V letošním prvním čísle Bulletinu Sdružení praktických lékařů vyšel nehorázný text Davida Černého nazvaný Měli bychom umožnit platbu za ledvinu? který staví na hlavu dosavadní právní a etické zásady platné při transplantaci orgánů.

Vzhledem k tomu, že z celého příspěvku je jasné, že autor nemá ani zdání o tom, jak reálně probíhá u nás i ve světě transplantační program a transplantace štěpů od živých dárců a jak se zdá, nemá ani zdání o reálném chování lidí, rád bych uvedl jeho výchozí předpoklady na pravou míru a reagoval na jeho quasi-liberální úvahy zavánějící buď machiavelismem nebo intelektovým deficitem. Poněkud mě zaráží, že redakce nevyslovila žádný kritický názor, když tento materiál otiskla a dále že autor je pracovník Ústavu státu a práva ČAV a dokorandské studium realizuje na naší fakultě; takže se tážu, zda jeho výron někdo imprimoval.

Zatímco všechny instituce zabývající se transplantacemi úzkostlivě dbají, aby se s orgány nekšeftovalo a vědí proč, autor bohorovně soudí, že se za tím skrývá více předsudků než solidní argumentace. Jako pracovníku Ústavu státu a práva ČAV, tedy jistě ne žádného amatérského spolku nedouků, mu ušlo, to co by mu ujít nemělo, a to že základním axiomem evropské kultury a evropského práva je, že lidské tělo je res extra commercium, tedy že se s ním nekšeftuje.

Jako studijní materiál bych autorovi doporučil povídku Ivana Vyskočila, Takové torzo, to by si teprv žilo, s ceníkem lidských drůbků, který předkládá hrdinovi pojišťovací agent. Dál k tomu mám pravdivý příběh zachycený kamerou v jednom indickém městě asi před 20 roky. Záběry nám promítl jeden z účastníků na jednání CAHBI (Comissio Ad Hoc for Bioethic Issues) věnovaném problematice transplantací v Radě Evropy ve Štrasburku. Na tržišti stál muž s cedulí: Prodám ledvinu své ženy za 5000 liber. Když k němu zašli s kamerou a ptali se ho, jak to je možné, vysvětlil jim bez rozpaků, že jeho žena je neodpovědná, neboť mu porodila sedm dětí, které on teď musí živit. Aby si mohl koupit novou rikšu, potřebuje peníze a jeho žena na nákup přispěje touto cestou. Lze toto jednání z hlediska lidského, právního a etického (žena je přinejmenším závislá osoba) schválit?

Za celou dobu, co hodnotím motivy živých dárců ledvin a indikuji nebo kontraindikuji dárcovství, jsem několik takových aktivit zamítl; vesměs šlo o lidi v depresi nebo subdepresi, ale také v závislé pozici v rodině (když dáš bráchovi ledvinu, tak my zas zapomenem, žes byl v kriminále; tenhle případ není od nás, ale z literatury), kteří neměli dost síly odmítnout nátlak, ale vnitřně nebyli s představou ztráty své ledviny vůbec ztotožněni. Ale byl zde také mládenec, který přišel darovat svou ledvinu „komukoliv“ a měl jen dva drobné požadavky: do smrti důchod a byt na Vinohradech. Vyhodil jsem ho a dodnes mě mrzí, že jsem to udělal dřív, než jsem se zeptal, proč zrovna na Vinohradech.

Vezměme si však situaci, kterou navrhuje David Černý. Kdybych tu ledvinu potřeboval, navíc, kdybych ji potřeboval pro své dítě, jistě mu seženu nejen byt, ale budu se ještě oprávněně bát, aby mě v licitaci nepředběhl někdo, kdo mu nabídne byt třeba v Paříži. Tohle autorovi nedošlo? Nebo si už chystá agenturu, která bude z podobných kšeftů brát procenta provize?

„Odpůrci prodeje orgánů musí proto předložit přesvědčivé důvody, proč této dobré věci (zlepšení kvality života nebo jeho záchrana, jak vyplývá z předchozího textu; záchrana je nesmysl, protože v případě selhání ledvin je možná i jiná náhradní léčba) nelze dosáhnout rozšířením okruhu potenciálních dárců orgánů umožněním prodeje ledviny.“ Nehledě k aroganci této argumentace – přesvědčivé důvody by měl předkládat navrhovatel – je tu její další nedostatek: vstup na kluzký svah (slippery slope). Dnes budem prodávat ledviny (kdo určí cenu? a podmínky trhu?), zítra oko, pozítří celého člověka do otroctví. Trh s otroky je velice výnosný, jak dosvědčí pamětníci z tržiště poblíž Vltavy, stejně jako současní obchodníci s bílým masem!

Je-li práce součástí budoucí doktorské dizertace, doporučoval bych, aby si 1. LF UK nedopřála příliš velkou ostudu. Stačí, jak nedbale je odfláknutá argumentace; autor deklaruje své šílené ideje a nenamáhá se diskutovat se stávajícími pravidly. A myšlenka kšeftování s orgány je natolik nosná, že by mohla přinést některou z velkých cen. Když už ne Nobelovu, tak alespoň Mengeleho.

Černý D: Měli bychom umožnit platbu za ledvinu? Bull Sdruž prakt lék, 2016;26(1):37-40