K sepsání tohoto textu mě inspirovalo včerejší výročí vypuknutí kubánské krize.
Z vojenské katedry lékařské fakulty mě poslali do světa jako svobodníka (frajtr – ostuda kumpanie). V Rychnově nad Kněžnou v průzkumném práporu jsem si vysloužil za čtyři měsíce šarži desátníka neboli kaprála (po atentátu na prezidenta Kenedyho, ačkoliv jsem se ho nezúčastnil).

V lednu tamtéž jsem byl konečně degradován, neboli oškubán a do civilu jsem odešel jako vojín absolvent (v záloze), čímž skončilo mé válčení.

Neměli jsme od samého počátku s velitelem posádky v Rychnově rádi (takový vztah přeskočí jako jiskra, stejně jako láska na první pohled) a moje epizoda mu dala příležitost potrestat mě úplně nejtvrději, protože neměl čtyři důstojníky na eskortu, která by mě – budoucího důstojníka – odvezla na týden do basy do Hradce Králové. A tak se rozhodl pro trest nejvyšší, degradaci, netuše, že je mi to ale úplně fuk a že mi to vynese v budoucnu více výhod než škody. Od té doby mě totiž na vojnu nikdy nepovolali; moje kolegy po žloutence zavolali bez skrupulí, nepřátele státu na „akutní cvičení“, a já jsem byl na vojenské správě umístěn v té zadní krabici naprosto nepoužitelných. To ilustruje pravdu, že emocionální rozhodování není v případě krizí to nejlepší. Do blázince se dostal až tři roky po mém odchodu.

Jak jsem se dostal do situace, která mi přinesla tyhle výhody? Jednoduše. Koncem ledna 1964 k večeru pískli poplach a celý prápor vyjel zasněženým krajem do boje. Pokud vám to není známo, sanitka jezdí až na konci konvoje. Dosáhli jsme s tmou prvního postupného cíle a kuchaři rozdali večeři studenou jak psí čumák, z konzerv (nenásledoval rozkaz: pochodem na Sokal) a pohodově jsme ulehli. Slušně jsem požádal kuchaře, kteří jeli v konvoji před námi. aby nás vzbudili, zatopili jsme v kamínkách a zalehli ke spánku spravedlivých.

Kuchaři byli hajzlíci a když se dal konvoj na pochod, tak se na nás vykašlali, Taková zlomyslnost nebyla na vojně nijak vzácná a vyprávěla o českém charakteru, který rád vidí své bližní v průšvihu. Kdyby věděli, jak mi usnadnili život, možná by vzteky pukli. Vzbudili jsme se zimou se svítáním druhého dne ráno a konstatovali, že jsme sami. Řidič Petr (srdečný pozdrav!) zjistil, že nenahodí motor, který je příliš studený (kolem bylo cca 20 - 50 cm sněhu a bylo něco pod nulou). Jeho návrh zahřát motor zapálenými novinami – který mi předvedl – jsem jako velitel vozu zamítl. Už tak byl malér dost zajímavý. Mobilní telefony tehdy nebyly.

Dole pod kopcem prosvítala jakási vesnice a já jsem se rozhodl zajít tam, najít tam telefon, zavolat do kasáren a nechat se odtáhnout (Jirka – lapiduch mě v tom podpořil, také pozdrav). První dva úkoly se mi povedly dost rychle, ač jsem měl v botách dost sněhu a z chlíva, resp. se sběrny mléka jsem dostihl za necelou hodinu také dévéťáka v kasárnách (kdo neví, co je to dévéťák, tak to je DVT – dozorčí vojskového tělesa neboli důstojník vykonávající službu na bráně).

Z pár hodin do chlíva, kde se sbíralo mléko, dorazil odtahový vůz a velký problém nastal, když jsem nedokázal najít cestu ke své sanitce, neboť vítr a nový sníh mé stopy zavál a tak jsme se ocitli v kopci. Nakonec jsme sanitku našli a odtáhli do kasáren, kam jsme dojeli svorně s navracejícím se konvojem. Soudruh velitel rozhodl, že jsem „znebojeschopnil“ prápor, přičemž si kompenzoval mindrák z toho, jak rok a něco předtím při kubánské krizi z celého slavného práporu dojela tehdy do cíle na západní hranice s bídou třetina a on byl sprdnut.

Po příjezdu hledali taky v trezoru, kde měl být revolver, ale nebyl, protože těm, kterým se líbilo jeho rozebírání a skládání (sborka a rozborka v žargonu papalášů), byl poskytnut na požádání a ležel pod slámou naplněným polštářem. Dali mě do basy, což sice nesměli, ale vzhledem k otřesné události, šli také oni za hranu předpisů. Druhý den jsem byl vypuštěn a bylo mi sděleno, že soudruh major se rozhodl pro trest nejvyšší. Pročež jsem byl potupně degradován až zpátky na vojína. Vyšlo to dokonce v rozkaze; bohudík jsem jel za týden domů a od té doby o vojenskou oblast nezavadil.

Jenom, když jsem jel do spřátelené a někdy i do nepřátelské ciziny a odevzdával na vojenské správě vojenskou knížku, byly vždy zádrhele. Šel jsem ukázněně k okénku pro vojíny, tam mě marně hledali v kartotéce a když jsem jim ukázal onu knížku, tak ta osoba ženského pohlaví pravila: Určitě budete mezi důstojníkama, pane doktore. A byl jsem. Myslím, že už tam nejsem, ale jistě je tam Prymula.