Až přijdu před nebeskou bránu, Petr řekne: Tys učila Zemana. A já namítnu: Ale taky Halíka.

Jiřina Šiklová byla jednou z těch osobností, které mě naučily brát nepřízeň osudu s nadhledem, což byl její základní přístup k našemu krátkému pobývání na tomto světě. Její postoj měl pevné kořeny v rodině s pevnými hodnotami. Odbojářské aktivity začaly již v Protektorátu zpěvem písní, jakými byly například: Nade mlejnem, pode mlejnem Hitler se pase, vem Jeníčku, vem flintičku, zastřel to prase... Zopakovali jsme si ten nádherný song při jedné společné cestě autem.

Blíže jsme se setkali, když nastoupila na geriatrické pracoviště v Thomayerově nemocnici, kde její pracovní zařazení bylo nepřesné, ale její konkrétní činnost v podstatě spočívala v tom, že pomáhala u publikování studií, na kterých nesměla být podepsána. Ze své osobní iniciativy působila jako psycholožka pro pacienty a pacientky na oddělení. K tomu měla neobyčejný talent, vysokou míru empatie a současně potřebného nesentimentálního nadhledu.

Všude se uvádí, že byla zakladatelkou genderových studií u nás, k tomu je nutno doplnit, že byla neobyčejně objektivní, slušná a hledala; nebyla nikdy fanatička. Víc emocí u ní bylo možné najít na dalším poli, kterému se věnovala naplno, a to byla tehdy začínající a okrajová gerontologie a v podstatě poloilegální thanatologie. Budiž ke cti řečeno primáři Mikuloví z Kroměříže, že ji zval s těmito tématy na pravidelné zářijové kongresy sociální psychiatrie.

Jestli se někdy bála, nevím, ale najevo to nikdy nedala a do všeho šla doslova s otevřeným hledím a naplno. Popisovala, jak na demonstracích získávali účastníci první lekce jak se semknout proti tlaku policajtů a nepochybuju, že také leccos schytala. Neztratila elán, ani když ji zavřeli a ve vězení organizovala život tak, aby čas tam nebyl ztracený.

Půvabné bylo vyprávění o jejím propuštění z kriminálu, ke kterému došlo asi po roce tam bez rozsudku stráveném. Přišla za ní bachařka a vybídla ji, ať si sbalí své věci, že jde domů. Jiřina na to reagovala překvapeně: To už je převrat? Bohužel, trvalo to ještě dlouho, než se to stalo.

Některé socialistické výzkumy dostaly někdy náhle prioritu a tím také přísun potřebných prostředků. Když nebyl na socialistickém trhu k sehnání toaletní papír, přinesla mi (a několika dalším lidem) štos průklepového papíru, který pobrala na dobře zásobeném oddělení.

Z její kariéry v Thomayerce stojí za vyprávění příhoda, která se odehrála po publikaci Několika vět. Tehdy si ji zavolal sám ředitel, celý vyděšený, že se bude muset – podobně jak to bylo po Chartě 77 – nějak k celé situaci vyjádřit a že ji prosí, zda by mu jako zdatná ve formulacích nesepsala něco, co by mohl novinářům dát a nestydět se přitom před lidmi. Audienci jí poskytl v pyžamu, protože se pro jistotu uvrhl do pracovní neschopnosti. Dopadlo to dobře, sepsané prohlášení nemusel použít, když se rozneslo, že je nemocen a Jiřina jeho honorář našla na své výplatní pásce v rubrice „odměny“.

Její byt v Klimentské ulici nebyl v pravém slova smyslu bytem, ale bludištěm mezi stohy knih vyskládanými téměř ke stropu. Po roce 1990 bývala často v zahraničí, ale byt byl dostupný, protože tam pravidelně nocovali lidé z celého světa. Byla nesmírně pracovitá, systematická a navíc si všude dělala poznámky; nevím nakolik je stačila použít. Ani snad nemusela, protože její intelekt byl pronikavý, paměť úžasná a myšlení tvůrčí a současně logické.

Její vztah k majetku byl velkorysý, před čtyřmi roky mi prozradila, že se právě dozvěděla, že restituovaný dům, o který se stará bratr, začal konečně přinášet nějaké zisky. Nebýt této informace, snad o něm ani nevěděla. Zato ve svých postojích byla odpovědná, nikdy nebyla apriorně nepřátelská, ani nevrlá, dokud věci pořádně neprozkoumala. Svobodu měla za jednu z nejvyšších hodnot a proto jsme se shodli, že tato doba je dobrá i v dobách, kdy se šířila „blbá nálada“, které řada jindy rozumných lidí propadala.

Milovala život a tak – co já vím – nejméně jednou doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Bohužel, včera už ne. Budeš mi, budeš nám všem opravdu moc chybět!