Bývaly doby, kdy stupňování adjektiva dobrý (dobrý, lepší, nejlepší) znamenalo zvyšování kvality. Náš úředník za elektrickým ohradníkem na Hradě rozhodl jinak a lepší je vlastně horší. Ne-li nejhorší. Proč? Je to součást kvalitní manipulace, kterou provádí už delší čas a na kterou mu ta intelektově slabší část společnosti skáče. Je ro prostinké, dělal to i Hitler a Němci, ač nebyli úplně blbí, byli emočně natolik rozjitření, že na to skočili skoro všichni.

Začíná to narcistním přesvědčením o vlastní výjimečnosti a na jejím základě oprávnění k činům, které jsou pro běžného občana tabu. Podrobně to popisuje americký psychiatr Jerrold M. Post v publikaci Narcissism and politics. Dreams of glory (2015), kde uvádí mimo jiné příklad Garryho Harta, kandidáta na prezidentský úřad na konci 80. let minulého století. Se svou milenkou, jejíž existenci popíral, se objevoval na veřejnosti a když byl nakonec nucen přiznat pravdu, jeho rozhovor pro New York Times byl plný rozhořčeného narcistického oprávnění, povyšování nad ostatní lidi a přesvědčení, že ho nikdo nepřistihne. On je prostě extra třída s nároky na cokoliv.
V souvislosti s finanční krizí 2008 píše Post verbatim: „V tu dobu téměř neuplynul týden, aby nějaká politická osobnost a zastánce pevných rodinných hodnot neuspořádal tiskovou konferenci, na které přiznal, že měl mimomanželskou aféru, a přitom mu po boku stála podvedená věrná manželka... trochu ve stylu country zpěvačky Tammy Wynette a její písni Stand by your man (Stůjte při svém muži).“ Konečně ani Hillary po aféře s Lewinskou Billa neopustila a on získal třetí místo mezi psychopaty ma prezidentském křesle nikoliv za odvahu, ani za impulzivitu, ale za třetí kvalitu, kterou Patrickův diagnostický systém nazývá podlostí.
Další podklady poskytuje publikace britské psycholožky Julie Shaw Making evil (2018), která odhaluje praktiky manipulující osobnosti a navíc predikuje také vývoj, který z takového postupu plyne. První krok spočívá ve splynutí s větší skupinou a tím i vnitřní psychologický zisk spočívající v jistotě, že manipulátor nebude už obviňován, protože je součástí mocnějšího „my“. Pozice, v konkrétním případě navíc získané legitimní cestou (připomeňme si, že tu měl Hitler v roce 1933 také). Po této deindividuaci následuje dehumanizace.
Ta spočívá v dehonestaci nějaké občanské skupiny, její označení za méněcennou, za póvl charakterizovaný špatnými vlastnostmi, za cosi méně než jsou lidské bytosti a proto jde o vhodný cíl naší „oprávněné agrese“. V Německu to byli s dobrým závěrečným skóre Židi. S odkazem na Zimbarda je zde uveden termín „kortikální katarakta“ ve smyslu společností přijatého zákalu kognitivních funkcí na emocionální bázi. Britská politička Katie Hopkins zapáleně mluvila o migrantech jako o švábech, Donald Trump je přirovnával k hadům. Pan prezident pohoršený tím, že si na něm někdo vůbec troufá požadovat, aby se v úřadě choval v souladu s Ústavou a zákony, nazval ironicky tuhle partu lepšolidmi.
To, co začíná deindividuací a pokračuje touto cestou končí narůstající schopností ubližovat jiným, píše Julia Shaw. A dále říká, že jsou dva druhy narcistů: grandiózní a zranitelní. Naše pomazaná hlava patří do té druhé kategorie, jak jsme mohli konstatovat po předminulé volbě prezidenta, kdy Miloš Zeman neuspěl a vytratil se způsobem popsaným velmi trefně jedním českým úslovím, jehož ekvivalent jsem v mi dostupných jazycích nenašel. A jak píše Julia Shaw na s. 39, že existuje narcistická zuřivost (běsnění), výbušná směs vzteku a hostility, která se objevuje jen u zranitelných narcisů. Je živena podezíravostí, zavrhováním hodnot a ruminací vzteklosti. Nejistota je zde maskována předváděním nadřazenosti.
Kruh se nám tak uzavírá: bez nějaké znectěné a dehumanizované skupiny, proti které je možné obrátit agresi by snad i samotnému císaři, pardon prezidentu, muselo dojít, že je nahý. A to by bylo strašné. Jak řekl moudře již František Palacký: Kdyby nebylo lepšolidí, musel by si je pan prezident vymyslet. Ještě, že je má.