V noci na přelomu roků zemřel báječný člověk, kamarád, doktor, nositel dobrého jména, docent MUDr. Václav Jirásek, CSc., gastroenterolog s úžasným medicínským i všeobecně kulturním rozhledem, uměleckým nadáním, psychosomatik, který to o sobě nedeklaroval, ale který psychosomatickou medicínu provozoval, a to v praxi až do roku 2018, kdy zavřel svou ambulanci na poliklinice na Karlově náměstí.

Jako doktor byl precizní, poctivý a neustále hledající vědec, jako lékař byl geniální šaman v jednání s lidmi a zahánění jejich útrap. Jako učitel a kolega byl vždy přátelský a dobře naladěný. Jako zastánce pravdy a dobrých mravů byl nekompromisní. Jako milovník života byl do posledních chvil houževnatý v překonávání nelehkých zdravotních překážek, kterých nebylo málo. Zdena, jeho kouzelná žena, mu v tom byla cennou pomocnicí a hojnost potomstva mu dělalo radost stejně jako pejska Sára. Těm všem se bude stýskat a já brečím s nimi.

Vnuk Aloise Jiráska narozený 12. srpna 1929, kterému zemřel otec, když mu byly čtyři roky a maminku popravili nacisti za heydrichiády, dospěl v péči babičky ve zralého muže. Zrozenec ve Lvu měl všechny královské vlastnosti typické pro ty, kterým vládne Slunce, a nikdy neměl posedlost Faethona chtít to obráceně. Byl moudrý, což se projevovalo nejen v tom, co dělal, ale především ve způsobu, jak se ptal. Byl hrdý a skromný, a radost rád rozdával jiným i sobě. Bylo s ním příjemné pobývat, Uměl se těšit z dobrých a vtipem řešit špatné situace. Byl vlastenec svými skutky, znal velice dobře celou českou literaturu, miloval český jazyk a – kde mohl – napravoval škody, které na něm páchali jiní. Měl klasické vzdělání a byl proto také očistným duchem medicínské hantýrky, což jsem poznal, když jsme spolu byli třináct let v redakci Praktického lékaře, kde působil jako spiritus movens.

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním ze své pozice v Ústavu výživy, podobně jako s celou plejádou dalších gastroenterologů (Mařatka, Gregor, Šetka, Brodanová, Kocián a mnoho jiných) sešel už na konci šedesátých let a mohl od něj přebírat především medicínské umění. Jeho přínos pro vědu zhodnotí lépe kolegové z jeho oboru, já jsem se od něj nejvíc naučil, když jsme spolu „jezdili s cirkusem“ po vlastech českých a v různých spolcích lékařů přednášeli na téma neorganických, funkčních gastroenterologických poruch. Byly to nejen přednášky, ale hodiny strávené společně na cestách, kde se probere kdeco. Počínaje politickou situací, přes rodinu, odborné záležitosti, kulturu a konče budováním zázemí na chalupě – ta jeho je v Kleci v jižních Čechách a svědčí také o tvůrčím duchu jinde než v medicíně.

Milý a jedinečný Vašku! Děkuju Ti za všechno a přestože jsem od Tebe mnoho dostal, co si nesu, teď jsem ztratil Tvou živou přítomnost a je mi smutno. Čest Tvé památce.

1.1.2020