto přesné a spolehlivé výsledky, atd.

Jak říkají intelektuálové, oslovila mě nejvíce myšlenka, že využíváme jen deseti procent mozkové kapacity, když prokazatelně někteří mezi námi, se pohybují o řád níž. Jsou to tvůrci norem, jejichž přijetí vede k pochybám, zda ti, kteří se jim přizpůsobují, na tom nejsou ještě hůř. Protože oficírská otázka – jak je todle možný? – je snad ještě stupidnější, vynechám ji a soustředím se jen na to, co mi nejde v každodenním životě na rozum, jen s dětskou otázkou PROČ.

Nepochybuji, že se dočkám dalších podnětných, bohužel však povětšině jen řečnických otázek. Zároveň prosím diskutující, aby se pod tímto blogem zdrželi témat týkajících se velké politiky, filosofie, ideologie, religionistiky, vyšší matematiky a postmoderní vědy vůbec (s výjimkou Murphologie), kteréžto discipliny nejsou evidentně s to vyřešit život komplikující prkotiny. Naopak vítány jsou historické a kunsthistorické exkursy, srovnávací antropologie (vzácné příklady odjinud) a pochopitelně návrhy řešení.

Abych začal na vlastním písku, nejsem schopen pochopit proč musí být v nemocnicích pacienti za účelem změření teploty buzeni před půl šestou, když se mnohým z nich podařilo po probdělé noci právě usnout a pak ponecháni dvě hodiny o hladu.

Proč příbalové letáky k lékům (a podstatně více léků užívají lidé, kteří věkem přišli o svůj orlí zrak) jsou tištěny tak mrňavým písmem, že ani zdravý člověk je nepřečte bez lupy a proč obsahují nejméně pět normostran naprosto zbytečných údajů?

Zatímco na předchozí otázky přichází vesměs odpověď, že „se to tak děje vodjakživa“, zůstává pro mne záhadou, proč kočárky pro nemluvňata a malá mluvňata jsou konstruovány tak, že neumožňují oční kontakt dítěte s matkou (otcem, či dalším vozičem), kontakt tolik potřebný pro pocit bezpečí, jistoty a tím i budoucí zdravý vývoj, aniž umožňují kontrolu, zda svěřenému miminku náhodou právě nesedí na čumáku vosa.

Proč je doporučeníhodné, aby již zmíněná nemluvňata „dělala do plenek“ do věku tří až čtyř let (a to pamperskové báby publikují v mnoha „zaručeně vědecky podložených“ knihách a příručkách), zatímco žádoucí je, aby se učilo, že na světě existují jistá omezení?

Proč riskuje poranění každý, kdo by se takto vypěstované dítě plné zdravého sebevědomí pokusil informovat, že sedadlo je od toho, aby se na něm sedělo, nikoliv už roztomile zablácenými botičkami stálo.

Proč cestující v tramvaji svačí, obědvají a večeří a když se najedí a zdravě si krknou, proč berou do ruky mobilní telefony a sdělují všem spolucestujícím, že jedou tramvají?

Proč se ztělesněné ideály ženské krásy pohybují svou postavou na hranici podvýživy? A proč je mnohé chtějí v této perverzní choutce následovat, přestože zbytky kdesi se krčícího rozumu vědí, že skončí zákonitě jako nešťastné obézní koule?

Proč lidé, kteří se rozhodli pro divoce až anarchisticky svobodný, ničím nespoutaný a od jakékoliv odpovědnosti oproštěný život, žádají, abchomy je v tom všichni (svými daněmi) podporovali a aby za to nesl odpovědnost stát?

Proč lidé věří na možnosti neustálého růstu prospěrity?

Proč náš chorobami a bídou sužovaný lid v loňském roce vyházel více než 250 tun léků v ceně více než půldruhé miliardy korun?

Ono to má vše společného jmenovatele, a to otázku, proč se pojmy zdravý rozum, slušnost, nebo skromnost staly opovrženíhodnými, vysmívanými a snad od zítřka pod trestem smrti zakázanými. A proč se má tato skutečnost stát normou?