"Psi byli málokdy úspěšní ve své snaze dotáhnout člověka na úroveň své ušlechtilosti, zato člověk je často stáhl na tu svou." J.Thurber

Soužití psů s člověkem sice vykazuje různou kvalitu vzájemných vztahů, ale není to snad sentimentální ohlazování zraňujících ostrých hran, když psí život nezhodnotím jako to nejhorší, co může jedince potkat. Zejména dnes, kdy řada lidí by takový ochotně zvolila. Často jsem slýchával: Jak já bych v příštím životě chtěl/a být psem u fajn lidí! Tohle soužití přineslo spoustu obohacení do jazyka, z nichž jedno nanejvýš aktuální, držet slovo jako pes půst, ukazuje, že už v dávných dobách měli psi své výjimky z pravidel a že jich využívali, jinak by z toho nebylo úsloví tak znělé a výstižné.

Někteří měli dokonce pro své nezvedené kousky požehnání. Ti, které držel Václav IV. na Karlštejně, směli trhat manželky. Dnešní – některým činnostem stejně intenzivně holdující podnájemník na Hradě – by jim předhodil novináře. Ještěže ho řídící orgán uklidnil a nabídl řešení v podobě „omezení“. Na to byl konečně Karlštejn také vhodný, jak to zakusil magistr Kelly. Nicméně Moskva má na uklidňování lidí v šupleti i plutonium, což je účinnější prvek než v psychiatrii při mániích používané lithium.

Vrtění psem patří k oblíbeným zábavám politiků i dalších psychopatů, kteří si na ně hrajou. Otec Brown se dokonce ptal: Kam schová moudrý muž list? Do lesa. Kam oblázek? Na pláž. A kam mrtvolu? Do hromady jiných mrtvol. Zlodějů, co stát považovali za svoji firmu by se našlo dost v seznamu amnestovaných předchozím podnájemníkem na Hradě. Ale co se s nimi zahazovat, když víme, že je tu silnější kalibr, neboť Smith and Wesson beats four aces. Není nad revolver na prodej. A lid má rád loupežníky a ty, kteří okrádají stát, protože náš čacký lid by taky rád okradl stát, neboť si (právem) myslí, že stát okrádá jej, ale jednak se bojí a jednak příležitosti se nenabízí (to je genitiv záporu zachraňovaný před extinkcí). Když to někdo udělá za něj, lid mu fandí!

A chce to příběh! Francouzský. S manželkou. Návštěva první dámy u Kájínka v base byla mnohem, působivější než návštěva paní baronky von Botzenheim, vdovy po generálovi, v lazaretu u Švejka a nenásledovaly ani výplachy žaludku, ani klystýr. Svět to neviděl a pes to nežral!

Nakonec je tu chudák pes Alkibiadův. Jeho pán byl velice zdatný politik, vojevůdce a psychopat. Byl sekvenčně a možná občas i paralelně velitelem athénské flotily a spartského vojska, ve chvíli, kdy to nebylo jisté ani u jedněch, zavítal také k Peršanům. V průběhu války několikrát spletitě změnil strany. Možná ani sám chudák nevěděl, na které bojuje. To samo by ho ale do psychiatrie nedostalo, kruciálním činitelem byl jeho pes. Přestože se o Alkibiadovi mlelo od rána do večera (jednou jako o hrdinovi, jindy jako o zrádci), bylo mu to málo a žárlil na svého přítele Sokrata, který údajně přitahoval více pozornosti. Jako (dnes by se nejspíš řeklo) marketingový tah udělal Alkibiades to, že usekl svému psovi ocas, což byl vskutku velký čin hodný veřejného zájmu. Tak se alkibiadismus dostal do učebnic jako degenerovaný bratr herostratismu.

Zajímalo by mě, po kom z našich (j)elit se zachce sáhnout tvůrcům psychiatrické terminologie. Když si mohli čeští vědci zvolit jako svůj symbol ničemu, lháře, násilníka a psychopata Sisyfa, proč by nemohla světová psychiatrie na revanš pojmenovat některou hnusnou vlastnost po některém z českých představitelů...