Psychiatři by neměli mluvit o lidech, které nevyšetřili a nesmějí mluvit o těch, které vyšetřili.

Nic nám ale nebrání posuzovat skutky, které kdokoliv udělal, vyslovit o nich své mínění a vyvodit z toho i názor na jejich tvůrce. To není nic proti etice a dalším pravidlům. Jestliže někdo prokazatelně zapíchl čtyři spoluobčany, mohu – i jako psychiatr – napsat, že se mi to nelíbí a dodat, že dotyčný bude pravděpodobně vrah. Nejméně čtyřnásobný. Mohl bych se vyjádřit také o svém názoru na jeho diagnózu, aniž bych se prohřešil proti tomu, co se patří.

O Putinovi už psalo mnoho lidí, za velice přesný popis jeho chování považuji charakteristiku André Glucksmanna z roku 2004, otištěnou v českém vydání jeho knížky Rozprava o nenávisti (Kalich, Praha, 2011). Autor píše (s.48): Po tolika masakrech a temném světle Beslanu Putinova válečnická bilance mluví sama za sebe, je to bilance chaotického řezníka, stůjce apokalypsy.

Jak plyne z událostí posledního desetiletí, je to v podstatě jediný představitel velmoci, nebo země, jež se stále pokouší si na ni hrát, který přijímá návštěvu našeho prezidenta Miloše Zemana. Washington, který ho akceptoval jako premiéra, už o něj jako o prezidenta zájem neprojevil. Ani jeho styky s hlavami států EU nejsou nijak úžasné. Výrok královny Alžběty: Jde sem Zeman, budem dělat, že nejsme doma, přitom opravdu nepovažuju za autentický.

Text nemá být dlouhý, proto pojďme, nikoliv nelogicky, in medias res. Narcismus je porucha podložená hlubokou vnitřní nejistotou. Proto narcis vyžaduje obdiv od okolí, které by mělo jeho velkolepost potvrdit. To je přesto velmi slabé, nikdy toho není dost zato reakce na nedostatečný obdiv, či dokonce kritiku, je běsná. Další poznatek z vývoje osobnosti nám říká, že chlapci, kteří byli v dětství a adolescenci utiskováni matkou a neměli otce jako osobnost, s níž se mohou identifikovat, během dospívání trpí, velmi často jsou si nejistí svou rolí, schovávají se za intelektuálská štít, nikdy nedorostou ve zralé muže a v dospělosti se rádi přimknou k „velkým otcům“, od nichž čekají pochvalu.

Vezměme osobu, kterou navzdory jejímu nespornému intelektu a vynikajícím schopnostem nikdy doopravdy nepřijal demokratický svět, protože v ní instinktivně vnímal emočně nezralého a nespolehlivého partnera logicky poté, co analyzoval její počínání. Přestože do tohoto světa by měl ten člověk hledět zapadnout a získat si zde ostruhy, jeví se to jako úkol pro narcistu nepřijatelný. Obrátí se proto k nepříteli, VELKÉMU A MOCNÉMU nepříteli, který jeho lísání vítá a zneužije. Toho obdivuje a těmi menšími okolo sebe pohrdá, ti mu za to nestojí a jestli jim dnes něco slíbí, zítra to popře (bohužel už je nelze nechat popravit).

Vůbec bych se nedivil, kdyby takovýto člověk se podílel s cizí mocností na atentátu proti vlastním lidem (protože jeho provedení by mohlo otřást jemu nemilou vládou) a potom pochopitelně dělat i se smečkou svých – kdykoliv odkopnutelných nohsledů a nohsledek – vše, aby se to zametlo pod koberec. A dále se lísat...