Paměť je jedna z nejméně spolehlivých funkcí našeho kognitivního systému. Nemusíte mi věřit, stačí prostudovat knihu britské psycholožky spolupracující s londýnskou kriminálkou na otázce věrohodnosti svědků, Julie Shaw: Iluze paměti, která tu vyšla asi před dvěma roky.

Celá otázka se začala probírat podrobně v 90. letech minulého století v souvislosti s nejsledovanějším procesem v Kalifornii. Jednapadesátiletý George Franklin byl obžalován z vraždy Susan Kay Nanson, která se odehrála před dvaceti roky, přesně 22. září 1969.

Hlavní svědkyní byla dcera obžalovaného Eileen, které bylo v době vraždy osm let. Po dvaceti letech si totiž vzpomněla, co tehdy její otec udělal s její přítelkyní. Napřed ji sexuálně napadl na zadním sedadle auta. Susan se bránila a křičela, nědělej to, přestaň! Pak otec řekl: „Teď Suzy!“ což Eileen opakovala s věrnou intonací. Pak byli všichni venku, kde viděla otce s rukama nad hlavou, v nich držel kámen, upamatovala se na výkřik, potom na zkrvavenou Susan a na deformovaný prstýnek na jejím prstu.

Vrah byl usvědčen a také se vynořila spousta nepodložených obvinění a tak se paměť dostala do hledáčku psychologů. Ti velmi brzy zjistili její nespolehlivost. Problém, jak do vaší paměti je možné vložit falešnou vzpomínku je velmi jednoduchý.

Pamatuju si to, vidím to před očima, jako by to bylo včera, je velmi emotivní výkřik, leč nevypráví nic o spolehlivosti zážitku. O to víc je nutné pěstovat paměť národa, kdo byl kdo, čeho všeho je náš hodný soused schopen a nezacpávat ústa těm, kteří přinášejí pravdu. Byť by to bylo tak posvátné místo, jakým jsou Lidice, Byť by se mnohým nehodila. Byť by se jednalo o prezidenta

Čím narcističtěji vypjatý pohled do vlastních činů, tím zoufalejší budoucnost! Pane prezidente, jste srab, když neumíte přiznat vlastní omyl, o kterém všichni vědí. Nejen srab, ale entita, která na tomto webu nesmí být pojmenována jinak, než morální exkrement.