Do jisté míry mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo, na druhou stranu, zvykli jsme si považovat takovou spoustu patologie za „normu“. že bych se divit neměl.

Všichni pediatři, psychologové a neurofyziologové se zaklínají významem očního kontaktu mezi matkou a dítětem v prvních dvou letech života. Další nezpochybněnou kapitolou je postupný rozvoj nervových struktur, primární funkce pravé hemisféry a významu jejího poškození v časných fázích vývoje.

A do tohoto „vědecky ověřeného schematu“ nám jde zcela napříč praxe posledních více než 20 let. Kočárky pro děti jsou konstruovány tak, že maminka nevidí na dítě, ani kdyby mu xichtíček ožíraly krysy a dítě nevidí na maminku, i kdyby se znečistilo bůhvíjak, protože plenky pampers všechno vsáknou.

Bývaly doby, kdy oční kontakt byl možný, protože kočárek (/) matka (Matka) i dítě (%) byly uspořádány takto: Matka %/, zatímco dnes je pro dítě ve všech situacích jeho matka zcela nepřístupná v debilním uspořádání Matka\%. A dítě místo na maminku zírá do zmatků nesrozumitelného světa. To trvá už dlouhá desetiletí. Možná, že konstrukční řešení kočárků by leccos vyřešilo i v pozdějším vývoji.

Pokud se této myšlenky někdo ujme, nemám zájem o podíl na Nobelově ceně, protože bych z toho musel odvádět daně. Pokud by něco nárokoval pan Majer, který to byl ochoten otisknout, má na to nárok, jen ať se rozhodne, zda to chce.

Psáno pro Psychologii.cz