Do svých padesáti let jsem patřil k občanům druhé kategorie, kterým byla odepřena řada možností; počínaje vycestováním, přes osudy dětí a konče profesionální kariérou.

Heslo „Nejsme jako oni“ se mi zdálo rozumné, protože emočně (jako dítě) jsem zažil podivné účtování v roce 1945, potom třídní boj po roce 1948, nakonec čistky po roce 1969 a jakobínské praktiky se mi nezdály jako ty nejlepší.

Nicméně nedocenili jsme tehdy Heidelberskou zkušenost, kde se vymstilo to, že tam neproběhla denacifikace. Hajzlíci a ještě větší zůstali u moci.

Občanská společnost s množstvím gravitačních center a kontrolních mechanismů bohužel nevznikla, konzum oslabil snahu účasti na řízení společnosti a partaje – jako všude jinde – se zaplnily mocichtivými tvory, jimž o společnost a její zájmy zdaleka nešlo.

Aniž panu prezidentu bohorovnému trousiteli smrdutého trusu bonmotů.

Teď má český stát týden na to, aby prokázal ve věci cti Ferdinanda Peroutky, že je stále právním státem, nebo kašparem v rukách psychopatů. Zdravím tímto Milion chvilek a doufám, že to nenechá spát!

Na závěr otázka: Když není prezident za své výroky odpovědný, jak může být velitelem armády? Patří mezi šifrované rozkazy i ten slavný: Uvařit menáž a pochodem na Sokal?