To, čím zděsila naši současnou společnost pandemie vyvolaná coronavirem, není příšerné číslo úmrtnosti (například za první čtvrtletí 2020 je ve světě nižší než úmrtnost rodiček a pětkrát nižší než sebevraždy), ale to, že Smrt se vymkla ze svých mantinelů, kam ji naše kultura zahnala.

Přestala počestně mordovat lidi na JIP, ARO, či dalších jednotkách intenzivní péče a ojedinělých hospicích, ale vtrhla do ulic! Jako kdysi. A jako kdysi přestala brát jen neužitečné starce, ale sáhla do mladších generací, čímž vyvolala paniku i mezi zdravotníky.

Kultura se pozná podle toho, jakou má smrt, napsal Ivan Illich, když popisoval osobní smrt středověkou, pracovitou smrt s hodinami, smrt posmívající se lékařům a pak s nimi zápasící a nakonec smrt zahnanou z osobního světa za plentu institucí, smrt s hadičkami, přístroji, kmitajícími sestřičkami, ordinujícími lékaři, křísícími elektrokardioverzemi. rozhodně ne tu, kterou si dopřála Babička. Ta zjistila, že ji dvakrát navštívil ve snu Jiří, věděla kolik uhodilo, všem napřed určila, co mají udělat a pak ulehla a hleděla na plamínek, který skomíral jako její život.

Tímto způsobem by ráda naprostá většina z nás opustila tohle slzavé údolí, leč není nám dopřáno. Zmocní se nás medicína, ať chcem, nebo ne! Posledních 10 % života sežere něco kolem 70 % nákladů na zdravotní péči. Medicína, která by měla léčit, má ambice zahánět smrt. A když selže, je tu plno pozůstalých, kteří nemají zájem o urnu s popelem!

Jestli život člověka stál za něco, také rituál (to není sprosté slovo! to je způsob zpracování velké události) by měl stát za něco. Jestliže můj život je oceněn půlhodinou v krematoriu (plus 40+40 minut cesty tramvají + 198.- korun – navíc klesajících – za kytku), tak stál právě za to. To jsme si ani neuvědomili, když jsme Smrtku elegantně vyklidili z našich životních prostorů.

Jestliže naše životy mají stát za víc, než za paragon ze supermarketu, je třeba vrátit důstojnost naší smrti.Přestat kecat o věčné prosperitě a uvědomit si hodnoty, které jsou jinde než poslední super-model super-auta, šaty za 40 000.- či hodinky za půl milionu. Ti lidé, kteří na to mají, nechť si to dopřejí. Ale nejsou to ti, jimž bychom měli podléhat.