Volební propad Důchodců za životní jistoty měl včera svou dohru... Eduard Kremlička, aby splnil svůj slib... byl nucen změnit předmět sázky a místo chrousta zkonzumoval potemníka.
(Hospodářské noviny 13. 6. 2001)


Stárnutí je celostní, nezvratný, dynamický proces, který postihuje do značné míry ničivými změnami všechny živé organismy. Abychom byli spravedliví, je potřeba dodat, že se tak děje již od jejich samého početí. Program apoptózy, neboli sebezničení je ukryt v každé buňce. Dětskou nevinnost spojenou s neméně intenzivní surovostí si udržíme s bídou do poloviny povinné školní docházky. S nadlidským úsilím si někteří z nás uchovají zralost, prožívání a jednání sladkobolného věku puberty, nicméně většina lidí „podobna trojnožce utíká bílému sněhu“ a přestože „se nedožije sta let, starostí si dělá na tisíce“. Přitom, jak řekl trefně Miloš Kopecký, blbé není stáří, ale ty blbé kecy těch druhých o tom!

Stáří má velké výhody; především jsou tu až tři stovky jeho definic a potom čínské přísloví: Jestliže je v rodině starý člověk, vlastní tato rodina drahokam. Přesto je nemáme rádi (stejně jako chorobnou depresi) a je třeba jistého úsilí k překonání tohoto do značné míry nevědomého odporu, který se od samotného fenomenu stáří paprskovitě rozbíhá k jednotlivým starým lidem. Mýty, které v této oblasti panují, nám dovolují „umýt si ruce“ nad řadou nepravostí, které se zde dějí – nenechávejme je žít! Že dědeček a babička ujídají chlebíčka, se sice mezi agitační hesla již nevylepuje, ale nevrlé postoje k nakupujícím staříkům v supermarketech k tomu nemají daleko.

Přitom již více než před třiceti roky byl WHO vypracován a také přijat pozitivní program 4D naplňování potřeb seniorské generace:

Demedicinalizace. Medicína nemůže řešit komplexní zajištění seniorů. Kompetence jsou omezeny a odpovědnost definována. Je žádoucí, aby péče o staré lidi byla v dostatečném rozsahu převedena do režimu ambulantních zdravotních a sociálních služeb a jiných společenských oblastí.

Deinstitucionalizace. Je nezbytné podpořit péči v domácím prostředí, podporovat starající se rodiny, komunitní formy péče. Rovněž je také důležité posilovat partnerství samotných pacientů – seniorů.

Deprofesionalizace. Z určitého úhlu pohledu se o seniora může jistým způsobem postarat prakticky každý. Proto je vhodné zapojit do spolupráce každého, kdo je ochoten a schopen se na této péči (spolupráci) podílet. Do této participace můžeme zahrnout dobrovolnictví, sousedskou výpomoc, seniorskou svépomoc atd.

Deresortizace. V této souvislosti se hovoří o celospolečenské prostoupenosti seniorské problematiky, tzn., že každý obor lidské činnosti může pro populaci seniorů něco udělat. Proto by zdraví a ekonomicky činní lidé měli být alespoň rámcově informováni o potřebách seniorů (multidisciplinární povaha potřeb a služeb).

V této oblasti je před námi práce jak na kostele. Pachatelé dobra tak nemusí platit školné černouškům v Ghaně, ani jezdit zachraňovat deštné pralesy, nýbrž mohou pomoci teď a tady v každodenní starosti a péči o rozrůstající se segment naší populace. Pomáhat není snadný úkol a ti, jimž je pomoc nabízena, jsou často nevděční; protože pomocníci jim nabízejí něco, co nepotřebují, co si dokážou obstarat sami, navíc někdy docela neurvalým způsobem.

Pokud se chce někdo do těchto aktivit zapojit, má k dispozici velmi užitečného rádce. MUDr. Hugo Přibyl, praktický lékař a geriatr, který má velice vřelý vztah ke zdravým i chorým stařešinům, vydal stručnou, přehlednou a výbornou příručku Lidské potřeby ve stáří, která je napsaná PRO LIDI. Mezi ně počítá také zdravotníky, ale předpokládá, že nejužitečnějšími pomocníky jsou ti nejbližší, kteří jsou seniorkám a seniorům nejblíž.

Po krátké úvodní části následují kapitoly věnované lidským potřebám je ukázkou, kterak lze čtivě zpracovat encyklopedická hesla, že se z nich stane text, který se nejen dá číst, ale je i zajímavý. Navíc široký záběr na jednotlivé přístupy a pohledy zde předčí některé učebnice psychologie.

Praktická část svědčí o autorově niterném zájmu o jeho pacienty, navíc je napsána stylem nenásilného pedagogického textu. Každá otázka je návodem, jak si počínat v situacích, kde komunikace velmi často vázne a zdravotník/pomáhající se přesouvá k instrumentálně laděné péči (kterou – mezi námi – by možná lépe poskytl robot). Trapnost či napětí chvíle mohou být překlenuty použitím čehokoliv z předložených dotazů a bude-li pomáhající vytrvalý, možná rozpovídá i autistu.

Mě na celém rukopisu fascinuje autorův neskrývaný zájem o lidi, jeho doslova čapkovský přístup vesnického doktora, který je, narozdíl od Čapkových časů, vyzbrojen i většími možnostmi z oblasti medicíny než tím dobrým slovem. Z textu to doslova vyzařuje a je to nakažlivé.

(Hugo Přibyl: Lidské potřeby ve stáří. Maxdorf, Praha, 2015, Cena 195.- Kč, ISBN: 978-80-7345-437-1)