Z řecké mytologie máme příběh o krásném mladíkovi, okouzleném natolik svými půvaby, že celé dny nedělal nic jiného, než že se shlížel ve vodní hladině a žasnul nad svou nádherou. Pohrdl nabídnutou láskou víly Echó a ta se z toho zbláznila a protože tehdy nebylo v blázinci volné lůžko, běhá po lesích a vyrábí ozvěnu.

To namíchlo její kamarádky a tak žádaly na příslušných institucích (Afrodita a Nemesis), aby ho potrestaly a ty tak bez váhání učinily. Narcis se utopil, jeho tělo se nikdy nenašlo, neb se změnilo ve stejnojmennou květinu.

Na své půvaby tak jsou ješitné nejen ženy – Mirror, mirror on the wall, who´s the fairest of them all – ale také muži, kteří je nezřídka v ješitnosti předčí. Aby měli nějakou organizaci, postuloval Wilhelm Reich narcistickou osobnost falického typu. Takoví jedinci mají o sobě vysoké mínění, jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, prosazují se a snaží se na sebe upoutat zájem. Hérostrates zapálil chrám v Efesu, když není po ruce hořlavý chrám, chrám a je málo sirek, poslouží dobře také trenýrky. Muži z této organizace se také pyšnívají svým tělesným vzhledem a zdatností. Jsou exhibicionističtí, bezohlední, nadutí, arogantní a drzí. Dovedou být také šikovnými manipulátory. Když se někdo dotkne jejich samolibosti, následuje opovržení, pomsta nebo také stažení ze scény. U některých nadobro, u jiných jen na čas; když nejsou zvoleni, vypaří se zadním vchodem, ve svém doupěti kujou plány, a běda všem, až se vrátí.

Surový otec a šikanující starší bratr nedokázali zlomit vůli malého Arnolda Scwarzeneggera, který se vzepřel hrozící kariéře otloukánka. Jeho vzorem se stali kulturisté, tvrdým cvičením překonával pocity méněcennosti a jen co trochu zesílil, začal také šikanovat menší děti. Ve dvaceti letech usoudil, že rodné Rakousko je pro něj malé a sestavil si „master plan“:
Odjet do Ameriky;
Stát se nejlepším kulturistou;
Zdokonalit se ve všem, co mu pomůže k úspěchu;
Naučit se anglicky;
Vydělat hodně peněz;
Investovat do nemovitostí;
Pracovat ve filmové branži jako herec;
Dostat pozvání do Bílého domu;
Oženit se s krásnou a inteligentní ženou;
Vstoupit do politiky;

Všechno se mu zdařilo tak, že žasnul nad svojí krásou, dokonalostí a úspěšností. Jeho krásná žena pocházela z dynastie Kennedyů a napomohla mu na cestě do Bílého domu. Když šel na schůzku guvernérů, byl jediný, kdo měl v Bílém domě samostatnou místnost, kde si upravoval vlasy a makeup. Pak zasáhla Nemesis. Po dvou úspěšných guvernérských obdobích se nějak provalilo, že ve stejném týdnu, kdy počal svého manželského syna, počal také druhého se služkou. V roce 2011 se manželé rozešli (“This has been a time of great personal and professional transition for each of us,” Schwarzenegger, 63, and Shriver, 55, said in the statement) a Arnold už není na titulních stránkách.

Poučný je též příběh prvního prezidenta samostatného Tunisu, Habiba Bourguiby. Ten od mládí bojoval za nezávislost Tunisu, byl opakovaně zatýkán a vězněn. Podnikal četné cesty po arabském světě a pak do USA. Aktivní na konferenci 1950, pak se snažil vyvolat povstání, znovu zatčen. Paradoxně každé věznění zvyšovalo jeho narcismus.

1954 francouzský prezident Pierre Mendes-France mění celou koloniální politiku. Bourguiba je 1955 propuštěn z vězení a po vyhlášení samostatnosti Tunisu se jako oslavovaný národní hrdina stává prezidentem. „Mohl bych se jmenovat monarchou a založit dynastii, ale já raději volím republiku.“ De facto ale provozoval cosi, co lze nazvat prezidentskou monarchií. „Systém? Já jsem systém!“

1964 prodělal první infarkt, záhy na to další. Jeho nepřítomnost zcela paralyzovala vládu. 1971 už veřejná diskuse, kdo ho vystřídá, což ho vůbec nezajímalo. Ale spoustu jeho nohsledů rovněž ne a tak mu dokonce nabídli funkci „doživotního prezidenta“. Ani v roce 1979 na kongresu své strany nezmínil, že by snad odstoupil.

Až v roce 1987 proběhl státní převrat iniciovaný psychiatry, kteří vyhlásili jeho neschopnost vládnout pro demenci.

Současné poznatky o agresi a násilí konstatují, že děti, které byly obětmi takového zacházení se velmi často stávají tyrany, kteří to pak „dají všem sežrat“. Mají-li k tomu dost příležitosti, tak nejen svým blízkým a svým nepřátelům, ale také svému národu. O Lloydu Georgovi, britském premiérovi oslavovaném po první světové válce a o jeho posledních letech v době míru napsal psychiatr a politik David Owen: „Měl dávno odstoupit. Místo toho dále bojoval jako premiér, hnán potřebou zůstat u moci a neschopen se vymanit z naprosté nadvlády, kterou nad ním moc teď měla.“

Jordan B. Peterson je toho názoru, že mýty nejsou příběhy deskriptivní, ale preskriptivní, že tedy nevyprávějí, co se stalo, ale co by se mělo stát, že přinášejí návod k dnešním činům.