Apollinairovo pásmo v Čapkově překladu jsem poprvé dostal do ruky ve svých necelých sedmnácti, na podzim, kdy slunce uťatá hlava se v mlžném oparu ráno skutečně kukutálela nad Prahou a bylo mi jasné, že se musím jít okamžitě podívat, zda opravdu „pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti“. A pak jsem zhltal, co se dalo a kupodivu tehdy nebylo ani nedostupné, ani zakázané, stejně jako Hrubínovy překlady Verlaina a Nezvalovy převody (neuměl francouzsky, nechal si text doslova přeložit a pak ho geniálně přebásnil) Rimbauda.

Imprint je mocný akt; nikdy už jsem jiné překlady nedocenil tolik, jako ty, které jsem četl jako první a nechal se jimi doslova pohltit; ostatně to potvrdí každý, kterého lapil první překlad čehokoliv. A to vím, že Turkův překlad je také velice kvalitní.





Vždy jsem byl přesvědčen a nic mi nenaznačilo, že to tak není, že básníci vidí svět lépe než vědci. Potěšil mě ale Stuart Kaufmann, který se postavil na obranu přirozeného života proti některým svým kolegům a filosofům a napsal: Zamilovaný pár procházející se pod mostem Mirabeau je opravdu a reálně zamilovaný pár, nikoliv pohybující se soustava částic.

Hemingway v Pohyblivém svátku naznačil, že autorem pojmu „ztracená generace“ je patron garáže, která spravovala automobil Gertrudy Steinové, ta že mu tohle označení šlohla a těšíc se tehdy popularitě i úctě, použila pro všechny, kteří prošli zkušenostmi Velké války, které se mělo začít říkat první až za další čtvrtstoletí. Nevím, zda do ní Apollinaira počítala, nebo ne, jisté je, že s koncem války, 9.11.1918, skončila také jeho pozemská pouť. Nicméně stále platí, to co vzkázal: Dny odcházejí, já tu jsem. Pojďme si přečíst, místo těch nesmyslů v novinách, něco od něj. Vykoupejme svou duši ve vlnách Seiny.