aneb Co se nevešlo do naší chystané knihy Osobnosti úžasné i porouchané, jejíž rukopis právě dokončujeme.

Shakespeare psal Richarda III. patrně v letech 1592–1594, tedy více než století po hrdinově smrti, kterou skončila Válka Růží, a Tudorovci dosedli na dlouhou dobu na trůn. Pamětníci už žádní nežili a Wikipedie ještě neexistovala, mohl si tedy autor vymýšlet podle libosti. Ani tak podle libosti své, jako podle libosti své vrchnosti, která byla tak mocná, že se po ní dokonce dodnes jmenuje její doba. A zkuste si to rozházet s takovou vrchností!! Nicméně Mistry nad mistry, kterého nebude jmenovat, protože to je Martin Hilský, říká, že Shakespeare měl v ruce i práce Holinsgheda a Vergila, které líčí Richarda jeho způsobem. Vergil dokonce psal své dějiny na objednávku Jindřicha VII.

Aby vzniklo slušné drama, musí to nějakou dobu trvat (s přestávkou něco přes dvě hodiny) a nesmí se to uspěchat. Když přišli za Hamletem a volali: „Mladej pane, jdou na šance, straší jim tam tatínek,“ cholerik by popadl kudlu a zrádného strýce probodl. To by ale nikdo do divadla nešel, protože to je námět pro bulvár, ne pro vysokou kulturu, kde se zatím v hledišti nepojídá pražená kukuřice. Zatím! A je to dneska jediné místo, kde se zatím smí na jevišti na veřejnosti kouřit. Zatím!

Musí být také jasné, kdo je padouch. Lidi by také nechodili, kdyby se ukázalo, že vrahem byl třeba Kašpárek. To neměl ani Cimrman. A jak neoblíbené byly jeho hry! Takže tady je padouchem posléze po zásluze potrestaným poslední nepřítel šlechetného předka samotné panenské královny Alžběty, Richard III., navíc přírodou zpotvořený. Jak to tedy autor pojal?
Na samém začátku je Richard vévodou z Gloucestru a jeho bratr Edward IV. je králem, Richard však touží po koruně. Napřed zmanipuluje krále, aby zavřel jejich dalšího bratra Clarence do Toweru a tam ho nechá zamordovat. Ožení se s lady Annou, přestože zabil jejího tchána Jindřicha VI., jakož i jejího manžela. Jak je to možné? Prostě ji ukecá, protože má tento psychopatický dar. Když Edward zemře, měl by nastoupit na trůn jeho starší syn. Richard však nezletilého prince i jeho mladšího bratra umístí do Toweru. Je korunován a při té příležitosti dá zamordovat oba Edwardovy syny. Zneužije svou ženu k tomu, aby mohl nechat odsoudit svou neteř Alžbětu z Yorku. Vzbouření šlechtici se ale přidají k Jindřichu Tudorovi a jejich armády porazí Richarda, který je v rozhodující bitvě zabit. Jindřich se ožení s Alžbětou a jako Jindřich VII. se stává králem, zakladatelem dynastie.

Kancelář pro uvádění příběhů na pravou míru až na poslední dvě věty uvedený příběh vidí jinak. Přestože měl Richard značně zkažený chrup, což byl důsledek nadbytku sacharidů, byl to muž lepého vzhledu, jak namodelovali jeho podobu z lebky, pouze měl skoliózu a tím pádem jednu lopatku o trochu výš. Nebyl žádný třasořitka a do rozhodující bitvy nastoupil s korunou na hlavě (ta mu prorazila lebku po úderu), čímž se učinil od počátku viditelným terčem. Také mu to dokonale oplatili, neboť jeho mrtvola byla zmasakrována.

Sporné a nevyřešené jsou dvě dětské kostry nalezené v Toweru. Zájem na tom, aby Edwardovi synové zmizeli ze scény, mohl mít jak Richard, tak Jindřich. Hilský má za to, že Richard své synovce nezabil. A jak prokázal posléze Jindřich VIII. a jeho jedna dceruška zvaná (bůhvíproč?) Bloody Mary, ani Tudorovci se nebáli sáhnout po neortodoxním a hlavně rychlém a jednoznačném řešení.

Vezměme v úvahu, že Válka Růží se táhla třicet let, navíc na pozadí výprasku Angličanů ve Francii a že Richard III. jako král v ní účinkuje až poslední dva roky. Za vlády Edwarda IV. byl jeho skutečně loajálním spojencem. Po smrti svého otce trávil mládí na Warwickově panství, kde také bydlela Anna Nevillová, se kterou se Richard později oženil, aniž musel vyvraždit její blízké. Vyznamenal se jak v bitvách, tak jako hospodář rozšiřující své državy. Bratr Jiří, vévoda z Clarence, byl obviněn, odsouzen a popraven na popud Edwardův, nikoliv Richardův. Jak se ale všeobecně má za to, dal zavraždit Fraye, Hastingse i Vaughana, kteréžto řešení se nikterak nevymykalo tehdejším způsobům ukončení vzájemných neshod..

Jak uvádí Wikipedie doslova: Richard ovládal sever země až do smrti Edwarda IV. Byl v této oblasti, a zvláště v samotném Yorku, velmi oblíben. Roku 1482 dobyl zpět od Skotska město Berwick-upon-Tweed. Jeho správa byla považována za poctivou a přiměřenou. Podporoval rozvoj univerzit a věnoval dary církvi.

V roce 1483 se nechal Richard korunovat s tím, že prohlásil druhé manželství svého bratra za neplatné, protože byl již předtím jednou ženat, a jeho první žena stále žila, což stvrdil i biskup, takže synové z tohoto manželství nejsou legitimními dědici trůnu. Tím pádem nebylo nutné je mordovat.

První vzpouru v roce 1583 Richard zvládl, ale při druhé, vedené Jindřichem VII. byl zrazen svými spojenci a poražen. A tak zatímco dějiny glorifikují gaunery typu Jana Žižky, umělci jsou schopni dehonestovat osobnosti kvalitní. Myslím, že Alžběta II. by měla rehabilitovat Richarda, protože ten, na rozdíl od strážců v Buckinghamském paláci, jí neujídá oříšky z mističek.
Mohla by se přitom opřít o dva zásadní poznatky: prvním je román skotské královny detektivek Josephiny Tey (obdoby Agathy Christie) Vrah či oběť z roku 1951, kdy jeho vinu na smrti synovců zásadně zpochybnila. Možná i to přimělo historika Johna Ashdown-Hilla autora knihy Richard III. k unikátnímu pátrání po jeho hrobu i historii jeho skutků. To se mu rovněž opravdu detektivním způsobem podařilo (přes DNA 17 generací v ženské linii), takže mohl vyvrátit povídačky o hrbu a mnohé další, když podrobně zmapoval poslední rok života tohoto nešťastného a hlavně po smrti pronásledovaného hrdiny, který měl údajně slibovat: „Království za koně!“

Z cenných připomínek profesora Hilského můžeme dodat verbatim: „Královna Alžběta II. sice Richarda III. nerehabilitovala, ale že k jisté a dost významné rehabilitaci tohoto anglického lrále v Británii došlo. Stalo se to v souvislosti s archeologickými vykopávkami poblíže města Leicesteru. Analýzy DNA potvrdily, že kostra objevená pod parkovištěm skutečně patří Richardovi III. Kosterní ostatky dokazují, že neměl hrb, ale pouze levou lopatku trochu výš, než tu pravou. Krom toho kosterní ostatky nesou stopy mnoha bodných a sečných ran. Takže asi nelze pouze říci, že Richard v bitvě u Bosworthu padl. Je třeba k tomu dodat, že jeho tělo bylo zmasakrováno nesmírně krutým, snad dokonce rituálním způsobem. Těmto ostatkům se nedávno dostalo státního pohřbu, jehož se účastnil i arcibiskup canterburský (královna ne). Mediální ohlas těchto událostí byl obrovský. Král Richard III. Je dnes anglickou veřejností vnímán jinak než dřív“. (Dík za upřesnění profesoru Martinovi Hilskému).