Z politického hlediska medicína je mocenská instituce a její moc je srovnatelná s mocí církve za vrcholného středověku. Bez její asistence a jejího požehnání se u nás nikdo nenarodí, nikdo neumře, nikdo nejde do školy, nemůže řídit auto, vykonávat řemeslo a pomalu ani nebude moci jít na záchod. Moc je to velká a vnucuje se otázka, k čemu ji používá.

Kdyby ji skutečně zajímalo zdraví, využila by jí k tomu, že by například – jako první minimální cíl – přinutila výrobce a distributory potravin, aby na všech obalech uváděli plné složení, na němž by nechyběl velkým písmem údaj, kolik soli tovar obsahuje. Jasný a zřetelný, bez všelijakých obezliček, aby bylo kupujícímu jasné, jak brzy z něj bude solný sloup. Druhý krok by představoval snížení množství tohoto nerostu v potravinách.



Není totiž tajemstvím, že se spotřebou patnácti gramů soli na hlavu a den patříme (podobně jako v alkoholu, kouření trávy a dalších ctnostech) ke špičkám v Evropě i ve světě. Než však zajistit takovéto preventivní opatření, jeví se výhodnější léčit hypertenzi. Doufám, že nemusím citovat stovky prací prokazujících souvislost přísunu soli, resp. natria a hypertenze a také věřím, že všichni vědí, že většinu soli do sebe nedostáváme z domácí solničky, ale z přesolených potravin.

Vzít záruku nad přísunem soli, analogicky jako nad kvalitou vody, by ale znamenalo především komplikované handrkování se solnou a s celou potravinářskou loby, jíž sůl vynáší tolik, co šejkům nafta. Nejde totož jen o ty tuny NaCl, ale také o to, že přesolené potraviny zvyšují chuť k dalšímu jídlu a také žízeň, hašenou u nás buď pivem nebo slazenými nápoji. Že to vede k obezitě, tedy dalšímu rizikovému faktoru hypertenze, je nad slunce jasné.

„Odhaduje se, že snížením denního příjmu soli na zhruba polovinu by v Česku došlo k omezení výskytu cévních mozkových příhod o čtvrtinu a výskytu kardiovaskulárních onemocnění o 17 %. Proto je v této oblasti velice důležitá prevence a osvěta,“ říká ministr zdravotnictví Martin Holcát – tedy ten, co má také, co se týče spotřeby alkoholu zajímavé normy (Tisková zpráva MZd ČR 26. 11. 2013).

V tomtéž dokumentu najdeme i následující zprávy: Brazílie: Yanomamo Indians z deštného pralesa mají extrémně nízký příjem soli, proti tomu vysoký příjem draslíku (testováno dle výdeje NaCl a KCl v moči). Jediným zdrojem draslíku je popel, který je přidáván k pokrmům. Tito jedinci nemají hypertenzi a jejich krevní tlak vůbec nestoupá s věkem. Tělesná hmotnost byla sice nižší, než ve vyspělých zemích, ale rozhodně nešlo o podvýživu. Oliver WJ et al: Circulation, 1975, 52, 146-51

Japonsko: V dnešní době je v Japonsku spotřeba soli 13 - 15 g/den, ale v polovině minulého století byl např. na ostrově Honšú průměrný příjem soli až 60 g na den. Strava obsahovala velmi slané omáčky, v oblasti byla extrémně vysoká úmrtnost na mozkové příhody u japonských rybářů - tenkrát nejvyšší na světě. Souvislost počtu úmrtí se stravovacími návyky byla přitom jasně prokázána.

Ale skutek utek. Ony by totiž také utekly všechny peníze za tuny léků proti vysokému tlaku, které takto vzniklí pacienti snědí (nebo také ne, protože ročně se u nás vyhází léků za jednu miliardu korun) a všechny ty „kampaně a akce“. Zajímavé je, že ve Velké Britanii se podařilo příjem soli snížit o 1,5 gramu a jak vidno z prezentace profesora McGregora, občanstvo nemělo námitek proti méně slané stravě, protože na něm nikdo nechtěl, aby „drželo diety“.



Naše praxe naopak dává zapravdu úvodní větě knihy Limity medicíny – medicínská Nemesis Ivana Illiche z roku 1975, která zní: Medicínský establishment se stal významým nebezpečím pro zdraví.