V dobách kdy nad socialistickou komediální filmovou produkcí vysoko trčela tehdy ne německá, ale východoněmecká blboučká veselohra Vůl z Kulmu, získal na počest Joliota Curie jeden z našich enormně inteligntních podplukovníků vojenské katedry přízvisko Joliot z Ulmu.

Jeho výklad mechanismu atomové bomby byl tak dokonale patafyzický, že by Jarry záviděl. Jednou nám položil záludnou otázku, zda víme, co to je azimut a drzý kolega ukrytý v davu zařval: No přece ušaté zvíře.

Celý předchozí odstavec je tu k ilustraci mých emocí: už tehdy jsem znal Jiřího Suchého a měl pocit, že máme společný životní azimut. Tuhle pravdu jsem si průběžně ověřoval dalších šedesát let a potvrdil znovu včera na představení Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej, které mi evokovalo večery v Redutě. Jen s tím rozdílem, že jsem neseděl na schodech a neměl na zahájení bílou myšku v deliriu, ale neméně úžasnou Jitku Molavcovou.

Zazněla zde myšlenka Járy Kohouta, že stáří je čas, kdy člověk zná odpověď na řadu otázek, chyba je ale v tom, že se ho na ně nikdo neptá. Dobře, že jsme se tam sešli všichni zvědaví, než bude Jiří Suchý starý a bylo mi tam mezi diváctvem moc dobře, nejen proto, že to jednou za čas bylo společenství, kde jsem nebyl nejstarší. A Suchý s Molavcvou tu téměř 150minutovou kládu unesli s lehkostí starců na chmelu. Suchý nám na závěr vysvětlil, jak to bude v divedle dělat, až bude starý.

Nedávno mě někdo přesvědčoval, že Semafor nejde s dobou. Myslím, že nejtrefnější odpověď na tuhle námitku dal Franz Kafka, když napsal: Moudří lidé kráčejí rovnoměrným krokem a ostatní kolem nich tančí dobové tance.