Myslet bolí
V době, kdy jsme budovali socialismus a ideologie vítězila nad zdravým rozumem, došlo ke zvěrstvům, která se soudruzi rozhodli pojmenovat dodatečně „přehmaty“.
Omluva za ně připomíná příběh o tom, jak přátelé konečně donutili Kohna, aby se šel omluvit za jistou neomalenost Roubíčkovi. Kohn to vyřešil šalamounsky. Zazvonil u jeho dveří a když Roubíček otevřel, zeptal se, zda tam bydlí pan Novák. Když se dozvěděl, že ne, pravil: tak promiňte.
Výročí zavraždění Milady Horákové by nám mělo připomenout ještě další aspekty (nejen) té doby. Pokud si vzpomínám, přicházely stovky rezolucí požadujících pro ni absolutní trest, které byly podepsány nejen ovcemi ze stáda, ale nezřídka i osobami, u nichž se dala předpokládat jistá úroveň inteligence. Některé podpisy tam byly ze strachu, ale řada z nich z přesvědčení.
Jedna z definic emocí říká, že jsou to řídící systémy, které za nás rozhodují v situacích, kdy se nám nechce myslet. Nemusí být vždy tak, že se nám nechce; strach nebo deprese dokážou myšlenkovou činnost zatraceně utlumit a vztek je v tomto ohledu ještě úspěšnější. K souhlasu se zlem vede poměrně snadná cesta: napřed je nutno společnost vyděsit (a to teror po roce 1948 zvládl) a pak vytvořit nepřítele. A slíbit, že zničením nepřítele, zmizí strach. To je sice nesmysl, ale zblblá společnost na tenhle špek snadno skočí.
Jiří R. Pick kdysi napsal: Na severu je zima, na jihu je teplo, na východě je světlo, na západě tma, můj plynový uzávěr je bezpečný, samostatné myšlení je nebezpečné. Tuto pravdu Češi sdíleli celá dlouhá desetiletí a je otázka, kolik z nich to vyznává dodnes. Vládní propaganda nám sděluje, že ubohou obětí je premiér a nepřítelem Brusel. Quod erat demonstrandum, neboli to bylo dokázáno. Je to svatá pravda, protože tomu věří – neochvějně – čtyřicet procent populace.
Strategii sovětské politiky vystihla jedna geniální anekdota. Britský premiér Heat, francouzský prezident Pompidou a Leonid Iljič Brežněv se společně vydali na lov tygrů. Ulovili jich několik, zavřeli do ohrady a rozhodli se, že je budou v noci střídavě hlídat. První noc hlídal Brit, ráno odevzdal tygry, taktéž druhou noc v pořádku uhlídal Francouz a když nastalo třetí ráno po Brežněvově hlídce, byli tygři pryč.
Kde jsou ti tygři, tázali se Heat a Pompidou.
Jací tygři? opáčil Brežněv.
No sešli jsme se ulovit tygry, je to tak?
Ano.
Chytili jsme jich několik a zavřeli do ohrady...
Ano.
První noc jsem hlídal já, druhou noc Pompidou a ráno jsme odevzdali v ohradě několik tygrů.
Ano.
A teď jsi hlídal ty a tygři tu nejsou. Kde jsou tygři?
Jací tygři?
Jaký střet zájmů, když si premiér posílá peníze na své podniky?
Nestálo by za to zavést ve školách předmět „kritické myšlení“? Když už absolvent gymnázia nemusí umět počítat, bylo by dobré, kdyby občas uměl myslet.
Omluva za ně připomíná příběh o tom, jak přátelé konečně donutili Kohna, aby se šel omluvit za jistou neomalenost Roubíčkovi. Kohn to vyřešil šalamounsky. Zazvonil u jeho dveří a když Roubíček otevřel, zeptal se, zda tam bydlí pan Novák. Když se dozvěděl, že ne, pravil: tak promiňte.
Výročí zavraždění Milady Horákové by nám mělo připomenout ještě další aspekty (nejen) té doby. Pokud si vzpomínám, přicházely stovky rezolucí požadujících pro ni absolutní trest, které byly podepsány nejen ovcemi ze stáda, ale nezřídka i osobami, u nichž se dala předpokládat jistá úroveň inteligence. Některé podpisy tam byly ze strachu, ale řada z nich z přesvědčení.
Jedna z definic emocí říká, že jsou to řídící systémy, které za nás rozhodují v situacích, kdy se nám nechce myslet. Nemusí být vždy tak, že se nám nechce; strach nebo deprese dokážou myšlenkovou činnost zatraceně utlumit a vztek je v tomto ohledu ještě úspěšnější. K souhlasu se zlem vede poměrně snadná cesta: napřed je nutno společnost vyděsit (a to teror po roce 1948 zvládl) a pak vytvořit nepřítele. A slíbit, že zničením nepřítele, zmizí strach. To je sice nesmysl, ale zblblá společnost na tenhle špek snadno skočí.
Jiří R. Pick kdysi napsal: Na severu je zima, na jihu je teplo, na východě je světlo, na západě tma, můj plynový uzávěr je bezpečný, samostatné myšlení je nebezpečné. Tuto pravdu Češi sdíleli celá dlouhá desetiletí a je otázka, kolik z nich to vyznává dodnes. Vládní propaganda nám sděluje, že ubohou obětí je premiér a nepřítelem Brusel. Quod erat demonstrandum, neboli to bylo dokázáno. Je to svatá pravda, protože tomu věří – neochvějně – čtyřicet procent populace.
Strategii sovětské politiky vystihla jedna geniální anekdota. Britský premiér Heat, francouzský prezident Pompidou a Leonid Iljič Brežněv se společně vydali na lov tygrů. Ulovili jich několik, zavřeli do ohrady a rozhodli se, že je budou v noci střídavě hlídat. První noc hlídal Brit, ráno odevzdal tygry, taktéž druhou noc v pořádku uhlídal Francouz a když nastalo třetí ráno po Brežněvově hlídce, byli tygři pryč.
Kde jsou ti tygři, tázali se Heat a Pompidou.
Jací tygři? opáčil Brežněv.
No sešli jsme se ulovit tygry, je to tak?
Ano.
Chytili jsme jich několik a zavřeli do ohrady...
Ano.
První noc jsem hlídal já, druhou noc Pompidou a ráno jsme odevzdali v ohradě několik tygrů.
Ano.
A teď jsi hlídal ty a tygři tu nejsou. Kde jsou tygři?
Jací tygři?
Jaký střet zájmů, když si premiér posílá peníze na své podniky?
Nestálo by za to zavést ve školách předmět „kritické myšlení“? Když už absolvent gymnázia nemusí umět počítat, bylo by dobré, kdyby občas uměl myslet.