Láska Čechů k třetím cestám je obdivuhodná. Vyrostla z mindráku, že by snad někdo něco uměl líp než my a je živena mýtem o zlatých českých rukou bez ohledu na to, že hlavy jejich tvůrců ručičky nehodlají zaměstnávat a chtějí přijít ke smetaně zcela jinak.

Podívejme se na dávné literární zadání třetí cesty a řekněme si poctivě, že kdyby dnes k budově vrchního soudu kráčela osoba ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze, skončila by špatně. Zato zadavatel tohoto úkolu by se – stejně jako tenkrát – hřál na výsluní a pravděpodobně topil v penězích.

Byl to tehdy pan prokurátor (současně také soudil, takže o funkce neměl nouzi), kterému se nechtělo vynést spravedlivý rozsudek. A jak nám zachovala svědectví Božena Němcová: Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky.

A od té doby, když se někomu do něčeho nechce, volí podobnou třetí cestu navíc s narcistickou představou o své genialitě. Začněme dole: Vláda chtěla fotbalový šampionát v České republice podpořit, ale nikoli finančně. To tak vlády dělávají. Napřed nám něco naslibujou a pak předvedou, jaký to má háček a volí únikovou taktiku. Přečtěte si teď předvolební sliby a počkejte si čtyři neděle: Té zeleně, těch školek, toho bezpečí, těch ochotných a schopných správců věcí veřejných a těch frustrovaných kmotrů a developerů (ale referendum raději ne, když my moudří vidíme, jak lidi někdy nemoudře volí)!

Před několika lety, zase ne tak dávno, aby to zapadlo do hlubin historické nepaměti, se samostatná Ukrajina vzdala atomových zbraní výměnou za garance celistvosti území. Ty jí tehdy dalo také Rusko. Jenže teď zvolilo třetí cestu, že to území vlastně k Ukrajině historicky nepatří a tak jí je začalo dost rychle uždibovat. S vysvětlením, že za to může Obama. A že když bude chtít, budou zítra jeho tanky hluboko v Evropě; mírotvorná řeč diplomata a státníka!

Ostatní řekli, že to se nedělá, že si Putin počíná obdobně jako Hitler a když si ani po tomto napomenutí Voloďa nedal říct, vyhlásili proti němu sankce.

Před několika lety, také to není tak dávno, se naše země stala součástí NATO a EU se všemi závazky z toho vyplývajícími. Sankce jsou nevýhodné pro obě strany, pro Rusko ale víc. Nicméně naši vlastenci se hodlají vézt ve vlaku a nehodlají platit. U nás se přece smlouvy nemusí plnit, když se nám to nehodí! Po opatrnickém brblání vlády i prezidenta, byla třetí cesta vyhlášena natvrdo.

Zatímco evropští politici odjeli do OSN, náš pan prezident zamířil na Rhodos za Putinovým kamarádem, aby se tam integroval a v rozporu se slušným chováním a závazky plynoucími z členství v obou aliancích zde v ruštině přednesl plamenný projev odsuzující tyhle ošklivé postupy. Netrvalo dlouho a připojil se k němu Václav Klaus, přibírající zřejmě Putina do široké náruče amnestie.

Nemám možnost zeptat se pana prezidenta, co tím sleduje a jak to myslel – tak to neudělám. Niméně kdyby takhle postupoval kdokoliv jiný, položil bych mu v nadpisu uvedenou trojotázku: To jsi zase vožralej, nebo už dementní, nebo ještě plně ve službách KGB?