Realita podle Chestertona skrývá plno netušených možností a vrstev. Znáte to: něco hledáte a máte pocit, co pocit, skoro jistotu, že to bylo v téhle knížce, už někde v závěru, takhle na levé stránce nahoře. Protože ten pokus proběhl v Kanadě – to víte na beton – bylo to v jednom parku, kde v neděli odchytávaly dvě krásné dívky v plném rozpuku mladé muže, taky muže středního věku a možná nepohrdly ani staříky a kladly jim „envirinmentální“ otázky týkající se možné stavby mostu. Podstatu věci víte, potřebujete autory té studie!

A tak marně dvakrát projedete něco kolem třiceti levých stránek chytajíce každé velké C a young women a kde nic tu nic. Kde nic tu nic... to je přece definice života podle Macbetha, chvíli svou div prkna neprorazí, a pak, kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, však nesmyslný veskrz. Sakra, jak to bylo dál, ten citát se mi bude také hodit!

Než najdete Shakespearovy tragedie – byly přece furt tady vedle výkladových slovníků!!! – narazíte v haldě vyndaných knih na jednu, kterou jste hledali minulý týden. Tak ji teď donést na tu haldu, co je přichystaná pod psacím stolem vpravo...

Je pátek, nikam nespěcháte a tak se s trochou sentimentu začtete do Vzpoury na lodi Primátor Dittrich, kde si zopakujete kletbu pana Hadraby: Proklatej poplivanej život blbej! A náhle jste na stránce pětašedesát, kde první důstojník ctí v kapitánovi a kormidelníkovi stále představené, přestože jsou všichni oděni pouze v košile. Ale už bude pět, proklatej poplivanej život... je potřeba to nastrkat zpátky, vrátit se na začátek a zvolit jiný zdroj.

Není-li něco věda, nemusí to být nutně špatné, stojí na lístečku, který z knihy vypadl. Jo, to si ještě pamatujete, to napsal Feynman. Kdo je ale autorem výroku, že bohužel neexistuje periodická tabulka morálních prvků? Už šedesát let si slibuju, že si k citátu napíšu, kdo ho vymyslel, pronesl, nebo zapsal. Happiness is the common currency of human values. To vím, to je přece v Greenovi, ale vymyslel to on?

Moje malá vnučka (ta, která má teď ve škole pořadník na to, komu půjčí na pár minut francouzské hole; je to vzácnost, už je dlouho mít nebude) mě před pár lety oslnila perfektním návodem na vyhledávání. Chtěla, abych jí na počítači našel Sněhurku a když jsem se vymlouval, že to neumím, pravila suverénně: Dědo neboj, to vygůglíme. Hodil jsem Happiness... do vyhledávače a vskutku vypadl rozesmátý Greene i s fotkou a navíc v rozhovoru s nějakým novinářem, kterému vysvětluje kmenovou morálku – tak jo, vlastně tak ne, protože to už mám. Nicméně kmenová morálka mě vedek africkým kmenům...

Hopy skoky přes javory ztratila klíč od komory... tak to bylo v dětské říkánce o veverce, která si vyšla na procházku. Je šest a bude čas krmení. Ještě jsem stačil poznamenat se vzpomínkou na dva své diskutující oblíbence, strýčky, jednoho chytřejšího než druhého, co napsal Sir Robert Hutchinson: From putting knowledge before wisdom, science before art and cleverness before common sense, Good Lord, deliver us.

Mezitím běží vyhledávání v počítači, které mi nabídne deset kousků. Mám tady také poslední studii o placebu, ta mě zajímala silně. Ale Google je silnější a zatahuje mě do bažin afrických přísloví. Úžasné, úžasné! Teta Kateřina by jásala. Zatímco tady se říká, páni se rvou, sedláci půjčte vlasy, v Africe (ale kde? to budu muset dohledat) mají slogan: Když slon zakopne, trpí mravenci. Už mám nádherných přísloví celou stránku, vím, že běloch má vždycky hodinky, ale nikdy nemá čas. Nakonec (je devět) opouštím krásnou plavbu se ziskem skutečné perly. I ten největší skeptik a pesimista musí uznat, že tenhle nález, který předčí i české, kráva zajíce nedohoní, má větší hodnotu, než těch pár hodin, které ani bez toho by ztracené nebyly: Když vám zvíře řekne, že umí mluvit, pravděpodobně lže.

Kdo je autorem té studie, která vypráví o tom, jak snadné je poplést si nabuzení (arousal) z nebezpečné situace s nabuzením sexuálním (Freude, Freude, Freude, vždycky na tě deude) vypátrám zítra.