Nemám zdaleka to nadání a také ne ty ambice, abych se přiblížil Kunderově analýze unikátního českého pojmu „lítost“, chci se jen podělit s těmi, kdož tesknotu také prožili (a nikdy na to nezapomenou).

Ti, kterým tato emoce se silným pocitem nebyla dopřána, ji může přiblížit píseň Když jsem šel z Hradišťa z požehnání, zejména pak výstižný verš popisující, že „srdce svírá“-

Zažil jsem emoci přinášející tenhle pocit několikrát a na všechny zážitky si dobře a živě pamatuju. První byl ve snu, někdy kolem šesti let. Nevím jak jsem se ocitl ve vysokém lese. měl jsem na sobě svůj parádní svetr (tmavomodrý s bílými výšivkami, v němž se rozhodně do lesa nechodilo) a tam jsem se loučil se svým dětstvím a bylo mi teskno a trochu úzko. V tom snu, jak už to ve snech bývá, mi to bylo dáno s poznáním, že existuje nekonečno, které si stejně neumím představit.

Po druhé to bylo na vojně; tomu už dnešní generace dost těžko porozumí, že byla doba, kdy mladé kluky na dva roky zavřeli do kasáren, kde je blbci, neschopní se živit prací, buzerovali. Jiný výraz pro jejich činnost nemám.Bylo to také úžasné prostředí pro šikanu, kde podle zákona padajícího výkalu buzerovaní mazáci, sloužící již druhým rokem, mohli týrat bažanty, kteří nastoupili a nestačili se rozhlížet. Nikdo tohle nepopsal poctivě, všichni – i Škvorecký – se snažili o nadhled, který to celé zlehčovalI. Očima Švejka je první světová válka vlastně sranda! Snad by to trefil Franz Kafka, ale ten se války zúčastnil tak, že si koupil obligace (zaměstnavatel ho co naproste nepostradatelného vyreklamoval) a porážky Rakouska želel.

Nicméně když jsem byl na své půlroční vojně necelé tři měsíce, odcházeli mazáci do civilu a s nimi polovina kapely, s níž jsem ochotně jako „dozor“ jezdil, protože jsem měl na výložkách aspirantské „véčko“ coby potenciální důstojník. Byl mlhavý pozdně listopadový den, propuštěnci po obědě zamířili k nádraží. A v tom smutném odpoledni nám odjíždějící trumpetista zatroubil první takty známé písně, Až budou trumpety..., ale pro všechny vojenskou službou obdařené známé se slovy, Až civil zavolá, my půjdem rádi.... A to mě sevřela tesknota skoro tak velká, jako když jsem po mnoha letech četl Skácelův Rozchod.

Březen je pro mě měsícem převážně radostným, protože tu mám své narozeniny (každý v životě by měl mít aspoň jednou narozeniny), také však prostorem pro směs veskrze nemile prožívaných emocí, mezi nimiž bezmoc a tesknota vedou. 13. března 1950 vtrhli estébáci do hospůdky U Herclíků poblíž Národního divadla a sebrali nejprve devět a posléze doplnili počet na jedenáct mých dětských hrdinů, československých hokejových reprezentantů, které jednak mučili, jednak odsoudili k vysokým trestům. Bohumil Modrý 15 let, Augustin Bubník 14 let, Stanislav Konopásek 12 let, Václav Roziňák 10 let, Vladimír Kobranov 10 let, Josef Jirka 6 let, Zlatko Červený 3 roky, Jiří Macelis 2 roky, Antonín Španinger 1 rok, Přemysl Hainý 1 rok, Josef Stock 8 měsíců. Předsedou toho spravedlivého senátu byl JUDr. Karel Kruk.

Hokejisté byli vězněni na plzeňských Borech a později odesláni do uranových dolů. Až v roce 1955 jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost. Dodnes se přemítá, zda to byly obavy, že zůstanou (jako Jaroslav Drobný, Oldřich Zábrodský či Ája Vrzáňová) na Západě, nebo zda to byla bratrská pomoc nastupujícím hokejistů SSSR, kteří měli z rozhodnutí Strany zvítězit a báli konkurence. Nebo také pomsta na členech prominentního klubu LTC.