Užasl jsem nad čečenským opovržením vůči dagestánským vesnicím, jejichž obyvatelstvo podle čečenských názorů vůbec nevědělo, jsou-li to Íránci, Ázerbájdžánci, Kalmykové, Turkmeni, či co vůbec jsou. „Jsou to zparchantělí Rusové nebo Uzbeci!“ uslyšel jsem mnohokrát.
Jan Petránek: Na co jsem si ještě vzpomněl (2014)

Občas mám pocit, že čečenská klasifikace – s výjimkou uzbeckých vlivů – se týká části mých spoluobčanů. U lidí, kteří se narodili a vyrostli v této středoevropské kotlině, vzhlížení a ochota „přichýlit tomu tam se dubisku“, jak doporučoval Jan Kollár, mě naplňuje údivem a potřebou poznat, kde jinde, než v centrálách ruských tajných i veřejných služeb, se takové ideje mohou rodit. Navíc většinou souběžně se spontánním odporem vůči evropským hodnotám, které jsou zavrhovány jedním dechem s požadavky EU a s racionálně ničím nepodloženým a neopodstatněným antiamerikanismem připomínajícím úžasně legrační kreslené vtipy z dílny Lva Haase a kukriniksů v padesátých letech. Ta adorace nevolnictví, nenávist k demokracii a nevzdělanost a hloupost jsou pozoruhodné.

Obdiv k ruské kultuře tyto postoje určitě nezakládá, protože většina z této skupiny na samotný pojem kultura mentálně nedosáhne. Vojnu a mír má většina české populace zprostředkovanou stejnojmenným americkým filmem, leda by se zhlédli v životním stylu autora (o němž ale vesměs nemají ponětí). O Dostojevském je všeobecně známo, že je Idiot, Achmatovová, Okudžava, Jevtušenko, ani Solženicyn by obdiv k samoděržaví nejspíš nevyvolávali. Ani úžasná kultura dvojzáchodů na OH v Soči připomínající slogan „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ nebyla dle mého názoru s to probudit tak silnou náklonnost a další emoce, přestože to síla byla.

Co se týká vyprávění, jak nás osvobodila Rudá armáda, mělo by být jasné, že bez ostatních spojeneckých armád by to s ní – především pro Stalinovu genialitu, která je odpovědná za polovinu jejích mrtvých – zdaleka nedopadlo dobře. Navíc Prahu zachránil Vlasov se svými lidmi, Sověti vjeli do osvobozeného města, v němž mohli být Američani o několik dnů dřív, nebýt jaltských a dalších úmluv. Do které řiti leze Miloš Zeman, je na první pohled zřejmé; uctít památku padlých by mohl se slušnými lidmi doma. Ale mezi těmi se zřejmě necítí tak dobře, jako ve společnosti diktátorů.

A tak je nejpravděpodobnější, že současní vládci Ruska evokují u našich rusofilů vzpomínky na bohudík dávno zašlou dobu, kdy nám vládli nízcí, a s nimi též oni, jejich pomocníci, kteří se mohli podílet na ponižování svých spoluobčanů druhé kategorie. Takový spolupodílník na moci toho sice neměl o moc víc než jeho bližní, ale mohl mnoha lidem kazit život: třeba nepustit vaše dítě do školy, do níž se hlásilo, překazit vám výjezd do ciziny a vůbec škodit, navíc anonymně. V tom to bylo výhodnější než být kápem v koncentráku. To mu dnes chybí.

V nejobecnějším pohledu je to adorace zlovolné moci, která není nikomu a ničemu odpovědná. Jak blízké je to Frommově analýze sadomasochistických postojů a strachu ze svobody, jak blízko je to Hitlerovu nacionálnímu socialismu!

A ještě jedna věc je na této ruské páté koloně pozoruhodná: jejich pindy o neutralitě jako ideálním začlenění naší země do Evropy. Postihla je ztráta paměti na to, že Rusko dalo výměnou za atomové zbraně Ukrajině záruky územní celistvosti! A po roce lží se z úst jeho prezidenta dozvíme, jak to bylo s anexí Krymu doopravdy. A to skutečně je hodno obdivu!