Pamatujete se ještě na Velkého kormidelníka a na jeho 856. vážné varování? To vskutku odnééés čas, ale na rozdíl od tohoto varování se některá jiná, dávno vyslovená, nesou neodnesená éterem stále.

Za poslední půlstoletí jsem dnes ráno po 3437. opět slyšel toho vzácného člověka, který mi oznamoval, že bude chodit po špičkách. To je mi houby platné, když u toho huláká. Navíc nemůžu rozhodit vlasy na polštář, protože je mám v délce jednoho dílku mašinky na stříhání psů (3 mm) a takové se špatně rozhazují.

Když pan ředitel rádia zjistil, že jsem ani po opakované výzvě neuposlechl, nechává mi tento týden již po třetí hrát, Pověste ho vejš, ať se houpá. Čekám, kdy sáhne po Frantíkovi, který šel kolem zahrádky (děvčátko stálo za vrátky) a pak očima frézu pohladil, svou druhou krasavici... Frantík se tam někde smutně krčí, protože navzdory ideovému titánství se takové spousty repríz nedočkal.

Co vysílá rozhlas, včetně toho, že jednu dobu v něm místo tradičního akordu Vyšehradu dívčí hlásky vyřvávaly: Český rozhláás, dvojka, (bohudík již ochraptěly a sbalily to), vychází z moudrého ředitelského rozhodnutí. Ta inovace prý panu řediteli přinesla nabídku angažmá v BBC, aby jim také předělal znělku, že už se jim ta dosavadní přejedla. Jsou však také rozhodnutí charakteru téměř referenda, určující které z oblíbených lidových úsloví vytrvá a které bude odsunuto na smetiště dějin, o co bude ochuzena pokladnice našeho jazyka.

Zcela zapadlo ocenění vytahuje se jako tričko z Asa, navíc skoro nikdo už dnes neví, že Aso byl obchodní dům na Národní třídě, zatímco Ara plnila stejnou funkci na rohu Perlovky. Nádherný příměr, směje se jak rejžák na posledním schodu, jsem nepostřehl, už ani nepamatuji, stejně jako zhodnocení pánského umného účesu: vypadá, jako by spal na roletě. Lidé stále funí, jako když jde prase z bukvic, ale možná proto, aby je to neuráželo (korektnost), už to nelze v běžné řeči zaslechnout. Obávám se též, že v propadlišti času mizí oblíbené rčení mojí babičky, sluší mu to jak praseti foremetka. Jako kdyby zvířata netáhla, protože úsloví nerada by koza na trh, ale musí, jsem také dlouho neslyšel. Díky Pavlu Kantorkovi a jeho kresbě má snad naději na život přirovnání, čumí jak tele na nový vrata. Novinářskou hantýrku opouští příslovečné určení místa, napříč politickým spektrem, podobně jako hovorový jazyk pro mě nepochopitelné sdělení, že přes to vlak nejede, jehož zdrod a kulminaci pamatuju.. Zato jako klíště se drží přiblblá odpověď, přesně tak.

Zaorálkova Lidová rčení předkládám studentům jako učebnici psychosomatiky, zejména pokud se týká obtíží trávícího traktu. Tam lze často jednou větou postihnout bohatou psychosociální problematiku trpícího pacienta, kterému dost věcí leží v žaludku, protože je však nemůže vyčešit, zůstanou mu tam doslova a do písmene zmaterializovány a je zbytečné posílat ho na všechna ta složitá vyšetření, protože ta je tam nenajdou. Tlačí-li dost dlouho, mohou vytvořit úrodné předpolí pro Helicobactera, který už zase umí udělat reálnou díru do žaludku.

Listování Zaorálkovou knihou mi připomíná pokojnou procházku starým, už půlstoletí nevyužívaným hřbitovem, kde nacházíme skvosty reálií dávno minulých. Zde odpočívá vrchní sekční šéf banky Bohemie, zatímco tam někdo chce pod hvězdami měřit stěny, což je poetické označení klikaté cesty opilcovy. Většina z uvedených úsloví je pochopitelná i po dlouhých letech, ale například nad výrokem, co kvadrátem dosadil tím písmem, zůstal sám sběratel bezradný a napsal: výraz nejasný.

Druhou oblíbenou studnicí napájející mou jazykovou žízeň je Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého, kde je příslušný výraz ještě zasazen do kontextu celé, většinou autorské, věty. A tam mě rozveselila zřejmě nesmrtelná věta Jana Zábrany: Jakmile konáte svinstvo služebně, jste z obliga. Tu hned tak čas neodnese.