Tam, že všichni, kdo se zabývají politikou, sociálními vědami, psychologií a historií, nevzali dostatečně v úvahu, že Homo sapiens sapiens, obývající tuto republiku, je především živočich, jak správně konstatoval František Koukolík, nikoliv racionální tvor s emocemi, ale primárně emocionální bytost, která občas také myslí.

Demokracie je ideální systém státní správy, narazí ale brzy na to, že nejsme všichni demokraté a že dvě třetiny našich bližních neunesou svobodu a volají po jakékoliv autoritě. Tou by – optimálně – měla být demokraticky zvolená a slušná vláda. Víru v politiku zardousila dávno oposmlouva dvou nejhorších představitelů, které jsme si mohli vyvolit. A většině zůstala poddajnost vůči autoritě, reprezentované pohrobkem Habsburků sedícím na Hradě, ač s titulem prezidenta, de facto monarchou. Autoritě, která za ta léta nenašla dostatečně silnou opozici.

Tak se tam postupně ocitli dva Putinovi poskoci, kteří nás táhnou na Východ využívajíce k tomu transgeneračně sdíleného strachu a mytizace dějepisu. A jim úspěšně sekunduje slovenský estébák vládnoucí majetkem a charismatem, který je připisován Hareovým hrdinům (viz. (viz na Google odkaz: Je váš šéf psychopat? do stránek Hospodářských novin).

Nenašel se zde nikdo, kdo by se ujal správy této země a jediný, kdo se nabídl byl zcela podlým způsobem podražen v předvečer voleb německou (také falešnou) kartou. Společnost (resp. její značná a volebně potřebná část) na ten špek skočila.

MOC je fascinující atribut. Čapkovy ovce volají: Třeba na jatka, jen když nás vedou. Chybou elit je, že nedokázaly vygenerovat osobnost, která by byla schopna konkurovat té podřadné kvalitě, která teď stojí v čele.