Dneska už víme, že vosy nejsou tak hloupé, zapsal po dvojnásob bolestivé zkušenosti Péťa Bajza. Vzpomeňme, že si také pochvaloval chytrost jezevčíka Pajdy, ale to zdaleka netušil, jak chytří jsou ptáci.

Papoušek ara má mozek velikosti vlašského ořechu, a přitom v jeho čelních lalocích je více neuronů, než jich má v celém mozku makak, který má mozek velký jak citron. Potěšitelné je, že na tomto objevu se podílel s týmem brailských neurovědců vedených Susane Herculano-Houzel také český zoolog Mgr. Pavel Němec z Přírodovědecké fakulty UK https://www.natur.cuni.cz/fakulta/aktuality/ptaci-se-poctem-neuronu-vyrovnaji-primatum .

Je příznačné, že jasné a přehledné skutečnosti řádnému zpracování, zařazení a pojmenování unikají. O dovednostech ptáků se vyprávějí legendy. Začněme mytologií: Posvátný Ibis v Egyptě léčil hysterii tím způsobem, že dovolil, aby jeho soška byla vkládána do vaginy postižené ženy, kde jako vibrátor – byť nevibrující – působila přímo zázračně. Sup, který na Kavkaze denně navštěvoval Promethea dokázal neuvěřitelné: do doby než tam dorazil Herakles, obědval každý den játra. Kdo z nás by to vydržel?! Ptačí křídla – nikoliv ptačí mozek – měla Sfinx; kdyby jím byla obdařena, nevrhla by se do propasti, ale odlétla na dovolenou. Fénix se vyskytoval u mnoha národů a jeho schopnost vstávat z popela dodává dodnes mnoha lidem sílu. Ohňa žila ve 13. až 14. století v Čechách, podobná slepici a vyznačovala se tím, že oheň nespálil ani její peří, ani maso „a to ji těší,“ jak zapsal její etolog. Že draci k ptákům nepatří, vyplývá jednak z toho, že neměli peří, a hlavně z toho, že byli vesměs blbí.

Ale vážně: Konrád Lorenz měl sice velmi rád psy (viz krásnou knihu: Život se psem není život pod psa), svůj vědecký život ale zasvětil především husám, od nichž se nechával adoptovat jako jejich otec:



Ty mu za odměnu pomohly založit vědu zvanou etologii a pro ni speciálně vybudovat Ústav Maxe Plancka pro fyziologii a získat Nobelovu cenu.

Postupně začali vědci ověřovat poznatky lidové moudrosti, třeba skutečnost, že ptáci poznají lidi dle obličejů, ale také, že poznávají sami sebe, tedy že mají vědomí sebe, že po zácviku diagnostkují histologických řezech nádor stejně přesně jako lidé. Na konci druhé světové války velení americké armády zcela vážně podporovalo výcvik Skinnerových holubů, kteří měli navádět špatně řiditelné střely na cíl. Vrány využívají úspěšně nejrůznější drobné nástroje (to ani nemluvím o malých pěvcích v Lonýně, kteří se naučili proklovávat víčka lahví s mlékem a mlsat smetanu) a úplně samy objevily princip Archimedova zákona a dokážou pomocí něj získat potravu plovoucí ve skleněném válci s vodou https://www.youtube.com/watch?v=sHQkEvaVAPM . Podobných historek jsou desítky a přesto byl “ptačí mozek” považován za cosi méněcenného ve srovnání se savčím. Nyní se ukázalo, že obstojí také v konkurenci s primáty.

Čím to lze vysvětlit? Především skutečností, že neurony u ptáků jsou menší, víc na sebe natlačené a vyskytují se převážně v čelních oblastech (u člověka naopak je jich 80 % v mozečku). „Ukazuje se, že je i jiná cesta ke zkvalitnění mozku, než je jeho zvětšování, jak jsme si dosud představovali,” říká Susane Herculano-Houzel. Na vědě ji baví nejvíc to, že zodpovězení jedné otázky otevírá hned několik otázek dalších. Tou první je určitě problém zásobení energií. Lidský mozek totiž při 2% tělesné hmotnosti vyžduje permanentně 20 % energie. Je tedy otázkou, jak s energií pro mozek při tomto množství neuronů hospodaří ptáci.